Proč člověk potřebuje lásku k Bohu

"Uzel nevědomosti se nejlépe a nejrychleji rozváže láskyplnou touhou po své dokonalé Podstatě, po Já."

Dnes přinášíme další text RNDr. Míly Tomášové z cyklu Ve stopách bhakti, nyní další esej z knihy Třpyt prázdna, vydané nakladatelstvím Avatar .

Míla Tomášová(1920-2001) je autorkou rozsahem nevelkého díla, triptychu Za čas a prostor, Třpyt prázdna a Světlo vědomí a básnické sbírky Průzračný svět; její práce, napsané na samém sklonku života byly sebrány v knize Vnitřní pramen. (Kromě toho několik děl vzniklo ve spolupráci s manželem Eduardem, jak ve spoluautorství, tak radou a duchovní pomocí, jako např. překrásná kniha Milarepa). Celé toto vydané dílo (předtím vzniklo jen několik drobných textů a básní, nezamýšlených k vydání) započalo dnes již legendární knihou Za čas a prostor, kterou autorka napsala ve svém zralém věku až na naléhání přátel, kteří, jak v úvodu této své knihy M. Tomášová píše, na její námitky, že "všudypřítomný Bůh dá každému v jeho pravou chvíli vše, co zrovna hledající potřebuje" odpovídali, že její zkušenosti mohou být právě tím, co právě někdo potřebuje.

  Napřed si ujasníme, co nebo kdo je Bůh. Lidé si ho představují, nebo chtějí představit, doopravdy totiž nemohou, jako nějakou od sebe oddělenou bytost. To je primitivní chápání.

  Bůh je naše pravé Já. Vzpomeňme smyčku na provaze. To je člověk. Celý nekonečný provaz je Bůh. Jde o to rozvázat uzel nevědomosti - pak se poznáváme jako součást celku, avšak jako součást neohraničená.

  Uzel se nejlépe a nejrychleji rozváže láskyplnou touhou po své dokonalé Podstatě, po Já. Není potřeba, aby byl člověk nábožensky založen. Nechť drží svou mysl co nejdéle v nejlepší úrovni, jakou dovede navodit. Každá úroveň mysli, když je ustálená, sama sebe prohloubí a člověk může dále pokračovat ve svém zdokonalování

  Jak je to možné?

  Všechny úrovně, stavy mysli, jsou ve své podstatě Prázdnem. Nemůže být tedy nějaká pevná hranice. Když pokračuje dál, povoluje uzel jeho nevědomosti. Oddělená smyčka je nedokonalá, protože žije oddělená, zdánlivě odcizená od svého základu. Proto není úplně šťastná.

  Pravé štěstí je nepociťování nedostatku - odcizení. Je to žití Vědomí Sebe Sama, Nekonečného Prázdna, očištěného od zbytečných tužeb. Po čem by takový prozřený toužil, když zažívá vědomí naprosté plnosti, ucelenosti, bez touhy po něčem, neboť "něco" je vždy oddělené. To nelze sdělit, lze jen naznačit cestu k Tomu čili způsob vlastního sjednocení vědomí - člověka a Boha. A to se právě uskutečňuje láskou k Bohu.

  Malé já je velké Já ve svém zdánlivém oddělení - obalené nevědomostí o sobě samém. Když se nevědomost odstraní - rozpustí, není oddělenosti.    

www.avatar.cz