Šedesát písní Milarepy

Přeložil

Garma C. C. Chang

Vybral a sestavil

bhikšu Khantipālo

Buddhist Publication Society
Kandy • Sri Lanka

The Wheel Publication No. 95 / 97

Určeno k volnému šíření. Toto dílo smí být zveřejňováno, přepisováno, tištěno a šířeno jakýmkoliv způsobem. Jakékoliv další publikování a distribuce však musí být zpřístupněny zdarma a bez omezení. Překlady a další odvozené práce musejí být zřetelně takto označeny.

Šedesát písní Milarepy
 

Na předcházející stránce můžeme vidět Džecüna Milarepu, jak klidně sedí v popředí jeskyně Ghadaya poblíž hranice Tibetu s Nepálem. Nad ním je vidět podoba Marpy Překladatele, protože v Tibetu se běžně praktikují meditace, při kterých je vizualizován nad hlavou Buddha nebo guru (viz Jinapañjara, v jazyce páli). Kolem něho jsou skalní štíty a hory s kaskádou vodopádů pod nimi. Po jeho pravici sedí jelen a po levici lovecký pes. Před ním klečí lovec, který Džecünovi k nohám složil své zbraně jako oběť (viz píseň č. 14). Tato ilustrace se řídí tradiční ikonografií Milarepy, jeho uvolněný posed ukazuje, že už prožil stav mimo úsilí. „Oblečen do bavlny z Nepálu“, s meditačním pásem a s rukou přiloženou k uchu, jako by naslouchal „dlouhé řeči Dharmy“, kterou hlásá všude a stále, velký jogín se připravuje dát pokyny bývalému lovci.

Obrázek laskavě poskytl ctihodný Dhardo Rinpoche z Indicko‑Tibetského buddhistického kulturního institutu v Kalimpongu (západní Bengálsko).

Předmluva

Mimo Tibet, kde jsou příběhy a písně Milarepy velmi dobře známé a oblíbené, je příliš málo známo o tomto velkém buddhistickém mudrci. V angličtině,[1] francouzštině a němčině byly publikovány neúplné či kompletní životopisy, ale pro čtenáře neovládající tibetštinu zůstávalo donedávna velké množství Milarepových písní nedostupných. Díky laskavému svolení překladatele, prof. C. C. Changa a se svolením jeho vydavatele, University Books Inc., New York,[2] je možné zde zveřejnit jeho šedesát písní Dharmy.

            Všechny zde uvedené písně se týkají Dharmy, která je společná celé buddhistické tradici. Každý, kdo četl některé z Buddhových rozprav v pálijském kánonu, zde najde podobné náměty. Těmto Milarepovým písním Dharmy se v pálijské literatuře nejvíce přibližují Buddhovy inspirativní promluvy ve sbírkách Sutta Nipāta, Udāna a Itivuttaka (také v Dhammapada) a též básně gnose, pronášené významnými mnichy a mniškami ze vznešené sanghy, nyní shromážděné v takových knihách, jako jsou Theragāthā a Therīgāthā. Mezi mnichy žijícími v Buddhově době byl díky svým inspirativním promluvám výjimečný Vangīsa Thera (viz Suttanipāta 1:8; Theragāthā 395). Mysl inspirovaná a ozářená znalostmi osvobození (vimutti) s lehkostí vylévá svou moudrost v podobě veršů velké krásy a hlubokého významu. Tak tomu bylo v případě Buddhy a některých jeho přímých žáků a později tomu tak bylo v případě Milarepy.

            Jeho písně jsou zde seřazeny tématicky, ačkoliv není možná pevná klasifikace, protože mnoho písní pojednává o více než jednom aspektu Dharmy. Nejdříve jsou uvedeny Milarepovy popisy některých jeho pousteven, pak písně o zříkání se a o nebezpečích samsáry, které jsou následovány mnoha dalšími písněmi o pomíjivosti. Po nich jsou zařazeny písně popisující různé aspekty samsáry — takové, jako je šest sfér zrození; dále zrození, stáří, nemoc a smrt; a příbuzenstvo a majetek. Následující písně se vztahují k praxi — doporučení jak praktikovat a varování před tím, čeho se vyvarovat; pak k šesti páramitám a k dalším věcem užitečným pro praxi, jako jsou láskyplná dobrota (mettā), úsilí (viriya) a pozornost (sati). Poslední přicházejí na řadu písně popisující aspekty Milarepovy realizace — jeho spokojenost, štěstí a nepřipoutanost — uzavřené požehnáním jeho ochránců.

            Z výše uvedeného seznamu může být vidět, že tato nauka není zcela odlišná od theravády, včetně pomíjivosti (anicca) všech věcí, stavů, lidí a míst; že jsou pomíjivé, protože vznikají v závislosti na podmínkách (paccaya); že co je pomíjivé, a proto relativní, postrádá podstatu existence (sabbe dhammā anattā) a je samo o sobě prázdné (suñña); a nepochopením těchto pravd a uvažováním v pojmech trvalosti já, atd., zakoušíme zkušenosti nekončící neuspokojenosti (dukkha). Milarepa také poukazuje na způsob jak překonat dukkha a poukazuje na dodržování předpisů (sila), soustředění rozptýlené mysli (samādhi) a rozvíjení moudrosti (pañña).

            Při porovnávání různých buddhistických tradic objevíme mnoho podobností. Jedna, kterou zde zmíníme, je nesmírný respekt a úcta věnované osvíceným učitelům v různých buddhistických tradicích, bez ohledu na dobu a místo. Ten, kdo chápe a zná cestu ze své vlastní zkušenosti, byl vždy veleben jako ten, který je hoden nejvyšší úcty a největší oddanosti. V jazyce páli je: āhuneyyo (hoden darů), pāhuneyyo (hoden pohostinnosti), dakkhineyyo (hoden obětí), añjali-karaniyo (hoden úcty). Můžeme to najít stejně dobře na stránkách pálijského kánonu, jako ve Sto tisíci písních. Je slyšet stejná vznešená oddanost u Pingiyi (Sutta Nipāta 1131 ff.), jako v hymnech chvály, pronesených hlavními žáky Milarepy, Räčhungpou a Gampopou. V současné době je můžeme nalézt v zdánlivě různorodém prostředí — ať v klášteře v džungli v Thajsku, kde mnich tradice thudong (dhutanga) má úctu ke svému učiteli; nebo u tibetských mnichů či laiků přijímajících meditační přenos od svého lámy. Je zde vyjádřena stejná oddanost; je nazývána saddhā nebo bhatti (bhakti — slovo vyskytující se v indické literatuře hlavně v pálijském kánonu), je to čin ještě neosvíceného člověka, zaměřujícího své srdce na osvícení v přítomnosti toho, který je osvícený.

            Sto tisíc písní dále mnohokrát zmiňuje přenos meditačních pokynů „od ucha k uchu“, které jsou sdělovány učitelem, zde Milarepou, jeho žákům. Podle některých názorů je to v rozporu s Buddhovým výrokem, že On není učitelem, který má ‚zavřenou pěst‘, to znamená ten, který drží nějaká učení jako tajná nebo ezoterní. Nicméně, Milarepa je dobře znám pro svoji pozoruhodnou schopnost kázat precizně pravou Dharmu, přizpůsobenou situaci a vyhovující chápání těch, kteří naslouchali. Nevyučoval hluboké pravdy Dharmy ty žáky, kteří ještě nebyli připraveni pro jejich přijetí a stejně tak Milarepa přizpůsoboval své učení různým situacím a inteligenci posluchačů.

            Meditační pokyny dávané Buddhou jeho žákům byly také přizpůsobeny jejich temperamentu a schopnostem. Je pravdou, že nyní může člověk číst knihy, které vysvětlují principy meditace v theravádovém buddhismu, ale pouze s knihami, i když si člověk přečte celý pálijský kánon, zůstává ve velmi velké nevýhodě. Ve všech buddhistických zemích se vždy předpokládá, že pokud má být meditační praxe úspěšná, je třeba mít učitele. Je to učitel, který, podobně jako v minulosti Buddha, informuje člověka o podrobnostech praxe a jak je aplikovat na osobité problémy a okolnosti. Jak napsal Bhadanta Nyanaponika Mahāthera ve svém ‚Srdci buddhistické meditace‘: „Stručný popis praktické meditace, i když je omezen na první kroky, tak jako zde, nemůže nahradit osobní vedení zkušeným učitelem, který může brát ohled na požadavky a stupně pokroku jednotlivých žáků.“ To jsou, ne-li „přenos od ucha k uchu“, alespoň ústní pokyny.

            Požehnání učitele (gurua) sestává z těch zásluh, které jsou shromážděny díky vlastní praxi a které, jak se věří, mohou být přeneseny na žáka a takto ho ‚požehnat‘. Může se to však stát pouze za předpokladu, že jsou splněny podmínky (duchovní čistota, víra, soustředění, atd.), existující mezi mistrem a žákem. Je velkou chybou se domnívat, že žák získá něco za nic, protože pokud chybí tyto podmínky, nepřijde od učitele žádná pomoc.

* * * * * *

Máme zde jen málo prostoru pro dramatický a velmi inspirativní životní příběh Džecüna Milarepy, který byl zaznamenán významným žákem jeho tradice. Ti, kteří se zajímají o tento příběh, mohou nahlédnout do knihy zmíněné v předchozí poznámce pod čarou. Postačí, když zde řeknu, že se Džecün narodil roku 1052 v zámožné obchodnické rodině. Jako chlapec byl známý pod jménem Tubhaga („Sluch oblažující“). Jméno, kterým mu lidé říkali, bylo obzvláště patřičné, protože měl překrásný hlas a často zpíval místní balady. Jeho hlas byl později používán pro šíření Dharmy a ti, kdo ho slyšeli, byli hluboce pohnuti.

            Milarepa naštěstí podal přehled svého života v jedné z písní, kterou později zpíval svým žákům, a nemůžeme udělat lépe než začít výňatkem z ní.

1

Jsem Milarepa, požehnaný díky (Marpově) milosti.
Můj otec byl Mila Shirab Jhantsan,
má matka byla Nyantsa Karjan.
A já jsem byl nazván Tubhaga („Sluch oblažující”).

Protože naše zásluhy byly skromné
a příčinná karma minulosti nešetří nikoho,
můj otec Mila zemřel (příliš brzy).
Zboží a majetek našeho domova byly podvodem
vypleněny mým strýcem a tetou,
kterým jsme já a má matka sloužili.
Dávali nám jídlo vhodné pouze pro psy;
chladný vítr pronikal našimi roztrhanými šaty;
kůže nám mrzla a naše těla byla prokřehlá.
Od mého strýce jsem byl často bit
a snášel jsem jeho kruté tresty.
Těžko se dalo uniknout špatné náladě mé tety.

Žil jsem, jak nejlépe jsem uměl, obyčejný sluha,
ramena sehnutá (v trpké rezignaci).
Rány osudu se sypaly jedna za druhou;
trpěli jsme tak, že naše srdce byla naplněna beznadějí.

V zoufalství jsem šel k lámům[3] Yundunovi a Rondunlagovi,
od kterých jsem se naučil umění magie Tu, Ser a Ded.[4]
Jak má teta a strýc dosvědčí, přivolal jsem
velké neštěstí na jejich vesnice a příbuzné,
pro které jsem později trpěl hlubokou lítostí.
Později jsem slyšel o věhlasu Marpy, proslulého překladatele,
který, požehnán svatým Náropou a Maitrípou,
žil ve vesnici na horním toku Jižní řeky.
Po obtížné cestě jsem tam dorazil.
Šest let a osm měsíců (jsem zůstal) s ním,
s mým milosrdným otcem, guruem Marpou.
Postavil jsem pro něho mnoho domů,
jeden s nádvořím a s devíti patry;
teprve potom mě přijal.

(Čísla stránek v kompletním překladu: str. 267–8)

Pak Milarepa uvádí meditační pokyny, které mu předal jeho guru Marpa poté, co si odsloužil dlouhou dobu tvrdých zkoušek, a vypráví, jak pomocí praxe došel osvícení (viz závěr tohoto úvodu).

            Jméno, pod kterým je znám v Tibetu, je Džecün Milarepa. ‚Džecün‘ znamená úctu vyjadřující ‚svatý‘, zatímco ‚repa‘ znamená ‚v bavlně oděný‘. Mila bylo jeho rodné jméno. Proto může být v angličtině nazývaný svatý Mila v bavlně oděný. Své pozdější jméno si vysloužil díky své schopnosti žít po celou mrazivou tibetskou zimu pouze v jednom kusu bavlněné látky. Tam, kde by jiní zemřeli, žil šťastně, ponořen v různých stavech samádhi, které, díky ovládání těchto stavů, vytvářelo postačující tělesné teplo. Po dvanácti letech intenzivních meditací v odlehlých horských jeskyních, daleko od nízko položených údolí často navštěvovaných lidmi, měl úspěch ve vítězném osvícení. Poté se kolem něho postupně shromáždili žáci, prvním byl Räčhungpa, jeho žák, který byl ‚jako měsíc‘, zatímco později přišel jeho žák Gampopa, který byl ‚jako slunce‘.[5] Jeho nejbližší žáci opustili své domovy, aby s ním odešli do bezdomoví. Gampopa a někteří další byli už dříve mnichy, zatímco mnoho takových jako Räčhungpa byli nazýváni ‚repové‘, to znamená jogínové odění jedním kusem bavlny.

            Podobně jako Buddha, Džecün vysvětloval Dharmu všem bez rozdílu — vyslancům králů a pastevcům, řeholnicím a zámožným dámám, mnichům a jogínům, loupežníkům a obchodníkům. Jeho obrácení lovce Chirawa Gwumbo Dorje je příběh v Tibetu tak oblíbený jako Buddhovo zkrocení Angulimály v jižních buddhistických zemích.

            Džecün Milarepa opustil tělo ve věku osmdesáti let a zemřel obklopen žáky jak lidskými, tak nebeskými. Po 900 roků byla v Tibetu předávána meditační tradice, kterou vyučoval své žáky. Stala se známou jako Ghagyupa (někdy nazývána jako Kagyupa), která je překládána jako „přenos od ucha k uchu“. Tato buddhistická škola klade zvláštní důraz na určité nauky, ale písně, které se jimi zabývají, nejsou obsaženy v této brožuře a zájemce by měl prostudovat „Sto tisíc písníMilarepy“.

            V Milarepově době, jak je zřejmé z těchto písní, hodně mnichů strávilo mnoho roků studiem, ale nikdy se příliš nevěnovali praxi. Takto jsou patipatti-dhamma či sīla (morální předpisy) a samādhi (meditace) odtrženy od pariyatti-dhammy, neboli prostého učení. Učení mnichové z Tibetu byli zřejmě v té době velmi zdatní v argumentaci o hlubších tématech buddhistické filozofie a dobře vybaveni logikou k poražení nezasvěcených, stejně jako buddhistických kolegů v diskuzích. Tak či onak, v touze meditovat a ve změti těchto studií (a tibetský kánon se svými výklady je podstatně rozsáhlejší než jeho dlouhý pálijský protějšek), byli mnozí z jejich předních představitelů mistři, kteří nenosili mnišská roucha. To také platilo o duchovních předchůdcích Milarepy (o jeho přímém guruovi Marpovi a indických jogínech Náropovi a Tilopovi). Milarepa na několika místech kritizuje ty mnichy a vskutku každého, kdo studuje Dharmu pouze pro intelektuální uspokojení nebo dokonce pro světské výhody. Mnoho upřímných mnichů k němu přicházelo pro meditační pokyny a potom s ním praktikovalo jako se svým učitelem. Proto byl zdrojem duchovní obnovy Sanghy v Tibetu.

            Milarepův život a učení, s jeho důrazem na praxi Dharmy, představuje v mnoha ohledech pozoruhodnou podobnost s cestou, jakou praktikují mniši tradice thudong (dhutanga). Největší rozdíl je v tom, že mnich v jakékoliv zemi je povinen dodržovat základní předpisy (pātimokkha), které Milarepa, jenž neměl mnišské vysvěcení (upasampadā), dodržovat nemusel. Avšak i letmý pohled na jeho život poté, co začal praktikovat, odhalí, že přepečlivě dodržuje ty příkazy, které dostal od svého učitele Marpy Překladatele, stejně jako rozvíjel dvě základní hodnoty uváděné v Dharmě, moudrost a soucit (pañña-karunā). Podobností mezi ním a mnichem tradice thudong je mnohem více. Oba například chválí spokojenost s málem, život v odloučenosti s úplným opuštěním světského života, výborné schopnosti meditace a tak dále.

            Ačkoliv neměl formální mnišské zasvěcení a nenosil mnišské roucho, přesto byl Milarepa opravdovým „tím, kdo opustil“ (pabbajita). Nikdo z těch, kdo čte o jeho životě a zde obsažené písně o tom nemůže pochybovat. Podle definice uvedené v Dhammapada byl rozhodně opravdovým mnichem:

„Ne přijetím vnějšího vzhledu se člověk stává mnichem“ (266).

„Ten, kdo není připoután k ‚mysli a tělu‘ a kdo netruchlí pro to, co nemá — ten je vskutku nazýván mnichem“ (367).

„Kdokoliv zde opustil jak výhody, tak nevýhody, ten, kdo chodí s porozuměním v tomto světě — ten je vskutku nazýván mnichem“ (267).[6]

            Můžeme upozornit na tato různá fakta, aby poukázala na mnoho podobností v praxi Dharmy (patipatti) v různých buddhistických školách. Nakonec všechny rozdíly končí realizací Dharmy (pativedha), jelikož všechny metody praxe různých škol jsou bez výjimky zaměřeny na zkušenost bódhi, či osvícení. Pokud Dharmu studujeme pouze z knih, pak se mezi různými buddhistickými tradicemi může objevit mnoho odlišností, ale při praktikování mají mnoho společného. Jelikož všichni buddhisté jsou nabádáni k praktikování učení, mohou objevit soulad mezi odlišnými tradicemi Dharmy prostřednictvím praxe.

            Tento malý úvod může být zakončen veršem vybraným z autobiografické písně, jejíž část je uvedena výše. Více zde nemusí být řečeno, protože je lepší, že Džecün pro Vás zpívá své inspirativní a moudrosti plné písně Dharmy.

„Vzdal jsem se všech věcí tohoto života;
a bez další zahálky jsem se věnoval Dharmě.
Tak jsem dosáhl stavu věčné blaženosti.
Takový je příběh mého života.“

Bhihšu Khantipālo,
Wat Bovoranives Vihara,
Bangkok, Thajsko.
22. duben 1965

Autor tohoto úvodu zodpovídá za stručný výtah příběhů a poznámek v následujícím textu, kromě případů textu v kulatých závorkách. Následující texty byly převzaty ze „Sto tisíc písní.“