Ďábel není nic jiného než naprosto dokonalým nástrojem Boha. Bez něho by svět, tak jak ho známe, nemohl vůbec existovat. Ďábel je světlonoš a je to přesné. Jen za pomoci jeho světla jsme schopni rozpoznat rozdíly, dualitu. Ne že by to Bůh neuměl, on to umí a právě proto, a jen proto, stvořil ďábla. Tím se dostáváme do oblasti svobod. Ta nejzákladnější svoboda je neviditelná. Tu demonstrují například pudově se chovající zvířata. V podstatě, užívají si totální svobodu, kterou jim my lidé nemůžeme vzít. Jsme schopni je zavřít do klecí, dovést na jatka, ale jejich neviditelnou svobodu jim neodebereme. Proč? Protože schází myšlení, nerozeznají svůj stav. To že se snaží dostat ven, brání se, je pudové jednání. Nedokáží ho vysvětlit ani porovnat.
My mluvíme o svobodě, která již není absolutní. Naše svoboda je spíše záležitostí našeho pohledu na základě zkušeností a specifické, individuální představy. Má tisíce odstínů.
Ďábel pokoušel Ježíše i ďábla. Je zapleten i do příběhu Evy a Adama. Co se tenkrát stalo ? Adam a Eva byli v podstatě velice svobodní lidé, ale právě asi tak jako malé děti nebo zvířata. Jablko poznání je symbolem myšlení. Ztrácí se nevinnost. Ale existence se pohnula směrem k experimentu. Jablko je ďábel a pokud bylo snězeno, je téměř nemožné ďábla vypudit z hlavy. Prostě tam je. A pokud se měli Adam s Evou rozhodnout, již se rozhodovali přes filtr ďábla, ďáblem.
Otázka byla jednoznačná. Chceš zapomenout nebo si ponechat nově nabytý stav individuality, schopnosti se individuálně rozhodovat o svých činnech, být si sám sebe vědomý? Jak bychom odpověděli my? Někdo by k nám přišel a řekl, můžeš zapomenout a stát se blaženým a více méně nevědomým, ztratíš individualitu, schopnost se na sebe podívat zvenku? Proto ďábel není zlo, je to naše realita. Tedy, realita zprostředkovaná myslí. Zde se stvořil neuvěřitelný fenomén - svoboda. Adam a Eva si zvolili vlastní cestu, nezávislou na Bohu a získali odstín svobody, vlastní volbu, vlastní schopnost rozhodování.
Ježíš se setkal s tím samým na poušti. Muselo to být šílené rozhodnutí. Musel volit mezi absolutní svobodou a svobodou, produkovanou lidským myšlením. Pokud by rozhodl pro ďábla, vytvořil by bezesporu on sám skvěle fungující církev. A co víc, byla by srozumitelná lidem, kteří ho milovali, nabízela by odpovědi na palčivé otázky o smyslu žití. On zvolil totální cestu. A skončil na kříži, nepochopen. To čemu on se snažil vyhnout dokonali jeho následovníci. Zvolili cestu ďábla, použili prostředky světlonoše a tak vzniklo křesťanství.
Opět opakuji, nemyslím si, že je ďábel něco navýsost špatného. Ďábel je prostě individualita, dualita, soupeření, motivace, technický pokrok, otázky a odpovědi, je to náš svět. Probuzení lidé, a snad to tak bude, se utrhli z pout ďábla a objevili nekonečnost existence, iluzornost našeho světa, říši klidu, štěstí a smíření. Co udělali jiného, než že protrhli pavučinu myšlení, rozpoznali klam této existence a uviděli nekonečné, trvalé světlo? To, že je studna zaházená kameny neznamená, že neexistuje.
Takže ďábel je naše realita, Bůh je nekonečný celek zahrnující i naší realitu. Ďábla jsme schopni vidět a rozumět mu, Boha nikdy vidět nemůžeme, protože je nedualitní, všezahrnující a nekonečný.
Ježíš i Budha si ďábla ponechali. Ve své snové podobě. Prostě mu přestali věřit a klást na něho takový důraz, oddělili ho od sebe. Tak jako je naše vlastní tělo viditelné a co nevidíme, je miliardy buněk. Jsme buňky nebo tělo? My to prostě jen zjednodušujeme a nakonec se to pro naše vnímání naprosto hodí a stačí to.
Náboženství je uctívání ďábla. A jen ďábel rozhoduje, co je dobré a špatné. To jsou jeho prostředky realizace. Světlonoš. Je náboženství špatné, protože je ďábelské? Vůbec ne, jen poněkud zavírá oči a omezuje možnost jít mnohem dál. To že následovníci Ježíše nepochopili svého Mistra je přirozené a normální. Prostě na to v danou dobu nestačili. A také se není čemu divit. Protože jakékoliv slovo je ďábelským nástrojem. Ježíš si mohl vybrat, mlčet nebo mluvit. Mluvil v symbolech a přesto napáchal nakonec obrovskou škodu, nechtěně. Toužil pomoct, předat své probuzení. Napřímil Evy a Adamy k myšlení. Ale myšlením se nedá vidět přirozenost, myšlením můžeme vidět pouze mentální formy a kombinovat je mezi sebou. To, že rozpoznal ďábla, pokušitele, že byl schopen rozeznat mezeru mezi ďáblem a Bohem, svědčí o jeho mistrovství. Protože my, běžně myslící a uvažující lidé, jsme schopni vidět jenom ďábla a ďáblem myslet.
Pokud probuzený začne něco psát, něco vysvětlovat, vést, páchá další a další škody, nesmírně mate lidi. Oni mluví o něčem, co se slovy prostě nedá postihnout a vytváří další nové, strnulé kombinace a dogmata. Dělají to z lásky k lidem, k živému a mohou si pouze upřímně přát, aby někdo uviděl to, co je ukryté pod vlastními řádky. To nevyřčené.
Takže, církev je ďáblův společník, Bible je ďáblovo dílo. Opět musím uvézt, že ďáblovo znamená dualitní, mysli srozumitelné, našimi schopnostmi viditelné, uchopitelné a logické.
Proto již další spasitel nepříjde. A ďábel by ho s radostí přivítal, chaos mu dává životnost a smysl. Způsobil by další turbolence a úzkost V tom, jak dnes přemýšlíme, s úrovní myšlení, bychom museli ráj vidět jak šílené peklo. Horší než náboženské peklo. V náboženském pekle se stále dá něco dělat, jsou tam formy a možnost něco udělat, smlouvat a taktizovat. V ráji nelze dělat nic, protože tam ani nic není. Tedy, pro mysl tam nic není. Jinak je to množina všeho, z ráje vše vyšlo, vše je rájem. Je to zdroj všech projevů. Je to prostě naprosto vše.
Náboženství je šátek na oči a špunty do uší. Operuje ve srozumitelném prostředí, odpovídá na otázky, dává naději, rozhřešení, ulevuje od bolesti a strachu. Strachu ze ztráty myšlení, individuality a smyslu. Je šité pro lidské potřeby. Hýčká a stará se o sirotky od narození až po smrt. Proto ho lidé potřebují a budou ho bránit.
Ďábel není nic jiného, než vir, virtuální hra na individualitu a dualitu, experiment, stav energie. Čemu to škodí? I slepí a hluší jsou jenom lidi, božská hovádka.
A pokud tento článek bude charakterizován některými lidmi jako dílo ďábla, tak je to přesné. Co by to mělo být jiného?