Když se v diskusní skupině Orient začala rýsovat možnost víkendového setkání, nezaváhal jsem ani na okamžik. A poslední, zcela nepřehlédnutelné znamení, byla možnost prožít společně úplněk v pěkném koutě přírody. Navzdory všem pesimistickým předpovědím počasí jsem věděl, že to prostě musí vyjít a bude pěkně. Takže jsem vyrazil v pátek odpoledne rovnou z práce.

Cesta byla pohodová, nikam jsem nespěchal a také obloha se postupně projasňovala. Díky Ivově mapkám, které rozeslal všem účastníkům jsem bez problémů dorazil na místo srazu v Poličce a za chvíli jsem už popíjel výborný čaj s Ivem Janečkem v Zátiší pro obnovu duševních a fyzických sil.

O něco později se začali sjíždět také ostatní účastníci setkání a opět se potvrdilo, že se podobně smýšlející lidé okamžitě poznají. Když do místnosti vstoupil Ota Luňák ze Spirály, povídá: "Ahoj, ty jsi Ivo a ty Jirka, že?"...

Po příjezdu posledního očekávaného účastníka jsme se přesunuli k památné Vopařilově jedli. Čtyři sta let starý, mohutný strom nás přivítal ve svém království a já si připomněl Tolkienovy Enty, prastaré „pastýře stromů“. Trvalo jenom chvilku, než jsme připravili malý ohýnek a sdílení myslí se rozběhlo naplno. Opravdu se jednalo něco mnohem hlubšího, než diskutování. Vyslovilo se sice mnohé, ale mnohem víc bylo předáno beze slov. Asi jako v tom známém koanu: „A když se setkali, tak se chechtali a chechtali.“

V prostoru pročištěném šalvějovým vykuřovadlem bylo cítit sílu a obloha prosvítající mezi korunami stromů byla plná hvězd. Došlo i na šamanské bubny a když někdo prohlásil, že tu za chvíli budou totemová zvířata všech účastníků, tak byl velice blízko pravdy. A tak se povídalo a naslouchalo až dlouho do noci. Všichni jsme cítili, že se našeho setkání účastní také Matka Země. Vlastně bych měl spíš použít parafrázi biblického: „Kdekoliv jsou shromážděni dva, nebo tři a jsou ‘dobré mysli‘…“ Sdílení myslí a přímý kontakt duší, to je asi ten pravý popis toho, co jsme všichni prožívali.

Druhý den došlo k menší „výměně stráží“, někteří účastníci museli odejet za dětmi a někteří další přijeli. K večeru se shromáždění z vnitřního impulsu rozešlo. Zůstal jsem na místě sám, protože jsem cítil, že mám ještě na něco počkat. Zešeřilo se a tak jsem se pomalu nachystal k přenocování a potom vyrazil na malou procházku po okolí jedle. Náhle jsem zaslechl houkání výra. Byla již téměř tma a zahoukání se ozvalo blízko mne. A tak jsem potichu odpověděl. Výr se ozval znovu a já opět odpověděl. A znovu a znovu. Byl to naprosto nečekaný, silný zážitek. Ten výr si se mnou povídal! Nakonec, jako by se ujistil, že jej poslechnu, se zahoukáním odletěl a tak mi naznačil, abych odešel také. Nebylo to sice zrovna to, co jsem očekával, ale poslech jsem jej. Sbalil jsem se a vyrazil. Když se potom asi za hodinu spustil silný liják, který trval skoro celou noc, několikrát jsem té moudré sově poděkoval. A teď, po několika letech, si uvědomuji, že mne sova od té doby dál provází životem. Jsou to zvláštní setkávání...

A tak bych chtěl poděkovat VŠEM, kteří se zúčastnili. Za to, že Jsou. Díky, přátelé, díky Gaio…