podle Jane Meredith

Nedávno se mě jedna žena zeptala, jestli si myslím, že je nejlepší k Temné Bohyni přistoupit z pozice kontroly nebo přátelství.

Můžeš zkusit obě možnosti, řekla jsem jí, ale myslím, že daleko nedojdeš. Navíc, jí na tom nezáleží, jak k ní přistoupíš, pustí se do své práce tak jako tak - ale možná na tom bude záležet tobě.

Přátelství? Pokud se vám to povede, a pamatujte si, že mluvíme o té, která má oči smrti, místo vlasů hady, náhrdelník z lidských lebek a v jedné ze svých čtyř, osmi nebo kdoví kolika rukou drží nůž a z toho kape krev. Mluvíme tady o stínu, našem vlastním stínu, věcech v nás, které jsme nejvíce vyvlastnili, nejvíce zavrhli a opovrhli jimi. A o kolektivním stínu: pro ženy jsou to aspekty čarodějnice a stařeny a děvky, ošklivé, sobecké, zlostné, příliš emocionální, přecitlivělé, náročné a manipulující. Její jména jsou Kálí, Lilith, Medusa, Ereshkigal, Hekaté, Morgana - obávaná, nenáviděná a potupovaná po věky věků. Přátelství? Možná se mi v tom směru povede jedno nebo dvě gesta, mám-li dobrý den, ale ona zřídka přichází v dobrém dni.

Pro mě je Temná Bohyně vražednice dětí, je to hladomor a znásilnění, žena, která ukradla mého milence, je to zoufalství, samota a šílenství. A já vím, že mé přátelství potřebuje, zoufale jej potřebuje, ale je to většinou formální přátelství, které jsem jí schopna nabídnout - respekt, úctu, empatii, soucit, službu. Možná by se problémy světa vyřešily, kdybych ji dokázala obejmout a políbit na tvář a smát se s ní a usadit se k dobrému potlachu. Zní to skvěle, ale já vím, že ty vteřiny milosti, kdy je něco takového možné, jsou vzácné. Ve srovnání s dobou, kdy se to nedaří.

Co se týče ovládání - jistě jsme to všichni zkusili. Všichni jsme zjistili, že na určitou dobu - a někdy poměrně na dlouho - ji dokážeme mít pod kontrolou. Někteří z nás berou drogy nebo léky, alkohol či antidepresiva, neustálá zaměstnanost či prostě popření funguje taky docela slušně. Zastavíme se v jednom místě a čekáme, až odejde, až se to změní... a to se někdy povede. Někdy odejde, většinou se to zhorší, ale nikdy, nikdy to doopravdy nezmění pozici, ve které jste na své cestě k Temné Bohyni. Ale když chcete to, co ona vlastní - což je léčení, vnitřní pravda, cesta ke světlu, magie a transformace - tak dříve či později se ji budete muset odevzdat a vydat se k ní a dovolit, aby vám byla odebrána kontrola, spolu s většinou dalších věci, o kterých jste si mysleli, že je opravdu potřebujete. Kontrola? Kontrolujte tornádo, kontrolujte koloběh ročních dob či fázi měsíce. Je to jako nápad ovládat chaos vesmíru, který bez lidského zásahu je naprosto dokonalý - i kdyby to šlo, chtěli byste jej opravdu kontrolovat?

A tak jsem řekla, zkus úctu. Cti její sílu, její moudrost, její smutek a bolest, její neodvratitelnost. Cti ji jako aspekt svého nejhlubšího já, cti ji jako tvář mystérií, cti ji jako transformující sílu.

Zažili jste ty chvíle náhlého vhledu a světla uprostřed hluboké deprese nebo silné mentální - emocionální - fyzické agónie, nebo chvíle něhy a téměř iracionálního ujištění, jakobyste byli zabalení do hřejivé deky na konci noci plné zoufalství? To je ona, dvě tváře Temné Bohyně. A pouze skrze tu jednu, temnou tvář, dokáže ukázat i tu druhou.

Temná Bohyně je intimní bohyně. Zabývá se zrozením a smrtí, zasvěcením, změnou, léčením a bolestí. Není o ascendování, nevyhýbá se ničemu, není hodná. Je o syrové pravdě, o těle a pocitech a prastarém vedení, o moci krve a o temnotě, je o hlubokých volbách a o silné konfrontaci. Je nemilosrdná a přece je milost sama - milost smrti, osvobození, změny.

Takže nezáleží, jak k ní přistoupíte - pokud si myslí, že jste zralí, rozerve vás napůl. Jí na tom nezáleží. A přece...záleží. Pokud v našich srdcích najde kontrolu - jaké to pro nás pak bude, být roztrhán? I přátelství je jenom domněnka.

V pradávném sumerském mýtu o sestupu do podsvětí, bohyně Inanna, královna Nebe a Země, jde dobrovolně dolů do temné říše, aby se setkala se svou sestrou Ereshkigal, která je královnou tohoto místa. Inanna si sama volí sestoupit do říše Temné Bohyně (a zdá se, že plně očekává, že ji Bohyně bude brát jako sobě rovnou, ačkoli také připraví vlastní záchrannou výpravu pro případ, že by se nevrátila.) Ereshkigal zareaguje tím, že ji postupně zbaví všech jejich symbolů moci a funkce (takže Inanna ztratí vše, co z ní dělá bohyni a vládkyní) a pak ji zabije. I když Inanna předstupuje před Temnou Bohyni už nahá a hluboce se pokloní, její sestra na ní spočine okem smrti. A její mrtvolu pověsí na řeznický hák, aby se rozložila.

Její moc Inannu nezachrání. Krása, záře, společenské postavení, její vztah k Ereshkigal - nic z toho jí nepomůže. Zdá se, že nám tento příběh naznačuje, že jak kontrola, tak přátelství nám před Temnou Bohyni nejsou nic platné. Nicméně Inanna je zachráněna, vrací se z podzemí, částečně díky své prozíravosti, protože před odchodem požádala služku Ninshubur, aby vyhlásila poplach a vyprosila od bohů pomoc, pokud se Inanna nebude vracet. Jeden z bohů se rozhodne pomoci a vyšle do podsvětí dvě stvoření, tak malá, že si jich nikdo nevšimne. Tyto bytosti zachrání Inannino tělo (a oživí jej chlebem a živou vodou) tak, že praktikují soucit s naříkající Ereshkigal a zrcadlí její utrpení. Ta je tak vděčná za prostý čin vyslyšení, že jim darem nabídne, cokoliv si budou přát, a oni požádají o tělo Inanny.

Tento soucit, tato úcta k utrpení samé Temné Bohyně je klíčovým bodem příběhu. Dokážeme také vstoupit do říše naší vlastní bolesti a zemřít v ní, a v tomto prostoru se sebou mít soucit - ne soucit s naším jasným já, ale s tím nejtemnějším? A začít tak pracovat na výstupu ven, což v sobě nese semínka integrování našich temných a světlých já? I pokud tak učiníme a přistoupíme k Temné Bohyni s úctou, nemyslím si, že by nás to zachránilo od nějakého způsobu smrti a zničení, ale je to prostě neodvratitelná podmínka ke konečnému osvobození.

V dospělosti jsem měla dva hluboké zážitky, které bych nazvala střetem s Temnou Bohyní. Poprvé po porodu svého dítěte (slušně se tomu říká postnatální deprese), podruhé, když můj partner ukončil náš vztah. Poprvé jsem ještě nechápala potřebu cti. Připadala jsem si vtažena do podsvětí, trestána, obrovský pocit hrozivé osudovosti a absolutní nemožnost úniku. Tedy, nebylo to úplně nemožné, ale šlo to velmi, velmi pomalu. Podruhé to bylo jinak. Byla jsem zdevastovaná, ale důvěřovala jsem, že se o mě bohyně nějak postará, že v tom byl nějaký význam a transformace a po celou dobu jsem cítila vedení a péči - a nejen v duchovním slova smyslu. Dostalo se mi úžasné lásky a podpory z fyzického světa, úplný opak od předcházejícího zážitků.

Možná si v těchto věcech prostě vedeme líp, čím jsme starší. Myslím, že to je částečně tím, že víme, že ať je to jakkoli hrozné, neumřeme na to. Ale tam bylo i něco jiného: nějak jsem vzdala očekávání, že tomu všemu musím rozumět, pocit, že to mám v rukou. Vzdala jsem se poroučení vesmíru a nechala jsem ji, ať se pustí do práce. A pokusila jsem se spřátelit s její bolesti a hrůzou uvnitř sebe. Ctila jsem ji ve svém strachu a pochybách a ztrátě a docela často jsem měla pocit, že tím prostupuji dopředu, a pocit milosti (jen někdy). Po celou tu dobu jsem ctila sebe tak, jak jsem to neučinila dřív, a Bohyni v její temnotě.

Pocta je takové staromódní slovo. Často už lidem nevzdáváme čest, možná jenom pokud jsou mrtví, a i tak pokud jsme je nikdy neměli moc rádi. Úcta je mnohem srozumitelnější. Máme úctu k našim dětem, přátelům a partnerům? Milujeme je, to ano, často ukončíme konverzaci po telefonu slovy "miluji tě", ale jak často někdo řekne "ctím tě"? Máme plno kritiky, souhlasu a lásky, ale ne opravdové cti. Nemyslím si, že se to dá zaměnit s láskou. Láska se může splést s vlastnictvím - to se úcta nedá. Láska je intimnější, ale tak proměnlivá - úcta vypadá stabilnější, téměř spolehlivější.

Čest - přemýšlím o svatebních slibech a prohlášeních skautů. O rytířích a jejich dámách, a ano, o bozích. O starých bozích, kteří působili růst úrody a plodnost zvířat a východ slunce. Bohyně, tak ohromující jako samo zrození, tak nevysvětlitelná jako láska a tak neodvratitelná jako smrt. Přemýšlím o čtení toho, co se nedá ovládat a často ani ne pochopit, protože je za tím význam, který jde za náš vlastní význam, je tam duch a velké Mystérium.

A co by to znamenalo, ctít Temnou Bohyni v našich životech, ve světě? Dokážeš zapálit svíčku ve své temné noci duše, když té uprostřed noci zachvátí hrůza a promění se v strach malého bezmocného dítěte? Dokážeš naslouchat strachu druhého, s jasnýma očima, bez potřeby jej opravit nebo rozptýlit nebo srovnávat? Dokážeš cítit, jak se ti pevná půda tvého života začíná pod chodidly propadávat a jít důstojně, s otevřenýma očima, kamkoliv té cesta zavede? Dokážeš i nadále uvítat ubývání Měsíce, změnu ročních období, příchod rána a každý nádech, ať už se děje cokoli? Dokážeš se podívat do tváře Temné Bohyni, démonům vlastní duše a zemřít před nimi s láskou v srdci?

Toto by bylo uctíváním Temné Bohyně. Navíc, pokud na ní nezapomenete v radostných dobách života, pokud v době léčení ji poděkujete a v době plnosti ji dáte...tehdy ji živíte. A možná kdybychom to všichni dělali, neměla by takový hlad. Možná bychom pak s ní měli čistší vztah, ne jenom na osobní úrovni, ale kolektivně, celý svět.

Jak píšu, tak se rok přibližuje k Samhainu, tady na jižní hemisféře. Spirála se stáčí dovnitř a my budeme tento fakt oslavovat a ctít Temnou Bohyni v našich rituálech. Poctíme smrt a bolest a utrpení, tvář Mystérií, a uprostřed nich vykonáme naší práci léčení a celosti. Ctím ji, ne protože musím, protože je jedinou cestou ke světlu, ale proto, že je - nepopiratelně existuje. Existuje jako součást rytmu, a nejen součást - je svázána s každým začátkem a koncem, zrozením a smrtí, ať už galaxie, éry nebo individua.

Když se vydáváme na tyto cesty s úctou v srdcích, jsme i tak rozsekáni na kousky. Tohle není cesta k nesmrtelnosti nebo výstupu z bolesti či této země, na kterou jsme se narodili. Je to stezka přijmutí toho, co má být, souhlasu k mystériu a transformaci. V uctívání temné Bohyně tak získáváme něco z jejího neuhýbajícího pohledu, určitě porozumění nezbytnosti jejího nože a jistou milost či lásku k otáčení se jejího kola a ke zničení toho, co nám snad bývalo drahé. Při jejím uctívání se možná začneme dobrovolně vzdávat kontroly a nabídneme ji přátelství.

Kéž tomu tak je.

Jane Meredith
je kněžka Bohyně, která se vášnivě věnuje práci s rituálem a mýtem k léčení a oslavě. Má za sebou dlouholetou zkušenost s magickými a ženskými kruhy orientovanými na Bohyni, podpůrnými a feministickými skupinami. Jsou jí známa témata vztahů, sexuality, incestu, sebevědomí, transformace aj. Má obzvláště blízký vztah k Temné Bohyni a zajímají ji souvislosti mezi osobními příběhy a mytickými a archetypálními cestami. Žije v Austrálii, kde pravidelně pořádá workshopy, právě tak jako ve Velké Británii.

Jane by měla zájem nabídnout svoji práci také v České Republice, pokud by se objevili spolehliví organizátoři. Pokud vás tato možnost zajímá, prosím, napište na email Haně Evansové (Valpi)