Když jsem se zamýšlela nad tím, jak asi bude vnímat můj tehdy tříapůlletý syn, že nebudeme s manželem po rozchodu žít společně, rozhodujícím způsobem mi tenkrát pomohla moje kamarádka Zdenka Blechová.
Poslala mi na mail svoje nejčerstvější poselství z Vesmíru o tom, jak se žije tam a kam současně i my směřujeme. Napsala mi onehdá, že nezáleží na tom, zda otec a matka dítěte žijí společně, ale že především záleží na tom, aby děti vyrůstali v klidném a láskyplném prostředí.
Skutečně významně mi to tenkrát pomohlo při rozhodování.
No a dnes, po roce takovéhoto způsobu života, se má situace tak, že skutečně zjišťuji, že opravdu není podstatné žít pohromadě. Kdykoli se totiž s tátou vidí, prožívají krásné a plné chvíle, což by při každodenních starostech, kdy chlap chodí utahaný domů a dítě se na něj věší, dost dobře možné nebylo. Tedy si společné chvíle v případě, kdy tátové a děti nežijí v jedné domácnosti, všichni dohromady skvěle užívají. A i my dva se spolu na základě toho ani nemáme potřebu hádat a spíš se smějeme a dítě tak vidí, jak by se vlastně měli k sobě lidé chovat. S rukou na srdci můžu říct, že můj syn nezná hádky. A také se to pozitivně projevuje na jeho zdravotním stavu, neboť děti z rodin, kde se hodně křičí a uráží, jsou velmi často nemocné.
Dítě totiž vnímá svět sebestředně, tedy má dojem, že to, co se kolem něj děje, je kvůli němu a proto je z toho frustrované, stresované a životní energie v něm, ale i v komkoli jiném, kdo se takto cítí, nemůže volně proudit.