Spíš než ve významu slova si dědeček liboval v jeho zvuku a v tom, jak ho kdo vysloví. Říkal, že lidi, dyž vyslovujou jednotlivý slova, můžou mít stejnej pocit, jako dyž poslouchaj zvuky hudby. Babička s ním v téhle věci souhlasila, protože právě tak nějak spolu mluvili.

Babička se jmenovala Včelička. Věděl jsem, že když jí někdy pozdě v noci říkal: "Sme sví, Včeličko," že jí vlastně říkal: "Miluji tě," protože tak se to dalo z těch slov vycítit. Nebo když si spolu někdy povídali a babička řekla: "Seš se mnou, Walesi?" a dědeček odpověděl: "Sem," a myslel tím "Chápu tě". Láska a pochopení byly pro ně jedna a táž věc. Babička říkala, že není možné milovat něco, co nechápeš; není možné milovat lidi ani Boha, když ani lidem, ani Bohu nerozumíš.

Dědeček a babička se chápali, a proto se i milovali. Babička říkala, že s přibývajícími léty se chápání prohlubuje a že může být tak hluboké, že si to obyčejný smrtelník neumí ani představit, natož vysvětlit, a tak tomu říkali: "Sme sví."

Dědeček povídal, že dyž se za starejch časů řeklo "sme sví", myslelo se na lidi, kerejm se dalo rozumět a kerý měli porozumění pro druhý, takže to vlastně byli všichni "milovaný lidi". Jenže z lidí se stali strašný, sobci, a tak se tím dneska myslej už jenom pokrevný příbuzný. Ale dřív to tak nebylo.

…

Babička vyprávěla, že každý člověk má dvě mysli. Jedna mysl řídí potřeby tělesného života. Ta třeba rozhoduje, jak si opatřit střechu nad hlavou, potravu a vůbec věci pro tělo. Je třeba jí užívat při zakládání rodiny, při vychovávání mladých a tak. Řekla, že tuto mysl musíme mít, abychom si mohli zajistit živobytí. Ale zároveň řekla, že máme i jinou mysl, která s tím nemá nic společného. Řekla, že je to duchovní mysl.

Babička řekla, že kdo používá mysl tělesného života k sobeckým a záludným plánům, k tomu, jak podrážet druhé lidi a vymýšlet si, jak z nich získat hmotný prospěch, špatně skončí; jeho duchovní mysl se scvrkne tak, že není větší než hikorový oříšek.

Babička ještě dodala, že když umře tělo, umře s ním i tělesná mysl, a že člověku, který celý život prožil jenom s touto myslí, zbude ta duchovní mysl velikosti hikorového oříšku, protože jenom ta přežívá, když všechno ostatní zaniká. Potom, řekla babička, až se znovu narodíš - protože tak to musí být -, potom se tu octneš s oříškovou duchovní myslí, která prakticky není schopná pořádně chápat.

Nakonec se může scvrknout jako hrášek nebo i docela zaniknout, když tělesná mysl začne vládnout všemu. V takovém případě ztrácíš svého ducha úplně.

Tak se z tebe stane mrtvý člověk. Babička řekla, že mrtví lidé se dají docela snadno poznat. Když se mrtví lidé podívají na ženu, nevidí nic než špínu, když se podívají na druhého, nevidí nic než zlo; když se podívají na strom, spatří jen prkna a peníze; nikdy krásu. Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí.

Babička vysvětlovala, že duchovní mysl je jako sval. Při používání se zvětšuje a sílí. Říkala, že jediný způsob, jak toho dosáhnout, je používat duchovní mysl k pochopení, k tomu se ale dveře prý neotevřou, dokud se neskoncuje se sobectvím, a tak s tělesnou myslí. Teprve potom se začíná chápání rozvíjet, a čím víc se snažíš pochopit, tím je silnější.

Samozřejmě, řekla, pochopení a láska jsou jedno a totéž, jenže lidi na to často jdou z falešného konce, snaží se předstírat, že milují věci, i když je nepochopili. To prostě nejde.

Hned jsem věděl, že musím začít poznávat všechno, co jde, protože jsem nechtěl skončit s myslí malou jako oříšek.

Babička řekla, že duchovní mysl může dorůst takové velikosti a síly, že je schopná pochopit všechno o svých minulých tělesných životech a dosáhnout toho, že se jí nakonec tělesná smrt ani netkne.

Babička mi řekla, že leccos z toho můžu pochopit na svém tajném místě. Na jaře, když se všechno rodí (a vůbec vždycky, když se něco rodí, dokonce i nějaká myšlenka), vládnou svízele a zmatek. Jarní bouře, to je, jako když se v krvi a bolestech rodí dítě. Babička říkala, že to jsou duchové, kteří se úporně brání, aby nemuseli být zase vtěsnáni do hmotných pout.

Pak přijde léto - naše dospělé životy - a podzim, kdy zestárneme a duch má podivný pocit nežádoucího času. Někteří lidé tomu říkají nostalgie nebo smutek. V zimě je všechno mrtvé, nebo se tak aspoň zdá; tak jako naše těla, když umírají, ale pak se, stejně jako jaro, rodí znovu. Babička říkala, že Čerokíové to znali a pochopili už velice dávno. Řekla, že jednou poznám, že i gumovník na mém tajném místě má svého ducha. Ne ducha lidí, ale ducha stromů. Řekla, že to všechno ji naučil její táta.

Babiččin táta se jmenoval Hnědý jestřáb. Řekla mi, že měl hluboké poznání. Dovedl chápat myšlenky stromů. Jednou; když byla malá holka, tátu popadla starost a říkal, že bílé duby na hoře jsou neklidné a mají strach. Na hoře, kde se procházel mezi duby, trávil mnoho času. Byly to velmi krásné stromy, vysoké a rovné. Nebyly sobecké, dopřály místo škumpám, tomelům, hikorám i bukům, aby živily divokou zvěř. Protože nebyly sobecké, měly hodně ducha a ten duch byl silný.

Babička řekla, že táta byl tak zachvácen obavami, že k nim chodil i v noci, protože věděl, že je něco v nepořádku. Potom, jednoho časného rána, sotva se slunce vyhouplo nad hřeben, Hnědý jestřáb uviděl, jak se mezi bílými duby pohybují dřevorubci. Značkovali je a vymýšleli, jak je porazit a všechny dostat dolů do údolí. Když odešli, řekl Hnědý jestřáb, bílé duby začaly plakat, Nemohl ani spát. Sledoval dřevorubce, kteří pro své povozy vybudovali cestu do hor.

Babička řekla, že její táta promluvil s čerokískými muži. Rozhodli se, že bílé duby zachrání. V noci, když dřevorubci odešli a vrátili se do osady, Čerokíové rozkopali cestu a napříč vyhloubili výkopy. Ženy a děti jim pomáhaly. Ráno přišli dřevorubci a strávili celý den opravováním cesty. Ale v noci ji Čerokíové rozkopali znovu. Tak to pokračovalo další dva dny a dvě noci. Potom tam dřevorubci postavili stráže vyzbrojené puškami. Celou cestu však uhlídat nestačili a Čerokíové hloubili příkopy, kde se dalo.

Babička říkala, že to byl úporný zápas, až byli všichni unaveni. Jednoho dne, když dřevorubci pracovali na cestě, padl na jeden z povozů obrovský bílý dub, povoz rozdrtil a zabil dva mezky. Řekla, že to byl nádherný zdravý strom, nebylo nejmenšího důvodu, aby padl, a přece se to stalo. Dřevorubci se budování cesty vzdali. Přišly jarní deště a dřevorubci se už nikdy nevrátili.

Babička řekla, že když měsíc dorostl do úplňku, uspořádali v porostu bílých dubů velikou slavnost. Tancovali při žlutém úplňku, bílé duby zpívaly, dotýkaly se navzájem větvemi a hladili i Čerokíe. Babička řekla, že zpívaly pohřební píseň za bílý dub, který položil svůj život na záchranu svých druhů; panovala přitom prý tak zvláštní nálada, že se téměř vznášela nad horami.

"Malý strome," řekla, "takovéhle věci se nesmí nikomu říkat, protože v tomto světě, který je světem bílého muže, by to ničemu neprospělo. Ale ty je musíš znát. Proto jsem ti je vyprávěla."

Tehdy jsem pochopil, proč jsme v krbu topili jen takovými poleny, která už opustil duch. Pochopil jsem život lesa a hor.

Babička říkala, že její táta měl takové pochopení, že ví, že bude silnější ve všem, co bude poznávat ve svém příštím životě. Řekla, že doufá, že bude taky silná; že se s ním zase sejde a že se jejich duchové navzájem poznají.

Babička řekla, že i dědeček se blíží k pochopení, aniž to tuší, a že budou vždycky spolu; jejich duchové to budou vědět.

Zeptal jsem se babičky, zda si myslí, že i já se můžu vydat tou cestou, abych nezůstal pozadu.

Vzala mě za ruku. Šli jsme dlouho dolů, než konečně odpověděla. Řekla, abych se stále pokoušel chápat. Řekla, že by se mi to mohlo podařit a že bych se možná mohl dostat dál než ona.

Řekl jsem, že mi vůbec nejde o to, abych se dostal dál. Že by mi docela úplně stačilo, kdybych ji aspoň dohonil. Je v tom totiž taková divná osamělost, když člověk zůstává pozadu.

...

Píseň na odchodnou

... Po obou stranách rostly stromy a na zemi ležely koberce borového jehličí. Tam stála chata Vrbovýho Johna.

Nebyla postavená ze silných trámů jako náš srub, ale z tenčích kmenů, sela pod stromy a ve svahu údolíčka byla pěkně chráněná. Měli jsme s sebou Modráčka a Červeňáka. Sotva spatřili chatu,

nastražili čenichy a začali kňučet. Nebylo to dobré znamení. Dědeček šel první, musel se ohnout, aby se vešel do dveří. Já šel za ním. Chata měla jen jednu místnost. Vrbovej John ležel na lůžku z jeleních kůží, natažených v rámu z pružných větví. Byl nahý. Dlouhé měděné tělo bylo zvadlé jako starý strom a jedna paže ležela bezvládně na hliněné podlaze.

Dědeček zašeptal: "Vrbovej Johne!"

Vrbovej John otevřel oči. Díval se jakoby z daleka, ale trochu se usmál. "Já věděl, že přídete," řekl, "a tak jsem na vás počkal." Dědeček vzal železný hrnec a poslal mě pro vodu. Našel jsem pramen, který pozvolna odkapával ze skály za chatou.

Hned za dveřmi bylo ohniště. Dědeček rozdělal oheň a postavil na něj hrnec. Hodil do něho pruhy sušeného jeleního masa. Když se maso uvařilo, položil si hlavu Vrbovýho Johna do ohybu paže a začal ho lžící krmit.

V rohu jsem našel deky. Vrbovýho Johna jsme přikryli. Ani neotevřel oči. Přišla noc. Udržovali jsme s dědečkem oheň. Vítr hvízdal na vrcholu hory a skučel kolem rohů chaty.

Dědeček seděl se zkříženýma nohama před ohněm, světlo mu blikalo po tváři a dědeček v něm najednou vypadal velice starý... Pod lícními kostmi mu vytvářelo něco jako skalní štěrbiny, nakonec nebylo vidět nic než oči upřené do ohně; tmavě plály, ne jako plamen, ale jako dohasínající uhlíky. Schoulil jsem se u ohniště a usnul.

Vzbudil jsem se až ráno. Oheň odháněl mlhu, která se drala do dveří. Dědeček seděl stále u ohně; jako by se celou noc vůbec nepohnul, ačkoli jsem věděl, že musel oheň udržovat.

Vrbovej John se pohnul. Přistoupili jsme s dědečkem k němu. Měl otevřené oči. Zvedl ruku a ukázal: "Vyneste mě ven."

"Je tam zima," řekl dědeček.

"Já vím," zašeptal Vrbovej John.

Dědeček ho dost těžce zvedal, byl úplně bezvládný. Snažil jsem se mu pomoct.

Dědeček vynesl Vrbovýho Johna ze dveří a já jsem za nimi vytáhl pružné větve. Dědeček ho dotáhl na vyvýšené místo, takovou výspu nad údolím a položil na rozprostřené větve. Zabalil ho do dek a na nohy mu navlékl vysoké mokasíny. Složil několik kožešin a podložil mu hlavu.

Slunce vyšlo za našimi zády a zahánělo mlhu do hlubin, kde setrvával ještě stín. Vrbovej John se díval na západ, přes divoké hory a hluboká údolí, jak nejdále mohl dohlédnout, směrem k Národům.

Dědeček se vrátil do chaty a přinesl Vrbovýmu Johnovi jeho dlouhý nůž. Dal mu ho do ruky. Vrbovej John vzal nůž a ukázal na starý ohnutý a větrem zmrzačený smrk. Řekl: "Až vodejdu, položte mý tělo pod něj. Hodně blízko. Dal život spoustě mladejm, mě vohříval a chránil mě. Tak to bude správný. Nová strava mu možná přidá eště dvě vobdobí."

"To víš, že jo," řekl dědeček.

"Řekni Včeličce," zašeptal Vrbovej John, "že příště to bude lepčí." "Řeknu," odpověděl dědeček.

Sedl si k Vrbovýmu Johnovi a vzal ho za ruku. Sedl jsem si na druhou stranu a sevřel jeho druhou ruku.

"Budu na vás čekat," řekl Vrbovej John dědečkovi. "My přídem," odpověděl dědeček.

Řekl jsem Vrbovýmu Johnovi, že má asi chřipku. Babička říkala, že pořád kolem řádí chřipka a prakticky nikomu se nevyhne. Řekl jsem mu, že ho určitě postavíme na nohy, odvedeme do údolí a u nás že může zůstat. Řekl jsem mu, že to hlavní je dostat se zase na nohy a že to určitě dokáže.

Usmál se na mě a stiskl mi ruku: "Máš dobrý srdce, Malej strome, ale já nechci zůstat, já už chci jít. A počkám na vás."

Dal jsem se do breku. Řekl jsem mu, jestli by si to přece jen nemohl rozmyslet a zůstat ještě chvíli, možná že příští rok bude tepleji. Říkal jsem mu, že letos v zimě bude dobrá úroda hikorových ořechů a že je nad slunce jasnější, že jeleni budou pěkně vypasený.

Usmál se na mě, ale už neodpověděl.

Díval se daleko přes hory směrem k západu. Začal svou píseň na odchodnou, oznamoval duchům, že přichází. Začala píseň umírání. Vycházela mu hluboko z hrdla, pomalu stoupala až do úst a slábla.

Za chvíli se nedalo rozeznat, zda slyšíme vítr nebo ještě Vrbovýho Johna. Oči mu pohasínaly a svaly na krku se přestávaly hýbat.

Viděli jsme, jak jeho duch ustupuje hlouběji do očí a cítili jsme, že opouští tělo. A najednou byl pryč.

Vítr nad námi zahučel a ohnul starý smrk ještě víc k zemi. Dědeček řekl, že to byl Vrbovej John a že měl vopravdu silnýho ducha. Dívali jsme se, jak se na hřebenech ohýbaly vrcholky stromů. Větrná vlna klesala dolů do údolí a vyplašila hejno vran, které se vzneslo do vzduchu. Krákaly a krákaly a snášely se do údolí společně s Vrbovým Johnem.

Seděli jsme a dívali se, jak se nám ztrácí z dohledu, za hřebeny a hrby hor. Seděli jsme tam hodně dlouho.

Dědeček řekl, že Vrbovej John se eště jednou vrátí a že ho zase ucejtíme ve větru a uslyšíme v šumění větví. A taky to tak bylo. Vzali jsme dlouhé nože a vyhrabávali jámu; tak těsně u starého smrku, jak jen to šlo. Vyhrabali jsme ji hodně hluboko. Dědeček obalil tělo Vrbovýho Johna ještě jednou dekou a položili jsme ho do jámy. Dal tam taky jeho klobouk, dlouhý nůž mu nechal v ruce; stále jej pevně svíral.

Na tělo Vrbovýho Johna jsme navršili hodně těžkých kamenů. Dědeček řekl, že nesmíme dopustit, aby se k němu dostali mývalové, protože Vrbovej John byl rozhodnutej dát svý tělo za potravu tomu stromu.

Když jsme scházeli s dědečkem dolů do údolí, slunce se už klonilo k západu. Opustili jsme chatu tak, jak jsme ji našli. Dědeček nesl jelenicovou košili Vrbovýho Johna, aby ji dal babičce. Do údolí jsme došli po půlnoci. V dálce jsem slyšel zpívat truchlivou holubici. Nikdo jí neodpovídal. Věděl jsem, že zpívá pro Vrbovýho Johna.

Když jsme dorazili domů, babička rozsvítila petrolejku. Dědeček rozložil košili Vrbovýho Johna na stůl, ale neřekl nic. Babička pochopila. Do kostela jsme pak už nikdy nešli. Nevadilo mi to, protože jsem věděl, že tam Vrbovej John nebude.

Zbývaly nám už jen dva roky společného života; dědečkovi, babičce a mně. Asi jsme to tušili, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Babička teď chodila všude se mnou a s dědečkem. Žili jsme naplno. Ukazovali jsme si navzájem různé věci; nejčervenější list na podzim, abychom se ujistili, že ho všichni vidíme; nejmodřejší fialku na jaře, abychom si všichni přivoněli a společně se o to potěšení podělili.

Dědečkův krok se zpomaloval. Začal šourat mokasíny po zemi. Nosil jsem více lahví v tlumoku a dělal těžší práci. Nikdy jsme se o tom nezmínili.

Dědeček mi ukazoval, jak mám švihnout sekerou, aby se zasekla do polena hluboko a lehce. Sbíral jsem více kukuřičných klasů než on, nechával jsem mu spodní, na které snadněji dosáhl; ale nic jsem neříkal. Myslel jsem na to, co dědeček říkával o Starým Ringerovi, že musí mít pocit, že je eště užitečnej. Toho podzimu umřel Starej Sam.

Řekl jsem dědečkovi, že bychom se měli poohlédnout po nějakém novém mezkovi. Dědeček řekl, že do jara je eště hodně daleko; počkáme a uvidíme.

Pravidelněji jsme chodili na horní stezku, já, dědeček a babička. Stoupali jsme pomaleji, ale milovali jsme ty chvíle, kdy jsme tam seděli a dívali se na hřebeny hor.

Právě na horní stezce dědeček uklouzl a upadl. Už nevstal. Táhli jsme ho s babičkou dolů ze stráně. Pořád opakoval: "Bude to zase fajn - co nevidět." Ale nebylo. Uložili jsme ho do postele.

Zastavil se u nás Borovej Billy. Zůstal s námi a seděl u dědečka. Dědeček chtěl slyšet jeho skřipky. Borovej Billy hrál při světle petrolejky. Vlasy, přistřižené vlastní rukou, mu visely přes uši, dlouhý krk měl nakloněný nad skřipky, a tak hrál. Slzy mu stékaly na housle a kapaly na montérky.

Dědeček řekl: "Nebreč, Borovej Billy. Kazíš tu muziku. Chci slyšet skřipky."

Borovej Billy se zakuckal a řekl: "Dyť nebrečim. Ch-ch-chytil jsem ňákou r-r-rýmu." Pak upustil nástroj, sklonil se k nohám dědečkovy postele a položil si hlavu na prostěradlo. Tělo se mu chvělo, jak plakal. Borovej Billy byl jeden z mála těch, co v sobě nikdy nic neutají.

Dědeček zvedl hlavu a slabě zvolal: "Ty starej osle, rozmažeš mi toho tvýho Rudýho vorla po celým prostěradle." Což taky rozmazával. Taky jsem plakal, ale tak, aby to dědeček, neviděl.

Dědečkova tělesná mysl počala klopýtat a usínat. Duchovní mysl nabývala převahy. Povídal si hodně s Vrbovým Johnem. Babička mu držela hlavu v náručí a šeptala mu do ucha.

Dědeček se ještě jednou vrátil do své tělesné mysli. Chtěl svůj klobouk. Podal jsem mu ho. Nasadil si ho na hlavu. "Bylo to fajn, Malej strome, pňště to bude eště lepší. Takže na shledanou." A rozplynul se jako Vrbovej John.

Věděl jsem, že se to stane, ale nemohl jsem tomu uvěřit. Babička ležela v posteli u dědečka a pevně ho držela. Borovej Billy bulil u nohou postele.

Vyklouzl jsem ze srubu. Psi štěkali a vyli, protože věděli. Šel jsem stezkou dolů a zamířil ke zkratce. Nekráčel jsem za dědečkem, a tak jsem věděl, že nastal konec světa Oči jsem měl oslepené slzami, upadl jsem, vstal, zase šel a zase upadl. Ani nevím kolikrát. Došel jsem na rozcestí a řekl jsem panu Jenkinsovi: "Dědeček umřel."

Pan Jenkins byl už také starý a nemohl dobře chodit. Poslal svého syna, urostlého mladíka, aby mě odvedl domů. Vedl mě za ruku, jako bych byl malé děcko, protože jsem nevíděl na cestu, vlastně jsem nevěděl, kam vlastně jdu.

Syn pana Jenkinse a Borovej Billy stloukli truhlu. Snažil jsem se jim pomáhat. Vzpomněl jsem si, jak dědeček říkával, že je třeba taky píchnout, když pro tě někdo něco dělá; ale má pomoc nestála za řeč. Borovej Billy pořád plakal, takže ani jeho pomoc nebyla k ničemu. Ke všemu se ještě praštil kladivem do palce.

Nesli dědečka na horní stezku. Babička šla první. Borovej Billy a syn pana Jenkinse nesli truhlu. Já jsem šel se psy za nimi. Borovej Biliy pořád brečel. Ani já to v sobě nemohl udržet, ačkoliv jsem nechtěl trápit babičku. Psi bez ustání kňučeli.

Věděl jsem, kam babička dědečka vede. K jeho tajnému místu, na vrchol horní stezky, kde pozoroval rození dne. Nikdy ho to neomrzelo a nikdy nepřestal opakovat: "Vožívá!", jako by to pokaždé viděl poprvé. Možná, že to tak i bylo. Možná, že každé rození bylo jiné a dědeček to vnímal a věděl.

Bylo to místo, kam mě dědeček vzal hned napoprvé a já pochopil, že "sme sví".

Když jsme dědečka spouštěli do země, babička se nedívala. Hleděla na vlny hor - široko daleko - a neplakala.

Na horách vál silný vítr, zmocnil se jejích copů a vlál jimi. Borovej Billy a syn pana Jenkinse odešli horní stezkou dolů. Já společně se psy jsem ještě chvíli setrval s babičkou, ale pak jsme se vzdálili i my.

Čekali jsme, seděli jsme pod stromem v půli cesty a čekali, až babička přijde. Byla už tma, když se objevila.

Snažil jsem se vzít na sebe povinnosti dědečkovy i své. Pálil jsem dál, ale vím, že mé zboží už nebylo tak kvalitní.

Babička vyndala všechny početnice od pana Wajna a nutila mě, abych se učil. Chodil jsem do osady sám a vracel se s dalšími knížkami. Četl jsem je u krbu, babička poslouchala a hleděla do ohně. Říkala, že mi to jde dobře.

Starej Rippitt umřel a koncem zimy i Stará Maud.

Jaro bylo na spadnutí. Vracel jsem se od Soutěsky dolů stezkou. Viděl jsem, že babička sedí na zadním zápraží. Vytáhla si tam houpací židli. Blížil jsem se, ale nedívala se na mě. Tvář měla obrácenou vzhůru k horní stezce. Věděl jsem, že je konec.

Měla na sobě oranžové, zelenočervené a zlaté šaty, které měl dědeček tolik rád. Tiskacími písmeny napsala krátký vzkaz; měla ho připíchnutý na šatech. Stálo tam:

"Malý strome, musím už jít. Tak jak rozumíš stromům, rozuměj i nám, až jim budeš naslouchat. Budeme na tebe čekat. Příště to bude lepší. Všechno je v pořádku. Babička."

Vzal jsem její drobné tělo do srubu a položil je na postel. Seděl jsem u ní zbytek dne. Vedle mě seděli Modráček a Červeňák.

K večeru jsem ještě zašel vyhledat Borovýho Billyho. Borovej Billy seděl se mnou a s babičkou celou noc. Plakal a hrál na skřipky. Hrál o větru, o Psí hvězdě, o horských hřebenech, o rození dne a o umírání. Oba jsme věděli, že babička i dědeček naslouchají.

Stloukli jsme spolu dřevěnou truhlu, odnesli ji horní stezkou a uložili vedle dědečka. Vzal jsem jejich starou svatební hůl a zarazil ji do hromádky kamení, kterou jsme s Borovým Billym nakupili u hlavy každého hrobu.

Viděl jsem i zářezy, které si dělali za mě. Až úplně na spodním konci. Zářezy byly hluboké a plné štěstí.

Jakžtakž jsem prožil zimu; já, Modráček a Červeňák jsme se dočkali jara. Pak jsem vyšplhal až pod Průrvu a zakopal tam měděný kotel a trubky. Nešlo mi to, nikdy jsem se nenaučil řemeslo tak dobře, jak bych měl. Věděl jsem, že by si dědeček nepřál, aby jich používal někdo, kdo by vyráběl špatné zboží.

Vzal jsem si peníze z whiskařského řemesla, které mi babička schovala, a rozhodl se jít na západ, přes hory až k Národům. Modráček a Červeňák šli se mnou. Prostě jsme jednoho rána zaklapli dveře srubu a odešli.

Na farmách jsem žádal o práci, a když nechtěli strpět Modráčka a Červeňáka, šel jsem dál. Dědeček říkával, že člověk je svejm psům zavázanej. Což je pravda.

Pod Červeňákem se v Arkansaských Ozarkách probořil led a umřel tak, jak má umřít správný pes - v horách. Šli jsme dál. S Modráčkem jsme nakonec dorazili až do Národů; ale žádné Národy tam nebyly.

Cestou na západ jsme pracovali na farmách, potom v rovinách na rančích.

Jednou pozdě večer se přišoural Modráček k mému koni. Lehl si a nevstával. Nemohl jít dál. Zvedl jsem ho a položil si ho přes sedlo. Obrátili jsme se zády ke slunci, zapadajícímu nad Cimarronem. Zamířili jsme zpátky na východ.

Cestou zpět jsem už nedostal práci. Ale bylo mi to jedno. Za patnáct dolarů jsem si koupil koně a sedlo. Byli moje.

S Modráčkem jsme hledali nějaké hory. Před rozedněním jsme jednu našli. Nebylo to nic moc, spíše jen malý kopec, přesto sebou Modráček zavrtěl, když ho uviděl.

Donesl jsem ho na vrchol kopce, právě když slunce začalo vycházet. Kopal jsem mu hrobeček a on tam ležel a díval se na mě.

Už ani nezvedl hlavu, ale naznačil mi, že to ví. Vztyčil jedno ucho a díval se na mě. Seděl jsem na zemi a držel Modráčkovi hlavu. Dokud mohl, lízal mi ruku.

Po chvíli zhasl, hlavu nechal klesnout na mou ruku. Pohřbil jsem ho hluboko, zasypal kamením, aby se k němu nedostala zvěř. Bezpečně jsem věděl, že díky svému výbornému čichu byl Modráček v tu chvíli už na půl cestě k našim horám. A vůbec nic mu nebránilo, aby dohonil i dědečka.

...