Realizace, uvědomění Já, je mnohem více dílem mistrovy milosti než našeho úsilí. Úsilí je nezbytné k tomu, abychom se očistili natolik, že si jsme schopni milost, naše pravé Já, uvědomovat. Nicméně i to, že usilujeme o očistu, je již dílem této milosti neb to, co v nás touží po Já, je Já samo. Úsilí dosáhnout něčeho v budoucnu je chybné, Já si můžeme uvědomit pouze a jen teď. Ti, kteří usilovat nechtějí, po Bohu ani netouží. Bůh je k sobě nepřitahuje.
Jak poznáme osobu, která se uvědomila jako Já? To je těžké. Musíme velmi toužit po Bohu, Pravdě, Já, jinak se s mistrem v těle snadno mineme. Naše negace nám pravdu zastřou. Pak jejich vlivem vidíme obráceně: ve zlu dobro a naopak. Osobu, jež se prozřela v Pravdě, pak vidíme pouze jako osobu a z této pozice hodnotíme její myšlenky, slova a skutky. V tomto pohledu se sami odsuzujeme do nevědomosti o Sobě. Tam, kde je Já, vidíme pouze osobnost, kterou neváháme ve své nevědomosti, tedy z ega, dokonce i kritizovat, když se nechová podle nás, ega. Rozumějme dobře paradoxnosti celé situace: ego, které se má rozpustit poznáním Já, kritizuje Já za to, že není takové, jaké by ego chtělo, aby bylo. Takové ego se nerozpustí, dokud svůj omyl neprohlédne.
K rozpoznání duchovního mistra je potřeba jisté duchovní vyzrálosti. Zevní skutky nám mistra neprozradí, protože nemohou. Bůh je Duch, který není viditelný zevním zrakem.
Jedním z bezpečných znaků jak poznáme pravého mistra, je hluboký klid a mír, který pociťujeme v jeho přítomnosti. Ale i k tomu, abychom tento blahodárný vliv Já vůbec pocítili, je již třeba jisté zralosti. Mistr v těle k nám tedy přichází tehdy, když my sami máme již k tomuto mistru, Já, velmi blízko.
Názorným příkladem vědomí Já zastřeného mohutnou mlhou negací je pan Pařík. Proč? Jak jinak lze vysvětlit to, že ti, kteří se s láskou a úctou obracejí k odhalenému vědomí Já v Jiřím Vackovi o pomoc, dosahují skvělých výsledků? Těchto zkušeností by určitě nebylo možné dosáhnout, obraceli-li bychom se k člověku zlému, v kterém je Já ještě zastřeno. Nicméně pan Pařík nás vytrvale nepřestává přesvědčovat o tom, jak zlý ten Vacek je. Komu patří ono zlo, o kterém pan Pařík píše, je tedy nasnadě.
Co nám tedy Bůh kauzou pan Pařík versus Mistr sděluje? Že je třeba být velmi pokorný a opravdový, jinak nám naše vlastní zlo zastře rozum, rozlišovací schopnost tak, jako se stalo panu Paříkovi. Pak vidíme přesně obráceně než jak to je: ve zlu dobro a v dobru zlo.