Skutečné štěstí

Tahle sebehypnóza se dá srovnat k případu např. myši, která má k dispozici mnoho chodeb a chodbiček, ale jen v jedné je pro ni pamlsek. Po prvním uvědomění - aha, tady je to líbivé, dobré, tady je potrava, kterou mohu UCHOPIT, kterou CHCI uchopit, sníst, zažívat, prožívat (mluvím nyní nejen o fyzičnu, ale i o duševnu), tady se mi to líbí a tady, jen tady budu chodit. A taky chodí, vbíhá v kratších či delších intervalech do té stejné chodby sobě pro potravu. Tou potravou, která ji přináší pocit uspokojení, naplnění, pocit líbivosti, štěstí, všechno POCITY - se krmí něčím z venčí - proto ta řeč o podmíněnosti. Takovýto pocit, nastolený něčím z venčí, NĚKÝM z venčí (individualitou, osobou) není skutečný, není tím pravých ořechovým, oč bych např. já stála. Protože trvá jen chvíli a za chvíli je tu opět hlad, pocit nenaplnění, potřeba nové aktivity.

Podívejme se, co si tou POTRAVOU, uchopováním vlastně zajišťujeme. Proč to děláme.

Protože jakékoli naplnění z venčí nám přináší nějaký pocit. Jakýkoli pocit. Někdo ulpívá na pocitech štěstí, krásy, klidu a míru, lásky a jen ty vyhledává, tyto nastoluje (vbíhá do určité chodby, řekněme natřené na růžovou), jiný vbíhá více do chodeb natřených na černo, nebo třeba zeleno, žluto... a hledá, co by ho naplnilo, co by mohl uchopit a takto prožívat (různé pocity). A jsme u toho.

A takto se prožívat. A takto sebeprožívat.

Tento kolotoč potřeby, vbíhání, uchopování, prožívání, zažívání je kolotočem samsáry a ve svém důsledku je utrpením.
Kdo došel až do tohoto bodu uvědomění, zákonitě je puzen hledat jinou "cestu", jiný postoj, kde by už nefungoval zákon cukru a biče, zdánlivého naplnění a hladu, neskutečného, podmíněného, ale kde by to štěstí bylo nezávislé na vnějším světě, na potravě, na odrazech, na obrazech, jevech, na potřebě cokoli dělat, nastolovat (sebehypnózou, přeprogramováváním vlastní mysli na stavy pro ni líbivé).

Takový člověk teprve nyní, až nyní stojí na začátku skutečné duchovní cesty, skutečného sebe-poznání.

Uvědomuje si, že potřeba sebeprožívání se není ničím jiným, než znovu a znovu nastolováním sebe sama jako jedinečnosti, individuality, tedy oddělenosti, subjektu, který prožívá, zažívá, potřebuje, touží, hledá, koná atd. a že tato oddělenost, respektive pocit oddělenosti je kořenem utrpení, které si žádá naplnění a vidí celý ten kolotoč samsáry jako propojené kolo, ze kterého - zdánlivě - není úniku.

Ale je.

A to už by byla zase jiná pohádka. Ve které není vyvolených, oddělených. Ve které není různě zabarvených jednotlivostí, odděleností jako je (osobního) štěstí, (osobního) neštěstí, (osobního) prožívání, (osobního) zažívání, (osobního) uchopování, (osobní) touhy něco mít, ABY.... v této pohádce je vše takové, jaké právě je.

Skutečnost se sama na sebe dívá svýma očima .... ve věčnosti Života.

A to je tím skutečným Štěstím.