Někteří tvrdí, že jejich existence nemá žádný cíl, přesto zcela jistě mají přinejmenším jeden – být šťastný, jako jej mají všechny bytosti. Všichni si přejeme mít se dobře. Ten prvotní a základní cit znamená, že máme všichni vnitřní potenciál, bohatství, jen jej vytěžit. I masochista, který tvrdí, že mu dělá dobře nechat se trápit, to dělá jen proto, že v tom nachází potěšení.
Mít pocit odpovědnosti za své bližní je jistě chvalitebné, ale my máme schopnost otevřít svého ducha natolik, abychom na sebe vzali odpovědnost daleko větší, odpovědnost za nekonečnost bytostí. Proč omezovat hluboký cit naší něžnosti na několik osob, když jej můžeme rozšířit na všechny bytosti? Pokud jde o naše přátele a naše nejbližší, měli bychom jim nabídnout něco vskutku užitečného, něco, k čemu bychom si mohli v okamžiku smrti blahopřát. Udělat jim radost tím, že je například vezmeme na výlet jachtou, nestačí. Co jim to skutečně přinese? Jestliže je něco trápí, tak se na nějaký čas rozptýlí, většinou si ale své trápení vezmou s sebou tam, kam je odvezete. Když je stihla nešťastná láska, jejich druh nebo družka je opustili, někdo jim morálně ublížil, i na lodi přemílají svou hořkost a po návratu z plavby bude stejně živá. Můžeme těm, kteří nás obklopují, pomoci daleko lépe.
Přemýšlejme. Co bychom rádi zanechali svým dětem? Pěkný obraz o nás samých, aby nás viděli v daleko lepším světle, než jací skutečně jsme? K čemu je to dobré ? Materiální statky ? To je dát jim do rukou kopec problémů. Budou se hádat o naše bohatství až umřeme a i když je obdarujeme ještě dokud žijeme, budou se někteří cítit poškození a budou závidět, co dostali druzí. Hmotné pohodlí mohou získat jinými způsoby, například prací. Naši přítomnost? Ať chceme nebo ne, nebudou s námi, jakmile zemřeme. Tehdy nás jejich žal nevzkřísí a nepřinese jim nic užitečného.
Co jim naproti tomu můžeme odkázat, je zdroj inspirace, věcný náhled, který má smysl a jemuž mohou důvěřovat v každém okamžiku života. K tomu samozřejmě musíme sami získat určitou sebedůvěru, vnitřní jistotu. Takový pocit nemůže přijít odjinud než z naší mysli; je proto nejvyšší čas se jí zabývat.
Od narození necháváme mysl, aby si dělala, co chce – jako rozmarný uličník a nezbývá, než si přiznat, že z toho nic pozitivního nevzešlo. Vzít do rukou otěže je nezbytné a zaslouží, abychom tomu věnovali čas – třeba každý den jen trochu.
Je lepší vzpamatovat se a osvědčit zdravý rozum. Jestli se totiž necháme svou myslí týrat tak, že žijeme v utrpení a stejně trápíme ostatní ve svém okolí, znamená to, že se nám nedostává právě zdravý rozum. Myšlenky a slova, jež pocházejí z naší zmatené mysli, lze označit jako „negativní“. Když místo nářků nad svým osudem pěstujeme altruismus a soucítění a v důsledku těchto pozitivních stavů se cítíme lépe sami a cítí se lépe i druzí, osvědčujeme zdravý rozum.
Zmatek, v němž se nacházíme, je vlastně výhoda: je svědectvím naší vnímavosti. Ti, kdo procházejí životem bez nejmenšího pocitu úzkosti, jsou nevědomí. Úzkost, pramenící z našeho vědomí, skrývá obrovskou možnost proměny, je bohatstvím energie, z něhož můžeme brát plnýma rukama a který můžeme použít k vybudování něčeho lepšího, a to lhostejnost nedovoluje.
Jestli si myslíš, že je ti celý svět nepřítelem, představ si, košíkáři, že máš před sebou tuny proutí. Abys vyrobil košíky, je třeba toto proutí správně proplétat. Stejně tak postupuj tváří v tvář všem potížím, máš dokonale splétat vnitřní koš dostatečně prostorný, abys obsáhl všechny okolnosti života a ty tě nepotopily. Zkrátka je podstatné, aby ses svým duševnem zabýval s rozmyslem.
Francouzský překlad z tibetštiny:
Conseil à un vannier pére de famille, par Jigmé Khyentsé Rinpotché. Matthieu Ricard, Blog Vendredi 01 octobre 2010 http://www.matthieuricard.org,
Český překlad z francouzštiny: Anna Servanska