Představuji si nekonečná pole zhasnutých žárovek které v sobě obsahují všechny možnosti realizací. A pokud bych se na tento prostor díval, viděl bych tu a tam probleskovat světla která znamenají, že se daný scénář právě odehrává v materiálním světě. Proto v tomto prostoru neexistuje čas. Žárovka která byla kdysi rozsvícena se za daných podmínek rozsvítí opět a to co proběhlo se může do nekonečna opakovat. Nakonec pokud chcete získat nový pohled na čas stačí když strávíte nějaký čas v temnotě zbaveni možnosti vidět a slyšet. Čas zmizí, nedokážete ho zachytit. Právě pravidelné střídání dne a noci nám vyvolá pojem času. Otázkou je podnětem,sílou k vyvolání realizace a mě napadá že je to záměr. Koncentrace myšlenky, vůle, představivost nebo i učení a to jedince i celé skupiny. Tím učením myslím různé nabyté, zrealizované inteligence, kterých může být bezpočet na rozličných úrovních. Sama rovina nekonečných potenciálů neobsahuje nějaký společný záměr a cíl. Je to nástroj existence, způsob fungování a myslím si že ani neobsahuje řád, jen mechanismus. Něco jako boží internet Přihlásíte se a dostanete to co vyjde z vaší činnosti. A opět. Někdo to musel vytvořit. Pokud nepředpokládáme že něco vznikne náhodně z ničeho, protože i to nic by v sobě muselo obsahovat zárodek činnosti . Tím bychom se dostávali do potíží protože kde je začátek a co je před začátkem? Pokud Bůh stvořil svět, kdo stvořil Boha ? Z čeho vznikl on? Traduje se že na počátku bylo slovo. Slovo většinou znamená realizovanou myšlenku což zapadá do konceptu o kterém píšu. Tak se také rozsvěcují žárovky. Každá vaše, i sebemenší činnost, vyvolá odezvu ve světě realizací. Možná Bůh je stavitelem nerealizovaných prostor a realizace je záležitostí těch kteří dokáží manifestovat záměr a rozsvítit světlo realizace, zamýšleného. Možná je i Bůh mravenec v nějakém ještě větším mraveništi. Možná se i on učí tak jako my, na jiné úrovni, zajisté.
Pokud mluvím o mně samotném připadám si nejvíce jako divák, pozorovatel a hračička. Vidím jak žárovky které se týkají mně samotného, tak žárovky ostatních, žárovky událostí, vrhají své specifické světlo a my jej přijímáme jako prožitek života odvíjející se v čase. Samozřejmě jakákoliv situace není světlo jen jedné žárovky, je to dlouhý řetězec dalších a další zdrojů světla. Poté si říkám co je to zlo, dobro ? Není to jen naše vlastní vysvětlení založené na předávaných i vlastních zkušenostech, záměr se chránit, záměr někam patřit a záměr prezentovat svou jedinečnost založené na schopnosti vidět sebe sama izolovaně. Hodně lidí přemýšlí nad smyslem života, ale existuje ? Ano existuje pokud si ho dokážeme popsat a uvěříme mu. Vlastnímu smyslu života, který mohou v té dané podobě sdílet i druzí lidé. Jaký má smysl smysl když prostory nerealizovaného zahrnují beze zbytku všechny varianty? I ty které ještě nebyly matérií. Proto mě tak fascinují lidské osudy, kontakt s lidmi, protože vidím tu nekončící hru se světlem. Vznikají nové a nové scénáře. Světelná show. V duchu tohoto vysvětlení se mohu ptát co je pravda a pokud odpovíte jako já tak pravda je všechno. Pravda je vše co bylo zrealizováno a takto popsáno a další pravdy jsou připravené v nekonečném množství variant. Vyberte si svoji pravdu, bude pravdou.
Připadá mně jako by duše byly tou stavební jiskrou, zhutnělou energií která má možnost na sebe vázat inteligenci, paměť, tělo a tím představovat i to co jsme o sobě naučení tvrdit, osobnost, bytost, ten člověk. Určitou originalitu která neumírá, ale mění se. To co v sobě neseme v daný čas, ale i v okamžiku smrti kdy je duše ověšená světelným řetězcem právě platných a probíhajících realizací.
Mohu se ptát dále. Co je to vývoj ? Chápeme postup, vývoj, zdokonalování jako něco co je nedílnou součástí člověka s ohledem na posun v čase. Předtím jsme byli jiní, třeba méně dokonalí a teď, v tomto čase, hodnotíme vlastní proces jako úspěšný. Nebo neúspěšný. Já vidím jen přeměnu zrealizovaných scénářů. Jak můžeme hodnotit něco když vše již existuje ? Je to prostě jen jiné. Potom se můžete zeptat a to oprávněně. Tak proč žiješ, co máš ze svého života když není čeho dosahovat, motivace jsou v podstatě zbytečné ? Nad tím jsem samozřejmě přemýšlel a ptám se neustále. Co tady s tím světem, s mým životem ? Jedna z velkých radostí je v mém případě zvědavost. Jsem unešený vlastním principem a fungováním zprovozněných a ukončených realizací. Nesmírně mě přitahuje onen prostor nerealizovaného, kterému říkám prázdnota. Plná prázdnota, prázdná je jen proto že bychom tam nic neviděli. A to co mě velmi přitahuje je esence té životní jiskry, neboli duše. Každý člověk je nádherná země zahalená mraky. Ty mraky představují kombinaci opatrnosti, obav, předpokladů a předsudků, určitého herectví a všeho co je stvořeno jako obal kolem duše. Ovšem pokud proletím mraky, pokud se mně to podaří tak setkání s původní energií, toho vozítka realizací je nádherné, naplňující a blažené. A nenese to žádný zrealizovaný význam, prostě kontakt je božský. Proto jsem nabyl přesvědčení že každý v sobě nese Boha, tu původní, neumírající a nekončící energii jež je neuchopitelná. Téměř každý s ní má zkušenost. Ať v podobě bláznivého zamilování, ale i slávy která nám podlomí kolena, vděčnost druhého člověka která zavibruje v našem srdci. To je naše původní podstata. A protože to zakoušíme máme ono nutkání se k – sobě, dostat. Stát se opět onou energií. Také lidé kteří zakusili klinickou smrt mluví o nádherném zážitku. Proč ? Protože smrtí se zbavíme mnoha břemen které jsme si na sebe během života nakladli a které nám tak brání v prožívání své podstaty.
Tím se také dostávám k duchovním cestám jež jsou spíše nabíráním dalších a dalších věcí místo potřebného odhazování. Nemohu tvrdit a bylo by to hloupé říkat, že jsou zbytečné. Pokud nás připravují ke změně která bude vést ke zbavování se zátěží, potom jsou jistě pro daného praktikujícího cenné. Hodně duchovně činných lidí se zbavuje majetku, žijí dobrovolně v chudobě, zbavují se žádostivostí. Já to považuji za mrhání časem protože prostě a jednoduše realizují nové a nové řetězce světel. Neboli příčin a jejich následků. Je to jako ty vyskakující hlavy na pouti co do nich boucháte palicí. Zatlučete jednu a hned vyskočí jinde druhá. No, je to zábava.
Já nevidím problém v realizacích. Budou probíhat neustále a můj vztah k nim je prostě pozorovací, vnímám je, vidím to, děje se to. Bude se to dít. Lámat okolní svět je naprosto zbytečná práce, stále se bude realizovat. Tento proces pohání miliardy záměrů, myšlenek a přání, obav a strachu. Ta řeka prostě stále poteče. Mnohem zajímavější je duše. Používám slovo duše jen pro názornost. Duše a její vyzařování, to co je smyslově cítit. Protože pokud to jednou prožijete a dokážete v sobě světlo duše udržet, bude to jako droga. Je to nesmírně silný a intenzivní pocit štěstí, naplnění, blaha, orgasmu, všeho. Nedá se to popsat. Příjemná zpráva je že tento prostor máme v sobě všichni bez výjimky a to co nám hradí cestu k němu je naše vybudovaná bariéra. Naše, samozřejmě vzniklá za pomoci okolního prostředí, výchovy, motivace, zastrašování. Pokud vytrváte a budeme se pečlivě a umíněně zbavovat těchto okovů objevíte něco co vás pohltí a nebudete mít pochybnosti o tom že jste tam kam patříte a po čem toužíte. Okolní svět vás již nebude vzrušovat a lákat. A užijete si to sami, skutečně nikdy jiný do tohoto území nemá přístup. I když bude vaší energii cítit a jeho srdce bude toužit