Když káží neměnná moudra bigotní (věřící) vědci ze spolku Sisyfos, a káravě napomínají všechny, kteří se do jejich škatulek nevejdou, patří to jaksi k věci a dobovému místnímu folklóru. Přitom cesta vědeckého pokroku a převratných vynálezů je dlážděna i sny, náhodami a nehodami (kromě legendárních „nehod“ Curie-Sklodowské či Fleminga a Hoffmana lze zmínit i Plunkettův objev teflonu). I ona slovutná „čistá věda“ potřebuje jako sůl snílky, vizionáře, pošuky a nadšence, tedy inspiraci extrémy: jinak by nikdy nic neobjevila. Geolog a esejista Václav Cílek již dlouho ví, že „pěstovaná objektivita přírodních věd má stejnou hodnotu jako kultivovaná subjektivita humanitních věd a teprve spojením obou vzniká věda, která nás posouvá dopředu bez ztráty lidskosti“. Jakoby nepřímo odpovídal na podobně fatální otázku „Proč se křesťané a muslimové (v tomto případě vědci a snílci) neumějí brát navzájem s humorem?“ Odpověď arabisty Zdeňka Müllera zní jasně: „Protože se to nikdy nenaučili.“
Dokument Co my (píp) jen víme, přičemž píp prezentuje ono pípnutí, které ve filmech a dokumentech zvukově překrývá nějaké to sprosté slovo „nechce nic víc než přinést důkazy pro přehodnocení dosud známého vnímání světa“, ale, jak se snaží naznačit materialističtí fundamentalisté dneška, prý obrací fakta naruby a používá falešné experty. Již od 30. let minulého století víme (tedy, několik lidí, schopných pochopit kvantovou mechaniku), že hmota je ve skutečnosti prázdno a vesmír vznikl z ničeho (kvantového vakua). Tedy, víme to teoreticky, ale nejsme schopni tento model reality akceptovat: tak moc se vymyká modelům předchozím. A když se pak kvantový mechanik a teoretický Wolf učí od šamanů a píše o tom knihy, a když různé léčitelky a poradkyně získávají rady „channelingem“ (a protože jim „to“ funguje, mají statisícové davy přívrženců a miliony čtenářů), někteří fundamentalisticky orientovaní „vědci“ si neví rady.
I Fred Alan Wolf napsal před deseti lety něco podobného jako Václav Cílek: „Oba tábory vědců zkoumají totéž, jen z naprosto rozdílných pozic. My mystičtěji orientovaní se bojíme, že nás vědci skeptici vedou do slepé uličky, a že se z vědy vytratí kouzlo a veškerá spontaneita. Skeptici se obávají toho, že tím, že budeme zkoumat mystické a neznámé, vylijeme s vaničkou i dítě: že se zbavíme racionality a logiky a to nás dovede k další variaci hitlerismu.“
„Z hlediska filmové kritiky jde o naprostou matlaninu špatně zahraných a kýčovitě stylizovaných scének typu "špatně jsem se vyspala", "připadám si v zrcadle tlustá" nebo "nemám ráda svatby" - a k tomu vstupů entuziastických mluvících hlav, jejichž personální zařazení osciluje mezi typem "potrhlý vědec" a "svědek Jehovův", píše zmíněný kritik Kamil Fila. Jiný použil výrazu z internetu (film je prý „urážlivě špatný“). Jenže když se chce, takto se dá psát i o Romeovi a Julii, nebo většině básní (a prvních koláží a hnutí dada a surrealismu) a filmů (ale také o prvním flopu, tedy „skoku po zádech“, amerického výškaře). Každý film je totiž iluze sama o sobě (24 diapozitivů za vteřinu): co by tihle kritici napsali o filmu Když přicházejí sny? Stačí si přečíst dobové komentáře o naivitě a bláznovství Gándího nebo Martina Luthera Kinga, a právě takto „kriticky“ shodit ze stolu všechny abstraktní, ale lidstvem a lidmi hýbajícími symboly, jako jsou vlast, čest, odvaha, krása nebo láska a nadšení.
I v případě filmu, který podle mne naopak velmi působivě, invenčně a s profesionální dokonalostí a hlavně s odvahou (jinak by jej neshlédly miliony lidí) míchá staré s novým, reálné s fikcí a filmařskými triky, životní příběh hrdinky s nadšením vědců, kteří používají k popisu světa šamanské termíny, jde přece o to, aby nadchl a inspiroval. Bohužel, lidský mozek je uspořádán tak, že když delší dobu „trénuje“ skepsi a pesimismus, i mysl sama a člověk se stává dominantně pesimistický a skeptický. Milovník konspirací či profesionální kritik (nebo policejní vyšetřovatel), který navíc ani nechce vidět, pak vidí konspiraci a zločin a podvod prakticky ve všem. Milovníci bulváru a katastrof dnes zažívají nepřetržité žně. Pro ty, kteří jsou si vědomi plíživého nebezpečí, plynoucího z médii a šibaly vnuceného pragmaticky egoistického postoje, je ale film Co my (sakra) jen víme více jak hodinovou oslavou optimismu, nadšení a naděje.
„Co vytknout bizarnímu dílku nejvíc: nelze tvrdit, že pokud platí princip neurčitosti u částic, že platí i na úrovni lidských měřítek,“ píše filmový kritik a vytrhává z kontextu a kritizuje právě tak nepodloženě a abstraktně, jak filmu vytýká. „Nelze provádět chybné sylogismy, při nichž z premisy o nutnosti pozorovatele pro existenci určitého jevu dojdeme k pojmu absolutního pozorovatele všech dějů, čili Boha. Nemůžete provádět analogie: Když buddhistický mnich dovede myšlenkou proměnit krystalickou strukturu vodní kapky (sama o sobě neprokázaná blbost, jak tvrdí i jiný kritik, jinak redaktor, který píše o spotřební elektronice), proč bychom silou myšlenky nemohli proměnit naše tělo, když jsme z 90 procent z vody?“ rozhořčuje se.
Jak to tihle (a jiní filmoví) kritici ví? Viděli knihy a fotografie Japonce Masaru Emota?
„Fyzikální teorie jednotného pole, která zkoumá propojení dějů mikro a makrosvěta, je doposud plná nejasností. Tato tajemství jsou ve filmu přitom paradoxně "vyřešena" esoterickými žvásty a jasnými odpověďmi,“ rozhořčuje se kritik. Jenže film nic neřeší, jen nabízí jiné otázky, a navíc přitom právě takto, jakoby esotericky, se dnes teoretičtí fyzici baví!
„Vůbec tu nejde o překonání nějakého zkostnatělého paradigmatu, ale o snadnou, líbivou a lacinou rétoriku, nad níž vlhnou oči lidem, kteří jsou líní něco skutečně kriticky studovat,“ pokračuje demagogicky kritik. Jenže jeho snadná a „většinově“ líbivá dobová rétorika je přesně to, jak a čím se Sisyfové a tihle filmoví kritici brání prakticky každému jinému (než jejich) názoru, a to oni jsou líní studovat nejnovější poznatky kvantové mechaniky.
Z hlediska profesně nezaujatého a emočně nepředpojatého diváka je to přitom snadné a logické: nejen v tomto případě bych ve věcech kvantové mechaniky důvěřoval spíše vystudovanému teoretickému fyzikovi Wolfovi, než filmovému kritikovi Filovi.
Vážení kritici a pochybovači, je to přece jasné: zabedním-li dveře a okna, aby dovnitř (rozuměj: do mysli vědce) nemohlo zlo (zde rozuměj: mystika a sen), jak pak ale může vejít dobro (zde rozuměj: překvapivý objev)?
Co my (vědci) sakra jen víme, měli by si dnes a denně deklamovat při svém bádání všichni skuteční vědci (protože věda neví, co to je život, elektřina, oheň, voda atd.). A ti, kteří se takto udiveně ptají, posouvají lidské poznání. Tím, že ti druzí žárlivě kladou do cesty v myslích otevřenějším výzkumníkům a v prvních fázích jejich naprosto jiným názorům a hypotézám překážky, nepomůže nikomu. Naopak, nepředpojatý (einsteinovský) úžas nad tajemstvími světa a nádherou objevování principů vesmíru (jak je hezky znázorněno ve zmíněném filmu) je přesně ten katalyzátor, který odjakživa napomáhal a zcela jistě i v budoucnu napomůže měnit a změnit způsob, jakým vnímáme realitu, ve které žijeme.