Ono je to opravdu tak, že můžeme vidět různou optikou, optikou individuálního pohledu odděleného jedince (vidíme hlavně „tělo“ – vnější znaky - a identifikujeme souvislosti), kdy identifikační centrum je rozum se svou "rozlišovací" logikou, anebo vidíme pohledem Jednoty (vnímáme gradienty citu a identifikujeme sounáležitosti), kde identifikační centrum sídlí v srdci (někdo dokonce definuje, že v tom „duchovním“).
V tom prvním pohledu je osoba výsledkem svých činů, v tom druhém je vnímána osobnost nezávisle na svém jednání a činech (vnímáme jen její „pravou tvář“, která je nám všem přirozeně vlastní, a tedy i velice „blízká“).
Často se stává, že změna optiky nastává ve velmi vyhrocených situacích, kdy vlastně ani nejsme s to si tu vlastní „proměnu“ uvědomit. Člověka, kterého vidíme jen svým rozumem, často jakoby stále nám křivdícího, najednou vidíme jakoby našemu srdci velice blízkého a myslíme si, že všechny naše výhrady byly jen a jen naším osobním problémem. Z toho následně vyvodíme logický závěr, že vlastně „celý“ ten člověk je zcela dokonalý, a že jsme ho jen neviděli v tom správném světle.
Jenže tento závěr je chybný. Není totiž vždy pravdou, že si je ona sama osoba vědoma své pravé podstaty, kterou její okolí vnímá srdcem. PODSTATA KAŽDÉ BYTOSTI JE TOTIŽ VNÍMATELNÁ SRDCEM a tedy i každá bytost je vnímatelná jako zcela dokonalá a nezáleží vůbec v jakém karmickém kruhu se zde právě nachází. A navíc, to "zde" je vlastně jen „krátká“ epizoda, která může mít i velice rozporuplný "scénář"...
Ta podstata celého problému je ale v tom, že většina bytostí si svou pravou tvář neuvědomuje. Mylně se ztotožňují se svým tělem a se svou projekcí do fyzického světa a posléze v tomto světě jednají - ne jako dokonalé bytosti - ale jako oddělené individuality. Míra onoho ztotožnění ukazuje, zda jsou schopni projevovat v životě dokonalost či si na ni jen hrají, ve smyslu manipulace s okolím za účelem nějakého pomyslného zisku.
Zkuste se tedy - pokud vás moje závěry alespoň trochu oslovily - podívat na své okolí touto „srdeční“ optikou, jak jsem se ji zde snažil popsat. Je dost možné, že vaše závěry z tohoto pohledu budou zcela stejné jako byly před tím - získáte tím však jistotu, že tyto závěry jsou na individualitě nezávislé, a odpadne, jak možná nedůvěra, tak i přemírné nadšení. Celý život je právě takový, jaký je - pouze lidé mu dávají různé emocionální náboje, které jim zkreslují jejich pravé vidění skutečnosti...
Takže si vám nyní dovoluji předat jednoznačné a zároveň i jednoduché rozlišovací pravidlo, které přesně vyjadřuje zde popisovanou esenci: "Máš-li rozpor mezi rozumem a srdcem, následuj vždy srdce - rozum si to už vždy nějak zdůvodní sám..." – říkají indičtí mistři ve svých proslovech a povětšinou se v tomto nemýlí...
Srdce je symbol upřímnosti a opravdovosti, a podle zkušeností - ať si tomu dává kdokoli jakékoli vysvětlení - otevřené srdce má vždy ten pravý pohled na věci. A navíc - srdce nikdy nevyčítá…
Srdce svým způsobem i „ví“ zcela přesně co je a co není podstatné. Člověk se mu však musí naučit naslouchat - a hlavně, musí se překonat a začít plně důvěřovat.
Přeji vám všem klid a mír v srdci za jakékoli vnější situace…
"Já"