Okamžik mlčel a potom řekl: „ Je to jednota . Společně vyjadřují stav ‚království nebeského‘, které je uvnitř v nás – a uprostřed těch, kteří je v sobě mají. Pak je život posvátným a je uskutečněním věčné vůle. Ty tři verše, o kterých mluvíš, jsou jednotou a nemohou být rozděleny pro toho, kdo je v království nebeském, nebo kdo je má v sobě.
Pro ty, kteří stojí mimo, jsou to tři ukazatelé k němu.
Člověku se může stát, že se mu pozvolna život stane posvátným; to ho přivede rovnou do království nebeského, uskuteční se v něm věčná vůle.
V jiném vznikne potřeba docela jiného, daleko lepšího bytí ,než jaké má sám, a tuší něco o jeho povaze. Je to, ať je si toho vědom nebo ne, začátek k prosbě ‚přijď království Tvé‘. Když to bezděčně vyslovuje slovy nebo beze slov celá jeho bytost, uskuteční se v něm věčná vůle a on je v království nebeském.
Třetí je unaven odporujícími si vůlemi, jež všechny jsou jeho vlastní a zavádějí ho hned sem, hned tam, kam vlastně ani nechce a kde rozhodně není nikdy zcela spokojen. Občas se stane, že je bez boje všechny ovládne. Poddají se ochotně a rády větší vůli, která v něm nyní vládne, snad jeho vlastní nejvnitřnější, snad vůli boží; to on neví, ale přeje si odevzdat se jí a ať již to ví nebo ne, modlí se takto : ‚Staň se vůle Tvá.‘ Když si to pouze nemyslí, když je to něčím více než prchavým rozpoložením jeho srdce, když to chce celá jeho bytost, přijde království nebeské k němu a život je posvěcen.
Ten, kdo je v království nebeském, tomu jsou hříchy odpuštěny, ten je prost pokušení a vykoupen od zlého.
Může se říci, že tři první verše Otčenáše tvoří vzájemně jak předpoklad, tak i následek. Jsem si jist, že Ježíš, protože učil lidi modlit se tuto motlitbu, jednoduše vyjádřil svou vlastní podstatu. Kvůli nim formoval do motlitby slova, která mohla lidi přivést k uskutečnění, jakého docílil on.“
Žasl jsem nad tím, že měl tak rychle a s takovou jistotou pohotově odpověď. „Přemýšlel jsi často o Otčenáši, Alberto?“
Odpověděl : „Vůbec ne. Ani trochu, dokud ses nezeptal. Nechodím sem a tam a nehloubám.“
„Tak jak jsi mohl hned odpovědět?“
„Když ses ptal, podíval jsem se do sebe sama, cítil jsem, že je to tak a řekl jsem to. Neříkám, že mám v sobě stále, vědomě a živě království nebeské, ono musí strpět tvrdé poměry mezi lidmi. Když je v sobě mám, vím, že je život posvátný – a že je v moci lidí udělat z něho pravý opak.“
„To zní, mírně řečeno, trochu mysticky, Alberto.“
„Snad ano. Ale když se prožije, je prosté a přímé. Nechci už o tom mluvit. Nejsem teolog a také ne kazatel, jsem jen člověk, který žije a život miluje.“
„To přece činí většina.“
„Věříš tomu? Znám mnohé, kteří ho jen užívají a proklínají ho, když jim to nejde dost hladce s užíváním. Přesto se bojí ho ztratit! Nemilují život, nýbrž sami sebe, ani život v nich samých, nýbrž prožitek, který jim život může opatřit.“
Vypadal, jako by něco se sebe střásl, zapálil si cigaretu a dodal svému obličeji mrzutý výraz na znamení toho, že není přístupen dalším otázkám. A já jsem cítil, že to, co řekl, byl pro něho život , kdežto pro mne to byla pouze teologie.