Sto a osm úsměvů http://www.matthieuricard.org/index.php/archives/2011/10/
Úsměvy jsou všeho druhu: některé vyjadřují radost, uspokojení, dobrotivost nebo vnitřní mír. Naproti tomu cynismus, opovržení nebo chorobné uspokojení ze završeného škodícího činu se vyznačují jinými úsměvy.
Úsměv je spojen s různými emocemi. Disponujeme tedy celou velice diferencovanou škálou, jež zahrnuje: pobavení (od lehkého pousmání až po smích se slzami), spokojenost (klidnější uspokojení), vzrušení (před novinkou nebo výzvou), ulehčení (když se rozptýlily takové emoce jako strach, neklid a překvapení), obdiv (před tím, co nás zasáhne údivem, co obdivujeme a co přesahuje naše chápání), nadšení (že se nám podařilo zdolat obtížný úkol, podat mimořádný výkon), zářící pýchu (když naše děti obdrží zvláštní vyznamenání), vzlet (když jsme svědky aktů veliké dobroty, šlechetnosti a soucitu), vděčnost (ocenění altruistického nám určeného činu), a zlomyslný jásot (když se kocháme utrpením druhého například při pomstě). K těmto příkladům můžeme ještě připojit jásot, potěšení, okouzlení, a další.
Uvedený výčet se zakládá na pracích Paula Ekmana, jednoho z vynikajících odborníků, kteří se specializují na emoce, a registruje emoce, jež mají složku radostnosti, vyvolávají většinou úsměv a jsou vyjádřeny zvláštním výrazem a tónem hlasu.
Má-li však radost trvat a plně se rozvinout, má-li se stát – jak napsal Corneille – „otevřením srdce“, musí být spojena s dalšími složkami skutečného štěstí: s moudrostí, dobromyslností a vymaněním ze jha negativních emocí. Jakmile vtrhne zlovůle nebo žárlivost, radost náhle zhasne. Nechť se vplíží lpění, sobectví nebo pýcha a radost se zvolna udusí.
(Výňatek z knihy “108 Sourires”, která vyšla v ediciLa Martinière).
Komentář překladatelky
Matthieu Ricard, původně výzkumný pracovník- molekulární biolog - Pasteurova ústavu v Paříži, žije již 40 let jako mnich v klášteře tibetského buddhismu Shéchèn v Nepálu, překladá posvátné buddhistické texty z tibetštiny, je tlumočník dalajlámy, zakladatel nadace Karuna- Shéchèn, uznávaný fotograf a činný člen Institutu mysl a život, ústavu, jehož vznik inicioval dalajláma v roce 1987 a který byl pak roku 1990 oficiálně založen jako nezisková organizace v Louisville, Colorado (USA)v rámci úsilí o sbližování vědy a spirituality (Mind and Life Institut, http://www.mindandlife.org). V textech, jež Matthieu Ricard zveřejňuje a ve svých přednáškách, pořádaných vysokými školami a psychologickými a sociologickými pracovišti v Evropě a v Americe (což lze zjistit pravidelným sledováním záložky Évenments na jeho webu http://www.matthieuricard.org/index.php/events/ ) podtrhuje úlohu štěstí coby významné součásti pozitivních psychických stavů. Český překlad jeho obhajoby štěstí (Plaidoyer pour le bonheur, NiL Editions 2003) vyšel v roce 2008 u Rybka publishers pod názvem Kniha o štěstí.
Všimněme si, že ve výňatku ze své knihy, který tvoří obsah jeho nejnovějšího blogu, hovoří Matthieu Ricard o skutečném štěstí a o jeho složkách – o moudrosti, dobromyslnosti a nepřítomnosti negativních emocí.
Jestliže by se na první pohled mohlo zdát, že zdůrazňování štěstí u buddhistického mnicha je v rozporu s přijetím čtyř základních pravd Buddhy - s zejména s tou první, která nekompromisně zjišťuje všude přítomnou realitu strasti, pak výše zmíněný výčet složek skutečného štěstí (moudrost, dobromyslnost a nepřítomnost negativních emocí) nás z takového omylu vyvede. Duchovní kultura Asie, zejména buddhismus – na rozdíl od evropského i amerického kontinentu – nezdůrazňuje utrpení jako významného činitele spásy. A rozhodně se v ní nestkáme s takovým zbožněním utrpení, které by považovalo utrpení samo o sobě za zásluhu, případně úsilí o štěstí pak za hříšnost. Dělat si utrpení, abychom odčinili své nectnosti, je buddhismu cizí. Ani česká mystická škola, odvolávající se svým zakladatelem na dědictví tibetské linie Kagjüpa, to nedoporučuje: „ …nemůžeš být mystičkou, ani kdybys žila naprosto bezúhonně, v režném oděvu kajícníka, který denně bičuje své tělo, aby si udělal utrpení na vyrovnávání svých duševních poklesků…“ (Květoslav Minařík: Praxe Přímé stezky 1, Canopus Praha 2002, s. 93)
Rozhodující je vnitřní postoj ke strasti, postoj, jehož zásady formuluje čtvrtá pravda o stezce, vedoucí ke zničení strasti. Forma askeze, plynoucí ze spásné osmidílné stezky, nemá charakter sebetrýzně. Potlačení kořene zhoubných věcí (chtivost, nenávist, blud) spočívá v úsilí o rozvoj věcí spásných (nesobeckost, dobrotivost, vědění). Mravní příkazy stezky nejsou k tomu, aby trápily člověka omezováním, ale aby mu pomohly změnit tendence jeho životních sil, určovaných převážně chtivostí, nenávistí a bludem.
Opět cituji Minaříka, doporučujícího v dopisech svým žákům: „…pravé štěstí pochází výhradně z vnitřní proměny, jak dalece se člověk přiblížil dokonalosti této proměny, do takové míry bývá jeho štěstí pevné“ (Praxe Přímé stezky 1, s. 143); „Máte jeden hlavní úkol: setřást ze sebe všechny i velmi jemné záchvěvy negativního charakteru. Máte celou svou bytost promýt radostností, až dosáhnete …absolutní imunity vůči mimovolnému myšlení. Pak Vaše radostnost bude trvalá a nenarušitelná…“ (tamtéž, s. 239)
To vše je základní linií, nesoucí se nejen texty a přednáškami Matthieu Ricarda, ale protkávající celý jeho život – v souladu s učením tibetského buddhismu. A totéž platí pro život 14. dalajlámy.