Síla paradigmatu

Slovo paradigma pochází z řečtiny. V obecnějším smyslu to je způsob, jakým „vidíme" svět smyslu chápání, porozumění, interpretace.

V sedmi návycích vysoce výkonných lidí je zahrnuto mnoho základ­ních principů lidské schopnosti. Tyto návyky jsou základní, primární. Představují osvojení správných principů, na kterých je založeno trvalé štěstí a úspěch.

Dříve než budeme moci pochopit těchto sedm návyků, musíme po­rozumět svému vlastnímu „paradigmatu" a pochopit, jak vzniká „posun paradigmatu" .

Jak etika charakteru, tak etika osobnosti jsou příklady sociálního pa­radigmatu. Slovo paradigma pochází z řečtiny. Původně bylo vědeckým termínem. Nyní je však stále častěji užíváno v obecné řeči a znamená mo­del, teorii, vnímání, předpoklad nebo rámec (konstrukci) vztahů. V obecnějším smyslu to je způsob, jakým „vidíme" svět smyslu chápání, porozumění, interpretace.

Snadný způsob pochopení významu paradigmat pro naše účely je představit si je jako mapy. Víme, že mapa není území. Mapa je prostě po­pis jistých aspektů území. To přesně je i paradigma. Je to teorie, výklad či model něčeho jiného.

Předpokládejme, že se chcete dostat na určité místo v centru Chica­ga. V tom vám může velmi napomoci plán města. Předpokládejme však, že vám prodali nesprávnou mapu. Z důvodu tiskové chyby byla mapa označená jako Chicago ve skutečnosti mapou Detroitu. Dovedete si představit tu bezmocnost, bezvýslednost své snahy dojít na vámi hleda­né místo?

Můžete se zabývat svým chováním, můžete se ještě více snažit být pilnější, zdvojnásobit své úsilí. Avšak vaše úsilí vám pomůže jen dostat se rychleji na špatné místo. Můžete se zabývat svými postoji, můžete myslet pozitivněji. Stále se sice nedostanete na správné místo, ale snad vám to nebude vadit. Váš postoj bude natolik pozitivní, že budete šťastni, kde­koliv se budete nacházet.

Problém netkví v tom, že budete nadále bloudit. Základní problém nemá nic společného s vaším chováním nebo postojem. Podstata je v tom, že máte nesprávnou mapu.

Kdybyste měli správnou mapu Chicaga, potom by píle byla důležitá, potom by postoj měl velký význam při překonávání namáhavých překá­žek. Hlavním předpokladem je však přesnost mapy.

Každý z nás má v hlavě mnoho map, které mohou být rozděleny do dvou hlavních kategorií: mapy toho, jaké věci jsou, neboli reálií, a mapy toho, jaké by věci měly být, neboli hodnot. Vše, co prožívá­me, interpretujeme pomocí těchto mentálních map. Zřídka se zabý­váme jejich přesností; zpravidla si ani neuvědomujeme, že je máme. Prostě se domníváme, že věci jsou nebo by měly být takovými, jaký­mi je vidíme.

Naše postoje a chování vyplývají z této domněnky. Zdrojem našeho myšlení a chování je způsob, jakým věci vidíme.

Než postoupíme dále, zvu vás k jedné intelektuální a emocionální zkušenosti. Věnujte několik sekund pohledu na obrázek na následující stránce (obrázek je pod touto větou).

Nyní se podívejte na druhý obrázek a pečlivě popište, co vidíte. Vidíte ženu? Jak je podle vašeho názoru stará? Jak vypadá? Co má na sobě? V jakých rolích ji vidíte? (druhý obrázek je pod touto větou).

Pravděpodobně popíšete ženu na druhém obrázku jako asi pěta­dvacetiletou, velmi hezkou, docela elegantní, s malým nosíkem a upejpavého vzhledu. Jste-li svobodný, docela rád byste s ní šel na schůzku. Obchodujete-li s oblečením, možná byste ji zaměstnal jako manekýnku.

Co když vám však řeknu, že se mýlíte? Co když řeknu, že je to obrá­zek šedesáti- nebo sedmdesátileté ženy, která vypadá smutně, má velký nos a určitě není žádná manekýnka. Je to někdo, komu byste určitě po­mohli přejít přes ulici.

Kdo má pravdu? Podívejte se na druhý obrázek ještě jednou. Vidíte tu starou ženu? Jestliže ne, snažte se. Vidíte ten její hákovitý nos? Její šál? ­Kdybychom spolu hovořili osobně, mohli bychom o obrázku disku­tovat. Mohli byste mi popsat, co vidíte, a já bych vám řekl, co vidím já. Hovořili bychom tak dlouho, až byste mi jasně vyložili, co vidíte, a já bych vyložil vám, co vidím já.

Protože to však nemůžeme udělat, obraťte na stránku 20 a prohlédněte si obrázek (třetí obrázek je dole pod článkem). Potom se vraťte k obrázku na předcházející stránce (druhý obrázek). Vidíte teď tu starou ženu? Je důležité, abyste ji viděli, než budete pokračovat ve čtení. Setkal jsem se s tímto cvičením před mnohými lety na Harvardské ob­chodní škole. Profesor ho používal k tomu, aby jasně a výmluvně demon­stroval, že dva lidé mohou mít na stejnou věc různé názory, a přesto mo­hou oba mít pravdu. To není logické, je to psychologické.

Přinesl do třídy balíček velkých karet. Na jedné polovině karet byl ob­rázek mladé ženy, který jste viděli na stránce 19 (první obrázek nahoře), na druhé polovině byl obrázek staré ženy ze stránky 20 (obrázek pod článkem). Rozdal karty po třídě, obrázek mladé ženy na jedné straně třídy, obrázek staré ženy na druhé. Požádal nás, aby­chom se na obrázky soustředili asi deset sekund a potom je vrátili. Potom promítl na plátno obrázek, který jste viděli na stránce 20 (druhý obrázek) a který je kom­binací obou obrázků, a požádal studenty, aby popsali, co vidí. Téměř všichni, kteří nejdříve viděli obrázek mladé ženy na kartě, viděli na plát­ně tuto mladou ženu a téměř všichni, kteří nejdříve viděli obrázek staré ženy, viděli na plátně starou ženu.

Profesor potom požádal jednoho studenta, aby popsal, co vidí, jiné­mu studentovi z druhé půlky třídy. Potom mezi nimi začala hádka.

„Co povídáš, stará žena? Nemůže jí být víc než 20 nebo 22 let!"

„Prosím tě, děláš si legraci. Té je nejméně 70, možná jí táhne na osm­desátku!"

„Co blázníš? Jsi slepý? Je to mladá hezká žena. Rád bych s ní šel na schůzku. Je půvabná."

"Půvabná? Vždyť je to stará čarodějnice."

Hádka pokračovala a každý byl neotřesitelně přesvědčen o své prav­dě. Všechno se odehrávalo navzdory jedné nesmírně důležité výhodě ­- většina studentů jasně věděla z předcházející demonstrace, že jiný názor skutečně existuje. Přesto se zpočátku jenom několik studentů skutečně snažilo vidět obrázek z jiného zorného úhlu.

Po určité době jeden ze studentů vstal, přišel k plátnu a ukázal na ur­čitou čáru na obrázku. „Tady je přece náhrdelník té mladé ženy." Druhý student odporoval: „Ne, to jsou přece ústa té staré ženy." Postupně zača­li klidně diskutovat o jednotlivých rozdílech v náhledu a nakonec oba studenti pochopili, že se jedná o oba obrázky. V průběhu klidné diskuse byl každý z nás nakonec schopen pochopit názor druhého. Když jsme se však ohlédli stranou a podívali se na obrázek znovu, okamžitě jsme zase uviděli obrázek, který jsme studovali po dobu deseti sekund na začátku.

Často používám tuto demonstraci vnímání při práci s lidmi a organi­zacemi, protože poskytuje mnoho hlubokých vnitřních pohledů na osobní výkonnost a účinnost mezilidských vztahů. Především ukazuje, jak silně je naše vnímání ovlivněno podmíněností, naším paradigmatem. Může-li mít deset sekund takový vliv na naše vnímání, což teprve vlivy, které působí celý život? Vlivy působící na nás po celý život - rodina, ško­la, církev, pracovní prostředí, přátelé, kolegové a obvyklá sociální para­digmata, jako je etika osobnosti - to vše nás nepozorovaně, aniž bychom si to uvědomovali, ovlivňuje a pomáhá utvářet náš zorný úhel, naše para­digma, naše mapy.

To také ukazuje, že tato paradigmata jsou zdrojem našich postojů a našeho chování. Nemůžeme prostě jednat mimo ně. Nemůžeme zacho­vat svoji integritu, jestliže budeme mluvit a jednat jinak, než vnímáme. Váš postoj i vaše chování musí být v souladu s vaším vnímáním.

To nás přivádí k jednomu ze základních nedostatků etiky osobnosti. Z dlouhodobého hlediska je málo platné snažit se změnit vnější postoje a chování, když opomeneme prozkoumat základní paradigmata, ze kte­rých tyto postoje a chování vyplývají.

Tato demonstrace vnímání také ukazuje, jak silně naše paradigma­ta ovlivňují naše jednání s jinými lidmi. Stejně jasně a objektivně, jak se domníváme, že vidíme věci, začínáme si uvědomovat, že druzí je vi­dí odlišně z jejich vlastního, zřejmě stejně jasného a objektivního hle­diska.

Každý z nás má sklon domnívat se, že je objektivní, že věci jsou tako­vé, jaké je vidí. Není to však pravda. Nevidíme svět takový, jaký je, ale ja­kými jsme my, jak jsme podmíněni ho vidět. Když popisujeme slovy, co vidíme, ve skutečnosti popisujeme sebe, své vjemy, svá paradigmata. Jestliže jiní lidé s námi nesouhlasí, okamžitě si pomyslíme, že s nimi něco není v pořádku. Jak nám však dokázala demonstrace, upřímní lidé s jas­nou hlavou vidí věci různě, protože každý se dívá přes jedinečné brýle svých zkušeností.

Neznamená to však, že neexistují fakta. V naší demonstraci se dva jed­notlivci, na počátku ovlivnění různými obrázky, dívali na třetí obrázek společně. Dívají se nyní na stejná fakta - na černé čáry a bílá místa ­a oba si to uvědomují. Avšak interpretace těchto fakt představuje jejich předchozí zkušenosti a fakta oddělená od jejich interpretace nemají žád­ný význam.

Čím více si uvědomujeme svá základní paradigmata, mapy nebo do­mněnky a míru svého ovlivnění předchozími zkušenostmi, tím větší od­povědnost můžeme převzít za tato paradigmata, zkoumat je, ověřovat je na skutečnosti, naslouchat druhým a být otevření vůči jejich vjemům, a tak získat širší obraz a mnohem objektivnější pohled.

Ukázka z knihy: Stephen R. Covey, 7 návyků vůdčích osobností, Pragma 1997