Můj současný názor je takový, že jsem si na několika maličkostech ověřil, že děti nejsou "tabula rasa", ale že mají docela přesné vnímání věcí, které my s "nadhledem gentlemana" prostě přecházíme.
Děti - ať už si to připustíme či nikoli - vždy patří tam, kde se narodily. Dokonce - ale to zatím je ve stádiu upřesňování - bych si dovolil tvrdit, že si samy své narození vybírají a určují. Včetně rodičů, se všemi důsledky pro rodiče z toho plynoucími. Dokonce jsem si všiml, že rodiče jsou přímo vmanipulováváni do situace, která zákonitě vede k narození dítěte. A - to je však zatím nepotvrzený dohad - jsou i vmanipulováni do situace končící potratem. Měl jsem možnost sledovat několik lidí, kteří se do takové situace "dostali" a myslím si, že můj odhad v této fázi je dost přesný.
Z toho ale pro mne vyplývá několik faktů:
Dítě si mne vybralo - není tedy "moje" ve smyslu majetku, je "moje" ve smyslu zodpovědnosti za jeho výchovu. Vybralo si mne - a to zase je jen moje dedukce - z hlediska prostředí a z hlediska mých zkušeností a schopností. (K tomuhle mám i nepřímý důkaz - jedno dítě se narodilo kamarádce tak, že ona "podlehla" pudu mateřství s člověkem, kterého nesnáší, ale dítě právě na tomto rozporu velice prospívá - dokonce matku "přesvědčilo" o do té doby pro ni "skrytých" vlastnostech otce tak, že jej matka vzala na milost a dokoce jsou nyní i přátelé).
Dítě má zcela jasný "plán" pro několik prvních let života, s narůstající dobou je tento "plán" inteaktivně doplňován tím, co za tu dobu od vychovatelů získá (narozením se k rodičovství - dle mého nejlepšího úsudku - přidává role vychovatelská = předání reálií světa, ve kterém se dítě narodilo.)
Dítě má povětšinou již velice propracovaný "podvědomý" charakter. Dokonce si myslím, že astrologie funguje jako popisná "věda" aktivačních funkcí vesmíru a rezonančních funkcí člověka na fyzické úrovni, z čehož pro mne vyplývá, že doba početí a případného narození je daná a "dítětem" volena. Astrologický "obraz" je v počátečních letech téměř stoprocentní (hodinový, denní, měsíční i sluneční zodiak), s narůstajícími zkušenostmi reálií tohoto světa se tato vazba může snižovat - hlavně pokud je dítě vedeno k používání sekundárních a terciárních "informačních kanálů" (intuice, reflexe, cit, sledování harmonie prostředí atd.). Pokud zůstává jeho schopnost pouze v primární rovině (smysly, dvojstranná komunikace/konfrontace) většinou ta vazba na "zodiak narození" zůstává silná i do pozdějšího věku.
Dítě nemá většinou jasnou představu "co" se má naučit, v tomto spoléhá na ty "reálie" a jejich "vysvětlení" rodiči/vychovateli.
A z toho vyvozuji několik základních postulátů:
Orientace rodičů na dítě v prvních 3 letech jeho života je "nevhodná" - ta doba by měla sloužit k jeho stabilizaci v "reáliích" rodiny a společnosti. Z toho vyplývá postulát, že rodiče by měli upevňovat svůj společný vztah a tak dítěti spíše zabezpečit "bezpečí a zázemí" a hlavně "jednotný přístup", než ho svou pozorností rozmazlovat v několik - mnohdy si i navzájem kolidujících - směrech. Praktická zkušenost mne vede k myšlence, že "dítě" začne intuitivně tíhnout k tomu z rodičů, který je jeho "plánu" bližší. Většinou je to matka, ale není to pravidlo. V případě takového projevu je vhodné mu - dle mne - vyjít vstříc a druhý rodič by měl převzít část "povinností" toho vybraného.
Do 3 roku života by se mu rodiče meli snažit ukázat formální hranice rodiny a společnosti jako fakta na příkladech. Pochopení nechat na něm samotném - případně na dotaz odpovídat tak, aby ho nemátli. Což znamená v mnoha případech odhodit osobní bloky a cudnost a snažit se mu odpovídat tak, aby rozuměl, případně podobenstvím, avšak také tím, že by odpovědi zatím nerozuměl, ale že si otázku zapamatují a odpoví ihned, když dítě bude připraveno. Výborný je k těmto věcem "dětský denníček"... ;-)
Po 3 roce života mu začít vytvářet "dětský životní řád" podle toho, jak se dítě do té doby projevilo (příroda, umění, četba, kolektiv atd.), avšak snažit se ho připravit i na skutečnost, že i ty méně preferované složky do života patří a sem tam mu je poskytovat. (Třeba mně osobně přímo uvádělo v běs psaní domácích úkolů doma, když přece k tomu byla ta přestávka před hodinou...)
Vlastní rozvoj osobnosti "dítěte" v našich reáliích končí někdy (zase jen mým odhadem) okolo 6-14 roku, je to hlavně dáno prostředím a předanými zkušenostmi. Čím více předaných zkušeností, tím je ta doba delší. Čím je ta doba kratší, tím "hranatější" osobnost vzniká - tím více bolesti bude prožívat ve svém osobním životě. Čím je ta doba delší, tím více "souvislostí" dítě vstřebá a tím je také "odolnější" v krizových situacích a má hlubší schopnost proniknout do podstaty "problému" a tak ho i nakonec úspěšně překonat či vyřešit.
Celý pohled takto napsaný je strašně zhuštěný a působí neživotně. Je to dáno tím, že neumím psát jednoduše, a že je to jen velmi hrubý výčet jakýchsi "hranic" - avšak tyto hranice vnímám jen jako jakési "triangulační body", které se aktivují pouze v případě výjimečné situace - "vychovatel" či "dítě" překračuje nějakou "hranici".
V podstatě se dá říci, že to vnímám pouze jako jakýsi hierarchický systém "rozhodovacích kritérií" výhradně pro tyto výjimečné situace. V "normálním" životě jsou neaktivní a není na ně potřeba brát větší ohled. Dítě totiž svým výběrem rodičů si zajistilo z větší části i to, že se bude - alespoň v počátečních letech - pohybovat kdesi "uvnitř" toho - pro něj a pro rodiče - "normálního" prostoru a rodiče se tak povětšinou rozhodovacími kritérii nemusí vůbec zabývat. V pozdějším věku dítěte - v období jeho sebe-individualizace (puberta) a sebe-socializace (odloučení se od rodičů) však mají - alespoň podle mých zkušeností - váhu velikou, a to hlavně proto, protože ty "hranice" začnou "překračovat" rodiče, většinou proto, že se jim "zdá", že jim "dítě" nevrací investice do něj vložené - ale na to vlastně ani nemají "právo", protože ty investice "dítě" předá "dětem svým"...
Pokud bych to mé osobní vidění měl nějak shrnout, tak vztah rodič-dítě je vztahem s váhou na zodpovědnosti za "rozvinutí a osvojení" metodik "přežití" jak osoby "dítěte" samotné (sebereflexe, introspekce, inteligence, intuice, cit) tak i osoby "dítěte" ve společnosti (formy vztahů a co s nimi, kritéria morálky, legality, prosperity, harmonie, přežití). Vztah dítě-rodič vidím jako velmi reflexivní - rodič ve velice krátké době dostává zpětnou vazbu sám o sobě v té nejryzejší podobě. Jen si všimnout...
Poznámka na konec: (děkuji tímto všem za upozornění, že existují lidé, kteří to prostě musí mít vypsáno takto explicitně)
Celým předchozím textem se vine úpřimná láska k dítěti, jak ve formě motivační tak i rozlišovací. Tato láska však není stavěna na odiv přímo, protože nepožaduje ani vděčnost ani protislužbu. Tato láska prostě je a jemně moduluje všechna jednání, zaobluje rohy strohým a striktním vyjádřením. "Dítě" samo na Zemi za láskou jde a její nedostatek snáší až tak špatně, že chřadne a někdy i ze Země odchází zpět. Stejný problém však dítě má i s přemírou "osobně projevované lásky", s tak zvanou "opičí láskou", která vlastně na dítě vůbec nehledí a jejím důvodem je nenaplněnost jednoho nebo obou rodičů. Ti přemírou "důkazů" o své "lásce" vlastně chtějí potvrzení, že opravdu pociťují onu esenci života. Dítě je však jejich projevy svazováno a dle své povahy se buď vzbouří anebo uzavře. A rodiče se nakonec i diví...