Jeden z neobvyklých zážitků, který popisuje autorka knihy o magických bylinách.
Za úplňku jsem vkročila do magického kruhu a vzdala jsem kouřem kadidla čest do všech čtyř úhlů světa; pak jsem usedla v severozápadním postavení, které je bodem Samhainu, tj. rozhraní starého a nového roku. Zde jsem požila svou vybranou magickou bylinu. Byla tma a hustě pršelo, v čase mezi západem slunce a půlnocí, na místě mezi vodou a zemí.
Přede mnou se otevřely velké dubové dveře a všechno uvnitř bylo tajemné. Jak jsem se přibližovala zahradil mi cestu strážce lesa. Byl to obrovitý svalnatý muž s hlavou býka. Zaváhala jsem ale on sejmul býčí masku z obličeje a já jsem poprvé uviděla jeho lidskou tvář. Strašlivá maska byla pouze staženou zvířecí kůží. Pokynul mi rukou na znamení že mohu projít dveřmi. Vešla jsem a přede mnou byl svislý tunel obklopený chladnou vlhkou zemí. Uviděla jsem kořeny, které ji prorážely. Tunel mě vedl stále níž a níž až jsem se konečně octla v síni ozářené matným červeným přísvitem. Uprostřed byla kamenná deska a na ní ležela postava. Poznala jsem Cernunna, Pána obilí. Byl to čas jeho přebývání v podsvětí, čekání na znovuzrození. Když jsem se k němu přiblížila, uviděla jsem, že jeho tělo je pokryto malými řeznými ranami způsobenými kosou.
Přesto se však usmál, vstal z kamenné desky a přišel ke mně; v rukou přitom držel něco žhoucího. Bylo to velké, oválné semeno, zlaté a plné záře.
Náhle probodl můj hrudník přímo u srdeční čakry a vložil semeno do rány. Pocítila jsem touhu natáhnout se a růst vzhůru ke slunečnímu světlu, ale něco uvnitř mi v tom bránilo, nějaká překážka. Sotva jsem si to uvědomila, dubové dveře pasti se otevřely, a pod mýma nohama se otevřel další tunel, který vedl ještě níž.
K mému úžasu vedl průchod do nemocničního objektu, kde jsem před několika měsíci téměř zemřela. Červená noční světla svítila, a ve dveřích přede mnou stála obluda mého vlastního strachu, sápající se na mne tuctem pařátů a s otevřenou tlamou. Věděla jsem, že mě chce roztrhat a rozsápat ale zůstala jsem pevně stát.
Kolem dokola se objevily malé červené figurky, které tančily jako poblázněné, vyskakovaly a švitořily. Stála jsem bezvládně i když ze mne začaly svlékat šaty a pak rvát moje maso z těla. Trhaly kusy svalů i kůže, dokud ze mne nezbylo nic než stojící zkrvavená kostra. Pak mě ty postavičky obalily peřím. I na hlavu mi daly korunu z peří a stébel obilí a táhly mě pryč. Už jsem nebyla v nemocnici, nýbrž v křišťálové
skalní síni zalité jemným pastelovým světlem. Cítila jsem, že jsem tu v přátelském prostředí a uklidnila jsem se. Na hladinu v kamenné prohlubni padaly jemné kapky vody, a každá z nich zněla naprosto čistým tónem.
Vděčně jsem vstoupila do tohoto vodopádu a nechala se omývat. Voda odplavila krev a zbytky starého masa, a pod ním se objevilo nové tělo, bílé a hladké. Zlaté semeno stále spočívalo v mé hrudi.
Ze semene začaly vyrůstat jemné a zářivé úponky, a ovíjely se kolem mého těla. Pak se začaly natahovat vzhůru a prodírat se zemí nahoru ke slunci. Moje vědomí putovalo společně s nimi, s každým jejich vláknem, a brzy jsem se tak octl v korunách stromů a nad lesem, v záři jemného teplého světla, a hleděla jsem dolů.
Stále jsem viděla otevřené dveře v magickém kruhu, jak se v lehkém vánku otvírají a přivírají - dveře mezi dvěma světy. Začala jsem si uvědomovat existenci mnoha lesních bytostí, duší rostlin a prostých lidiček, kteří mě nyní také všichni znali. Najednou jsem byla zpátky mezi nimi na zemi, a magickým centrem energie procházela duha, která mě naplnila novou silou a radostí.
Z knihy Susan Lavander, Anna Franklin: Magické rostliny. Volvox Globator 1999