Fotím východy slunce, panoramatické záběry krajiny tam dole, pozoruji sýkorky jak si uždibují kousky loje ze zavěšené koule, a naslouchám krajině. Není tu zase až takové ticho, jak jsem si představoval. Nemám na mysli zvuky vesnice (pejsků, ptáků, nějaké té vrtačky nebo projíždějícího či z garáže nebo dvorku vyjíždějícího auta), ale vzdálený hukot letadel. Nelétají přímo nad námi, ale jsou slyšet. Zní to trochu, jako kdybychom žili někde poblíž dálnice: takové to nepřetržité divné hučení.
V místní samoobsluze mívají ráno dobré housky z tmavé mouky a křupavý čerstvý chléb, a tak si vždycky ráno přečtu titulky novin a pochutnám na snídani, a teprve pak pustím počítač a pokusím se pročíst ty stránky, které jsem před nedávnem četl celé. Holt rychločtenář míní, ale zákalek mění. Protože jsem si ale pořídil anténu na digitální příjem televize a rozhlasu, víc teď poslouchám např. stanice Leonardo, Česko, Wave. A to, co bylo ještě loni na konci roku důležité (různé ty skandály a politické nesmysly), je teď až druhotné. Než si teď něco vystřihnu z novin (které mám každé ráno ve schránce) nebo stáhnu z internetu, důkladně si rozmyslím, jestli mi to stojí za to. Nemám chuť se opakovat, a většina problémů současné společnosti jsou věci, které se neustále opakují: já jsem si k nim své už řekl, tedy napsal.
Přátelé mi pomohli s přeházením kompostu na nové místo, sestřihem třešně a jabloně a úpravou svahu pod terasou, já další den vydláždil schody kousky opuky, a odvezl hromadu ozdobných kamenů z cesty (část jsem umístil pod dřevěnou terasu, částí vyzdobil přirozený lom terénu). Několikrát denně vypustím Zesei dveřmi na terasu: sedává tam a hlídá. Vychutnávám si poklid: všechno je jak má být.
Vždy, když je Tamara doma, zatopím v krbových kamnech. Mám to připraveno od rána: třísky zabalím do kusů novin, naskládám na to větši, střední polínka (když je hezky, jedou na dva týdny si vychutnám štípání dříví), a když se to rozhoří, dám tam nějaké to velké poleno (mám je naskládána podél stěny venku dole a taky na schodech přímo za dveřmi). Tohle přirozené dřevěné teplo je až hypnoticky zklidňující (a občas, když je nějaký ten přírodopisný film v televizi sem tam nudným, prostě posunu svou vizuální pozornost pár metrů vlevo a ve stanici krbová mám alternativní program, který nikdy nezevšední).
Právě tohle soustředění na okamžikové teď a tady (Zesei, kamna, dřevo, sýkorky, skála) mi pomáhá nevšímat si zákalku (kapu si něco do oka a beru Yuccu). Číst knihy moc nemůžu (i když teď jich mám několik velmi zajímavých k prolistování), to se zákalek protivně přemístí vždy tam, kam upnu pozornost, a po pár minutách zjistím, jak jsem v obličeji a kolem očí napnutý a stažený soustředěním, ale koukat na obrazovku a v krajině po okolí téměř nevadí.
Když je navíc tak příjemný teplý únor (kvetou jívy, pučí petrklíče).