Co je co

Odilo I. Štampach

Kolem témat, jimž se chce věnovat tento časopis (Dingir pozn. red.), panuje mnoho nejasností. Časopis o sektách, církvích a   nových náboženských hnutích - DINGIR - je otevřen spolupráci všech, kdo mají starost o kvalitu současné religiozity a  vyznají se v ní. Proto lze předpokládat, že se v článcích vyskytnou různé názory. Není to na škodu a   teprve korektně vedená diskuse pomůže vyloučit omyly, sblížit stanoviska, doplnit jedny pohledy jinými.
V zájmu srozumitelnosti bychom se chtěli přiblížit ideálu jednotné terminologie. Stejné skutečnosti bychom rádi označovali stejnými výrazy. Předkládáme zde první nástin slovníčku, který by tomu měl pomoci. Chceme se pokusit stručně vymezit pojmy, které budou pravděpodobně v našich textech častěji zastoupeny. Seřazujeme je pro snadné vyhledání abecedně, nikoli podle logické návaznosti. Je přirozené, že ten, kdo se bude chtít podívat, v jakém významu budeme používat výrazu náboženská společnost, bude muset projít heslo náboženství a   pod.

CÍRKEV, křesťanská náboženská společnost. Tohoto slova občas někteří autoři nesprávně užívají pro označení libovolné náboženské společnosti a nerespektují věcné rozdíly mezi náboženstvími. Mimokřesťanské náboženské společnosti se obvykle samy jako církve neoznačují (výjimkou je např. Církev sjednocení) a   křesťané také v tomto případě nemluví o církvích. Uvnitř křesťanství se někdy slova církev užívá pro společenství všech křesťanů, jindy pak pro nějaké dílčí společenství, např. pro územní útvar větší církve, denominaci, jednotu. z tohoto pohledu je křesťanských církví mnoho. Není správné stavět proti sobě pojmy církev a  sekta. Může se totiž stát, že i některá církev má trvale nebo v určitém období své existence sektářské rysy.

FUNDAMENTALISMUS, přístup, který připisuje posvátným knihám nebo různým dalším zdrojům učení a  náboženským autoritám absolutní neomylnou pravdivost v zásadě ve všech oblastech lidského života. Na všechny otázky jsou připraveny odpovědi, pro všechny situace jsou k dispozici závazné pokyny. Fundamentalismus zjednodušuje složité problémy. Nevšímá si historického rázu spisů, tedy jejich lidského autorství, jež nese znamení doby a  prostředí, kde spisy vznikaly. Někdy fundamentalismus zahrnuje také odpor k lidem jiného náboženského přesvědčení a  snahu vnutit jim své náboženství.

KULT, ve vlastním smyslu jde o uctívání. Kult je doma především v teistických náboženstvích. Bývá to uznání, že Bůh je velký, mocný a  dobrotivý a  člověk je tvor, závislá bytost, příjemce Božích darů. Může jít o kult vnitřní, ale běžně se mluví o kultu, pokud se projevuje navenek slovy, gesty apod. Vnější projevy mohou být spontánní, improvizované. Pokud mají stanovený řád, jde o obřad, resp. ritus či nepřesně rituál. (Rituál je ve vlastním smyslu kniha, podle níž se konají obřady). Obřad ovšem nemusí být součástí pouze kultu (např. akademické nebo občanské obřady).
V přeneseném smyslu se slovem kult míní náboženské vyznání. V anglosaské jazykové oblasti vznikl výraz, který bychom mohli doslova přeložit jako destruktivní kult. Míní se náboženská společnost, která destruktivně působí na psychiku, na lidské vztahy a  podobně. V českém prostředí se pro tento případ spíše užívá výrazu sekta. V některých překladech čteme o destruktivních kultech či zkráceně o kultech.

KVAZIRELIGIÓZNÍ ÚTVARY, aktivity a  seskupení připomínající v něčem náboženství a  jim odpovídající náboženské společnosti. Nejde však o náboženství ve vlastním smyslu, o náboženství explicitní. Náplní kvazireligiózního dění není vztah člověka ke skutečnosti chápané jako transcendentní. Jde primárně o nějaký jiný cíl, např. o rozvoj lidských sil a schopností (např. tzv. hnutí lidského potenciálu). Někteří autoři zde ještě rozlišují útvary pseudoreligiózní a  kryptoreligiózní. Ty první vystupují jako náboženské, ale při nezaujatém pohledu zvenčí tam nenacházíme nic náboženského v souladu s uznanou definicí náboženství. ve druhém případě jde o izolované náboženské prvky: kult (adresovaný např. lidem), obřady, dogmata, ale nejde o náboženství. Příkladem jsou kryptoreligiózní politické útvary, např. totalitní politická hnutí a  politické systémy. Některé směry počítané běžně k novým náboženským hnutím jsou spíše kvazireligiózní (např. hnutí New age, které je spíše snahou o nový životní styl než náboženstvím, i když jisté náboženské prvky převzalo). Někteří autoři pro tyto jevy používají výrazu implicitní náboženství.

NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST, seskupení lidí vyznávajících stejné náboženství. Může zahrnovat všechny stoupence nebo jejich část. Teoreticky je možné individuální náboženství jako soukromý vztah člověka k transcendentní skutečnosti, ale něco takového je nesnadné zkoumat. Je obvyklé, že lidé sdílejí své náboženské přesvědčení a  svou náboženskou praxi. Není výstižné označovat libovolnou náboženskou společnost výrazem církev vypůjčeným z křesťanství. Náboženské společnosti jsou hluboce rozdílné. Některé jsou volným, neorganizovaným seskupením. Např. organizovaným (i když pluralitním) centrem buddhistů je Sangha, což je v podstatě společenství mnichů. Buddhističtí "laici" (nemniši) nejsou organizováni, leda výjimečně v některých směrech. Vágní organizaci má také Umma, náboženská společnost muslimů. Církev jako křesťanská náboženská společnost je rozdělena na mnoho jednotlivých církví (denominací, jednot) s různým typem organizace od vysoce autoritativního, hierarchického a centralizovaného přes různé střední typy až po velmi svobodomyslná seskupení se silnými demokratickými prvky. Výrazu náboženská společnost se někdy bez rozlišení užívá i pro seskupení lidí, kteří se hlásí k nějakému kvazináboženskému směru. Podobného výrazu náboženské společenství se užívá alternativně ve stejném významu nebo někdy také pro menší seskupení uvnitř náboženské společnosti, např. řeholní řád uvnitř katolické církve. V tomto druhém smyslu se mluví také o komunitě. Zvláštním typem náboženské společnosti (s určitými znaky) je sekta.

NÁBOŽENSKÉ PŘESVĚDČENÍ, intelektuální stránka náboženství. Náboženství netvoří pouze mýty nebo nauky, ale tyto projevy jsou (spolu s náboženskou společností, kultem a  nábožensky motivovaným mravním životem) obvykle součástí náboženského života. Náboženský obsah se sděluje ústně (kázání, vyučování) nebo písemně (zejména posvátné či kanonické spisy jako Bible, Korán a  pod.). Protějškem tohoto sdělení je lidská odpověď. Člověk toto sdělení uznává jako pravdivé a  zařizuje se podle něj. V širokém smyslu se mluví o náboženském přesvědčení. Křesťané v této souvislosti mluví o víře, i když víra není pouze úkon intelektu uznávající nějaká sdělení za pravdivá. Víra je také důvěra Bohu, spolehnutí na něj, odevzdanost Bohu a  podobně. Výrazu víra (a  věřící) se běžně užívá i pro náboženské přesvědčení mimo rámec křesťanství. Není to zcela vhodné, protože některá náboženství nabízejí svým stoupencům spíše rozvoj osobní zkušenosti než víru.

NÁBOŽENSTVÍ, vztah člověka ke skutečnosti, která je chápána jako posvátná a  transcedentní (přesažná). Posvátná je skutečnost chápaná jako dokonalá, vznešená, vzbuzující údiv, úžas, nadšení i obavy. Má jít o skutečnost totálně přesahující svět naší zkušenosti. Tato skutečnost se chápe jako Bůh (monoteistická náboženství), bohové a  bohyně (polyteismus) nebo jako nepopsatelná, tajuplná božská skutečnost (neteistická náboženství). Stoupenci náboženství se obvykle seskupují do náboženských společností. Náboženství se třídí podle doby vzniku, podle rozsahu (lokální, národní, světová) a  podle různých dalších hledisek. Doplňkem náboženství (latinsky religio, odtud výrazy pro náboženství v mnoha jazycích) jsou kvazireligiózní útvary. Obojí společně je předmětem zájmu oboru zvaného religionistika. Ta zkoumá náboženské jevy nezaujatě, tedy bez ohledu na případné náboženské přesvědčení badatele. Teologie naproti tomu vychází z některého náboženství, je jeho reflexí a  může se z tohoto hlediska zajímat o stejné jevy jako religionistika. Tedy také o různá náboženství. Přístup tohoto časopisu je spíše religionistický. Religionistika spolupracuje zejména se sociologií, demografií, psychologií, kulturní a  sociální antropologií a  filozofií.

NOVÁ NÁBOŽENSKÁ HNUTÍ, náboženství, která se objevují v nové vlně zájmu o náboženské skutečnosti a  hodnoty po odeznění hluboké náboženské krize. Tato vlna zájmu je v různých zemích různě mohutná a začíná dříve či později, ale obvykle ve druhé polovině 20. století. Nejde obvykle o prostý návrat k náboženským tradicím, které dnešní lidé nebo spíše jejich předchůdci opustili. Tato nová hnutí čerpají podněty z křesťanství, přičemž si z něj někdy jen vybírají prvky, které kombinují s jinými podněty. Čerpají ale také z mimokřesťanských zdrojů západního (např. antického) a orientálního původu. Někdy se obracejí o inspiraci také k náboženstvím přírodních národů, např. k šamanismu jakožto jevu typickému pro tato náboženství. Někdy jde o hnutí obsahově spíše kvazireligiózní, např. hnutí lidského potenciálu či tzv. psychokulty. Není věcně správné směšovat problematiku nových náboženských hnutí s problematikou sekt či sektářství. Pouze některá tato hnutí mají sektářské rysy. Sektářství se může projevovat i na pozadí tradičních náboženství.

PROTISEKTÁŘSKÉ HNUTÍ, organizované aktivity zaměřené proti škodlivému vlivu sektářství na jednotlivce, na společnost. Tato hnutí mohou mít kořeny v církevním prostředí nebo jde o občanské aktivity. Často jsou jeho aktivisty sami lidé dříve postižení sektářstvím nebo příbuzní a  přátelé takových lidí. V takových hnutích se může uplatnit kvalifikace religionistů, sociologů, psychoterapeutů, lékařů a  právníků. Počátkem těchto aktivit je podrobná dokumentace sektářského působení a  odborné studium této problematiky. Charakteristickými projevy protisektářského působení je snaha seznámit veřejnost s problematikou sekt a  poskytnout jí individuální poradenství, často v podobě linky důvěry. Problematickou formou protisektářského působení jsou tzv. deprogramovací týmy. Ty vycházejí z předpokladu, že v některých sektách se mění postoje lidí vlivem tzv. mentálního programování. Kladou si za cíl toto naprogramování odstranit. Někdy to činí na komerční bázi. Jsou známy případy, kdy se tyto týmy dopouštěly násilí. Dále je třeba říci, že protisektářské hnutí není zaměřeno proti lidem, kteří se ocitli pod vlivem sekt. Má-li být hnutí účinné, musí nábožensky založené protisektářské hnutí vycházet také z kritiky vlastního náboženského společenství z hlediska těchto tendencí. Protisektářské hnutí je někdy nástrojem náboženské nesnášenlivosti. To ovšem také oslabuje jeho působivost, protože jednat nesnášenlivě znamená spíše sektářství posilovat než mu bránit.

RELIGIOZITA, sociologicky vzato jde o přítomnost náboženství v populaci. Jako hromadný jev se zjišťuje sociologickými metodami a  výsledky zkoumání se zpracovávají statisticky. Zkoumá se ale též obsah religiozity. Někdy se tohoto slova užívá jako synonyma pro výraz náboženskost, tedy lidský sklon uctívat, který se může zaměřit na různé protějšky a  vytvořit náboženství nebo kvazireligiózní útvar. Tam, kde se zájem o duchovní otázky neprojevuje v podobě náboženství s jasně určenou organizací, naukou, obřady a  pod., mluvívá se někdy též o spiritualitě a  též o nové spiritualitě.

SEKTA, náboženská (nebo kvazireligiózní) společnost s určitými znaky. Různí autoři uvádějí různé znaky. V mnoha případech nelze jednoznačně mluvit o sektě, často jde o sektářské tendence. Některé náboženské společnosti měly sektářské znaky, ale později se od nich uvolňují. V jiných případech se sektářská mentalita prosazuje v náboženských společnostech, jež obvykle nikdo do sektářské společnosti neklade. Pozorovatelé se minimálně shodují v tom, že je krajně zdůrazněna autorita, až potud, že jde o reálnou moc nad lidmi. Sektářství se někdy charakterizuje jako náboženský totalitarismus. Někdy se doplňují další znaky, které s autoritářstvám úzce souvisejí, např. fundamentalismus vzhledem k naukám či textům, uzavřenost vůči okolí a  selekce informací. Má-li tato charakteristika vystihnout všechny případy, není vhodné počet znaků příliš rozšiřovat (a  tím zužovat rozsah pojmu). Pro sektu není rozhodující její novost (vyskytuje se mezi tradičními náboženstvími stejně jako mezi novými náboženskými hnutími), neobvyklost nauky a  praxe nebo početní nepatrnost. Sektářství se pokládá za nebezpečné pro nitro člověka (ztráta samostatného úsudku a  schopnosti svobodně se rozhodovat), někdy je nebezpečné i pro zdraví nebo dokonce ohrožuje životy lidí.

SOUČASNÁ RELIGIOZITA, souhrn jevů souvisejících s náboženstvím v současnosti, přítomnost náboženství v dnešní populaci. Míní se obvykle religiozita v oblasti západní civilizace od poloviny 20. století. Je předmětem zvláštního žurnalistického, ale i odborného zájmu ne pouze proto, že jde o aktuální jev vyžadující přiměřenou odpověď; je též odlišná od předchozího období. Předchází jí úpadek tradiční religiozity zejména v první polovině 20. století. Součástí dnešní západní religiozity je znovuobjevení tradičních náboženství západního světa (křesťanství a  judaismu) určitými skupinami obyvatel, přičemž jejich prožívání má specifické, vnitřně rozporné rysy. Důležitý je důraz na zkušenost, resp. zážitek. Současnou religiozitu ale spíše reprezentují nová náboženská hnutí, ať již nová původem nebo pouze svou přítomností v západním světě. Jedním z problémů současné religiozity je také náboženské sektářství.

SPIRITUALITA, osobní orientace podobná náboženské, prožívaná spíše ve volných skupinách či hnutích, bez pevné věrouky, organizace a  obřadu. Někdy může být nesnadné určit, jde-li o spiritualitu blízkou teistickým náboženstvím, spiritualitu neteisticky zaměřenou nebo kvazináboženskou. Patří k ní praktiky duchovního života, především různé formy meditace. Mimoto se v křesťanském prostředí používá tohoto výrazu pro označení způsobu duchovního života uvnitř církve, inspirovaného např. nějakou výraznou osobností nebo řádovým společenstvím (spiritualita mnišská, karmelitská, ignaciánská apod.)

SPOLEČNOST PRO STUDIUM SEKT a  NOVÝCH NÁBOŽENSKÝCH SMĚRŮ, občanské sdružení, jehož členové se zabývají kromě jiného problematikou, již vyjadřuje název společnosti. Nejde o vědecké pracoviště. Vytváří spíše neformální prostor pro výměnu informací a  spolupráci odborníků různých specializací a  různého názorového zaměření. Společnost poskytuje službu veřejnosti pořádáním několika seminářů pro členy a  pozvané hosty, dvou veřejně přístupných konferencí ročně a  poradenskou službou, resp. linkou důvěry. Spolupracuje s vydavatelstvím Oliva na sérii brožur k dané problematice. ve spolupráci s firmou Dingir spol. s r.o. vydává tento časopis a  poskytuje odborníky pro přednášky na školách a  v různých kulturních institucích. Studuje problematiku sekt i z hlediska psychických a  sociálních rizik sektářství. Klade však důraz na studium, plně respektuje Ústavou a zákony zaručenou náboženskou svobodu. Není založena na náboženské nesnášenlivosti. Udržuje přímé styky s představiteli nových náboženských směrů, zve je na semináře a  konference, dává jim tam možnost veřejně vysvětlovat a  hájit svá stanoviska. Jednotliví členové Společnosti si zachovávají svá různá osobní hodnocení směrů, jimiž se zabývají, ale ve své činnosti se snaží být nezaujatí.

VÍRA, zejména v monoteistických náboženstvích vztah důvěry a  oddanosti vůči Bohu a  spolehnutí na něj. Víra může zahrnovat také uznání nějakých sdělení o Bohu, přičemž Bůh sám je považován za jejich autora (i když to činí prostřednictvím lidských svědků). Tak je to také v křesťanství. Víru nelze redukovat na pouhé přijetí nějakých "pravd". Obsah víry se vyznává, káže či učí. Jeho souhrnem může být věrouka a  ve zkrácené podobě např. krédo nebo konfese. V klasických ustálených náboženstvích může být obsah víry předmětem kritické úvahy. Lidé mají o víře přemýšlet. V některých, zejména novějších náboženstvích se očekává slepá víra, tedy podřízení mysli autoritě bez uvažování. Víra úzce souvisí s náboženským přesvědčením. Někteří křesťanští autoři by vztah mezi nimi mohli vidět tak, že se všemi náboženstvími souvisí nějaké přesvědčení, kdežto křesťanství je založeno na víře. Míní se pak víra v užším smyslu, víra křesťanská.