Nebude vadit, když tady budu publikovat svoje haiku, krátké verše o souvislosti přírody a modrosti, které jsem napsal v devadesátých letech minulého století? Tyto verše poetickou formou naznačují to, co se snažím vysvětlit ve většině svých článků. Když to shrnu do jedné věty - důležitější než intelektuální chápání je vlastní zkušenost člověka v tomto okamžiku.
Měkká srst kočky
a tohle sluncem prozářené tiché odpoledne
je tak snadné - jako hřích.
Aniž by cokoliv narušila,
kočka si olizuje
svůj nádherný, hebký kožich.
Žádná odpověď
na můj milostný dopis.
Mraky plují dál...
Co měnit
na nedělním ránu bez času,
na nebi bez mráčku?
Déšť hraje na okap -
vůně a chlad jarní noci
vchází oknem.
Vzdávám se světských poct –
radši očima hltám rozkvetlé jabloně,
řeku, žlutá pole…
Kdyby tyhle duby
měly učit Cestu,
mlčky by se kývaly dál.
Odraz měsíce na okně,
ale kočka pranic nedbá –
chytá noční můru.
Když za tebou nikdo nepřijde,
uvař si čaj
a tiše vdechuj noc.
Co jsem pochopil ? Co dokázal?
Nic.
Jsem větvička jeřabiny za oknem.
Mám rád hřbitovy –
místo hloupých sporů květiny
a jména na náhrobcích…
Těžké dešťové mraky se sbíhají
nad svatyní.
Nikdo dodnes neobjevil nic důležitějšího.
Shrabal jsem trávu
a pak si lehl do stínu pod jabloň
tančící ve větru.
Co je to satori?
Na východě kukuřičná pole a borové lesy,
na západě hejno jiřiček.
Říjen.
Zlaté listí javoru -
nejjemnější světlo.
Jabloň
těhotná svými rudými plody:
podzimní večer.
Stezka posypaná panenskými jablíčky,
suchá kukuřice.
Z komína vychází hustý dým.