Používám hodně hrubý rejžák a jedlou sodu, abych odstranil připečené jídlo. Sundám hořáky a příslušenství pod nimi, dokonce i knoflíky, a ponořím je do dřezu. Ty si nechám až na konec. Pak drhnu každý čtverečný centimetr povrchu sporáku, někde kroužím dokola, jinde jezdím sem a tam. Záleží na tvaru a poloze. Pořád dokola nebo tam a zpátky - cítím pohyb celým svým tělem, oddávám se mu. Už se nesnažím vyčistit sporák, aby vypadal pěkně, jen pořád jezdím kartáčem a dívám se, jak se mi věci před očima pomalu mění. Nakonec utřu sporák mokrou houbou. Někdy mám u toho rád hudbu, jindy dávám přednost tichu. Jednu sobotu ráno, když nadešel okamžik čištění sporáku, hrála zrovna z kazeťáku nahrávka s Bobbym McFerrinem. Čištění se tak stalo tancem, zaříkáváním; tóny, rytmy a pohyby mého těla splynuly v jedno. Tóny se odvíjely s pohyby, v pažích jsem cítil vzrušení, prsty tlačily na rejžák, jak bylo potřeba, připečené zbytky jídel pomalu měnily tvar a mizely, vše stoupalo a klesalo v uvědomění s hudbou. Jeden velký tanec přítomnosti, oslava přítomného okamžiku. A nakonec - čistý sporák. Začal se ozývat vnitřní hlas, kterým obvykle oceňujeme tyto věci („Podívej, jak jsem krásně vyčistil sporák.“) a vyžadujeme souhlas („Že jsem to udělal pěkně?“), ale rychle jej ovládlo širší pochopení toho, co se událo.

Chci-li být upřímný, nemohu tvrdit, že „já“ jsem vyčistil sporák. Spíš se sporák vyčistil sám, s pomocí Bobbyho McFerrina, rejžáku, jedlé sody a houby a s přispěním horké vody a řetězu přítomných okamžiků.

                 Z knihy Jon Kabat – Zinn: Vědomí přítomnosti, Vydalo nakladatelství Votobia