"Cítil jsi někdy, že se ti stýská po někom, koho jsi nikdy před tím nepotkal?"

Jednou večer krátce poté, co Leslie začala číst Život po životě, jsem dočetl Vzpomínky na smrt, a čím víc jsem přemýšlel, tím víc jsem s.ní potřeboval mluvit.

"Až budeš mít chvilku, ale hodně dlouhou chvilku," řekl jsem jí.

Dočetla načatý odstavec a založila si stránku v knize chlopní přebalu.

"O. K.," prohlásila. .

"Nepřipadá ti, nesmyslné," začal jsem, "nepřipadá ti nesmyslné, že umírání je pro většinu lidí nejčastěji špinavá a nepříjemná potíž, cosi, co se po nás vrhne třeba právě v okamžiku, kdy jsme nalezli jedinou bytost na světě, kterou milujeme, a nechceme od ní být odloučeni, ani na jediný den, ale smrt řekne, mně na vás nezáleží a navzájem vás odtrhnu jednoho od druhého?"

"Čas od času mi to tak připadá," připustila.

"Proč musí být umírání zrovna takové? Proč bychom měli souhlasit s takovou nezvladatelnou smrtí?"

"Možná proto, že jedinou další alternativou je sebevražda."

"A tak!" podivil jsem se. "A je sebevražda opravdu jedinou alternativou? Nelze snad odejít lépe než tímhle nahodilým násilným umíráním v poslední chvíli, jak to mají ve zvyku na této planetě?"

"Musím si to trošku srovnat.v hlavě," získávala čas. "Chceš mi snad něco navrhnout? V tom případě bys ale měl vědět, že pokud jsi tu se mnou, tak mi umírání v poslední chvíli zase tolik nevadí."

"Počkej, musím ti něco říct. Moje vyprávění se totiž bude zamlouvat tvému smyslu pro řád. Proč lidé, místo aby se dali zaskočit smrtí, raději nedospějí, když přijde čas, k rozhodnutí: 'A dost! Dokončili jsme všechno, kvůli čemu jsme sem přišli, už nás nečekají žádné hory, které bychom ještě mohli zlézt, nic, co bychom se - pokud jsme chtěli - nenaučili, a prožili jsme krásný život,' a proč při dokonalém zdraví nesednou ve dvojici pod nějaký strom nebo hvězdu, nevznesou se ze svých těl a už nikdy se do nich nevrátí?"

"Mluvíš jako knihy, které právě čteme. Je to moc krásný nápad, ale my to ne... neuděláme to, protože nevíme, jak se to dělá."

"Leslie," vyhrkl jsem zcela pohlcen vlastním plánem. "Já vím, jak se to dělá!"

"Ještě ne, prosím tě," bránila se. "Musíme si nejdřív postavit náš dům a musíme myslet na kočky a mývaly a mléko v ledničce zkysne a musíme odpovědět na spoustu dopisů; vždyť jsme sotva znovu začali."

"O. K. Tak dobře, ještě ne. Ale když jsem četl o zážitcích lidí, kteří málem zemřeli, zarazilo mě, jak se jejich pocity blíží mimotělním zkušenostem popisovaným v knihách o astrálním putování. Umírání není nic jiného než vystoupení z těla, z nějž není návratu! A vystoupení z těla se můžeme naučit!"

"Počkej," poprosila mě. "Chceš říct, že si počkáme na nějaký nádherný západ slunce, opustíme svá těla a už se do nich nevrátíme?"

"Jednou ano."

Změřila si mě úkosem. "Do jaké míry to myslíš vážně?"

"Na sto procent. Doopravdy! Copak to není lepší, než se dát přejet trolejbusem? Copak to není lepší, než se dát navzájem, odloučit a ztratit tím pár dní nebo století společného žití?"

"To o společném žití ráda slyším, protože mluvím taky vážně: kdybys umřel, nechtěla bych tu dál žít sama."

"Já vím. A právě proto stačí, když se naučíme pobývat mimo naše těla jako adepti spiritismu nebo vlci."

"Proč vlci?"

"Četl jsem o tom v jedné knížce o vlcích. Nějací lidé ze zoo chytili do želez vlka s vlčicí; byla to humánně zkonstruovaná železa, která jim ani trošku neublížila. Naložili je ve velké:kleci na korbu náklaďáčku. a vezli si je do zoo. Když tam dojeli a sundali klec z auta, zjistili, že oba vlci jsou... mrtví. Nenašli na nich sebemenší stopu po nemoci nebo zranění, vůbec nic. Ti vlci prostě nechtěli být od sebe odloučení a nechtěli žít v kleci. Z vlastní vůle se rozloučili se životem a zemřeli společně. Medicína pro to nemá žádné vysvětlení."

"Je to pravda?"

"Můžeš se přesvědčit v té odborné knížce o vlcích, tam nejsou žádné výmysly. Být na jejich místě, určitě bych to udělal taky. Ty snad ne? Neřekla by sis, že to je civilizovaná a inteligentní možnost, jak zmizet z téhle planety? Je-li celá Země a celý časoprostor jen sen, proč se místo hlasitých nářků, že odsud nechceme, raději něžně a šťastně neprobudit někde jinde?"

"Opravdu si myslíš, že bychom to dokázali?" zeptala se Leslie. Mé vyprávění se opravdu zamlouvalo jejímu smyslu pro řád.

Otázka ještě ani nestačila doznít a já už byl zpátky v posteli s tuctem knih z naší domácí knihovničky. Teorie a praxe astrální projekce, Pobývání mimo tělo, Svrchované dobrodružství, Mysl mimo tělo. Pod jejich vahou se v matraci udělal mělký kráter.

"Autoři těchhle knížek tvrdí, že se to člověk může naučit. Není to ovšem snadné a vyžaduje to spoustu praxe, ale dá se to zvládnout. Otázka spíš zní, jestli všechna ta námaha stojí za to."

Leslie se zamračila. "Teď bych ti řekla, že ne, ale kdybys měl zítra umřít, přišlo by mi strašně líto že jsem se to všechno nenaučila."

"Tak tedy udělejme kompromis. Naučme se nejdřív pobytu mimo tělo a návraty si nechme na pozdější dobu. Oba jsme už pobývali mimo svá těla, a tak víme, že to dokážeme. Ted jde o to, abychom tu věc dovedli, kdy sami budeme chtít, a navíc společně. Nemělo by to být až tak těžké."

Ale velice jsem se mýlil. Bylo to opravdu tak těžké. Potíž byla v tom, že bylo třeba usnout, aniž jsme usnuli a aniž jsme ztratili povědomost o nás, bytostech oddělených od svých těl. Člověk si to snadno představuje, když je zcela probuzen. Ale zůstat při vědomí pod přikrývkou spánku těžší než olovo, které ho stahuje ke dnu - to vůbec není lehký úkol.

Noc co noc jsme si četli knížky o astrálním putování a slibovali jsme si navzájem, že se setkáme ve vzduchu nad svými spícími těly, aby stačilo jen mrknout, a spatřili bychom se, a všechno si zapamatujeme a po probuzení vybavíme. Bohužel, nic. Míjely týdny. Měsíce. Stal se z toho pro nás zvyk, který trval dávno poté, co jsme přečetli všechny ty knížky.

"Pamatuj si, že si máš pamatovat..." kladli jsme si navzájem na srdce, když jsme večeř zhasínali.

Usínali jsme, naprogramováni, že se setkáme nad sebou. Leslie odletí do Pensylvánie a já se usadím na střeše v Pekingu. Nebo já se objevím v kaleidoskopické budoucnosti a ona bude žít v devatenáctém století a dávat koncerty.

Po pěti měsících cvičeni jsem se jednou probudil, musely být asi tak tři hodiny v noci. Pokoušel jsem se pohnout hlavou na polštáři, změnit polohu, ale vtom jsem si uvědomil, že to nejde, protože polštář zůstal ležet dole na posteli a já se vznášel na zádech, metr nad zemí.

Úplně probuzený. Vznášel jsem se. Pokoj byl ode zdi ke zdi zalit stříbřitě šedou září. Napadlo mě, že by to mohla být měsíční záře, ale měsíc nesvítil. Tamhle jsou stěny, stereo věž, tamhle postel, po její straně pečlivě poskládané knížky, moje hromádka se samozřejmě zřítila. A tamhle naše těla, a obě spí!

Blesk ryzího úžasu, připomínající vyšlehnutí modrého plamene, mnou projel do noci, a pak hned doslova výbuch radosti. To je přece moje tělo, tam dole; ta kuriózní věc ležící na posteli jsem já, mám zavřené oči a spím, jako nemluvně! Samozřejmě ne zcela já... já přece jsem ten, kdo se na všechno dívá shora.

Všechno, nač jsem, tenkrát té první noci, myslel, bylo nutné podtrhnout a opatřit vykřičníkem.

"Jde to! Je to tak snadné. Tohle je... svoboda! HURÁ!

Ty knížky měly pravdu. Stačilo pomyslet na pohyb, a hned jsem se pohyboval, klouzal jsem vzduchem jako saně po ledě. Tělo jsem vlastně úplně neměl, ale také jsem nebyl úplné bez něj. Vnímal jsem tělo - jakýsi mlhavý opar těla, jaké asi má duch. Jak to může být tak snadné po všem našem soustředěném cvičení? Krajní vědomí. Ve srovnání s tímto bzučícím a chápajícím životem ostrým jako břitva je vědomí při denním bdění náměsíčným bloumáním.

Otočil jsem se ve vzduchu a ohlédl se. Sotva patrná nitka žhnoucího světla mě spojovala s mou spící podobou. To je přece pouto, o kterém jsme četli, stříbrná šňůra, která spojuje živého ducha s jeho tělem. Přetrhni ji, tvrdí se, a zmizíš.

V tom okamžiku se za mnou vynořila zvlněná aura, zpomalila svůj pohyb a vznášela se nad Leslie ležící v posteli a nakonec zmizela v jejím těle. Netrvalo to ani vteřinku, Leslie se pohnula a obrátila pod přikrývkou, dlaní se dotkla mého ramene. Měl jsem pocit, jako by mě někdo zezadu zatáhl, tím dotekem jsem byl střemhlav vymrštěn do bdění.

Moje oči se vznášely otevřené v místnosti temnější než půlnoc... tak temné, že bylo jedno, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. S bušícím srdcem jsem sáhl po vypínači lampy u postele.

"Příšerko!" promluvil jsem. "Miláčku, jsi vzhůru?"

"Mmm... teď už ano. Co se děje?"

"Co by se dělo," vykřikl jsem tlumeně. "Fungovalo to! Dokázali jsme to!"

"Dokázali?"

"Byli jsme mimo těla!"

"Opravdu, Richie, víš to jistě? Já si nepamatuju..."

"Ne? Co bylo poslední, na co si teď vzpomínáš?"

Odhrnula si zlaté vlasy z očí a zasněně se usmála. "Vznášela jsem se. Krásný den. Vznášela jsem se nad poli..."

"Tak je to tedy pravda! Noci strávené mimo tělo si lidé pamatují jako sny, v nichž se vznášejí!"

"Jak víš, že jsem se octla mimo tělo?"

"Protože jsem tě viděl!"

Ta větička ji definitivně probudila. Vyprávěl jsem jí o všem, co se přihodilo, o všem, co jsem viděl.

"Ale slovo viděl se nehodí pro vnímání toho, co spatříš mimo tělo, příšerko. Nejde ani tolik o vidění jako spíš o vědění, podrobné vědění, které je zřetelnější než pohled." Zhasnul jsem svou lampičku. "V pokoji máme takovouhle tmu, a přesto jsem viděl všechno. Stereo, poličky, postele, tebe i sebe..." Mluvit potmě o vidění dělalo velký dojem.

Sáhla po svém vypínači, posadila se na posteli a zamračila se. "Na nic si nevzpomínám!"

"Přiletěla jsi ke mně jako ufón a vypadala jsi jako růže zkřížená se sedmikráskou; zastavila ses ve vzduchu a jaksi ses roztavila do podoby vlastního těla. Potom ses pohnula, dotkla ses mě a bum! v tu chvíli jsem se prudce probudil a všechno ostře vnímal. Kdyby ses mě v té chvíli nedotkla, nic bych si nepamatoval."

Trvalo měsíc, než se stejný zážitek dostavil znova, tentokrát v obrácené podobě. Leslie musela počkat do rána, než mi o něm mohla vyprávět.

"Bylo to stejné jako u tebe, ty můj ufónku! Připadala jsem si jako mráček na nebi, lehounká jako vzduch. A tak šťastná! Otočila jsem se, ohlédla se na postel a tam jsme oba spali s Ambrou, ano, drahoušek Ambřička tam ležela s námi, stulená na mém rameni, přesně jako spávala kdysi! Zavolala jsem na ni AMBRO! a ona otevřela oči a podívala se na mě, jako by mě ani na chvilku neopustila. Potom vstala a zvedla tlapku, že půjde ke mně, ale to je konec, probudila jsem se v posteli."

"Měla jsi přitom pocit, jako bys musela zůstat v pokoji?"

"Ne, vůbec ne! Mohla jsem klidně jít kamkoli v celém vesmíru, kamkoli se mi zachtělo, a taky jsem se mohla vidět s každým. Připadá mi to, jako bych měla magické tělo..."

Pokoj sršel tichem, jaké bývá slyšet v elektrárně.

"Dokázali jsme to!" prohlásila stejně vzrušená jako já před měsícem. "Daří se nám to!"

"Snad to za měsíc," prohlásil jsem, "dokážeme znova!" Ale stalo se to hned příští noc.

Tentokrát jsem, když jsem se probudil nad postelí, seděl ve vzduchu a mou pozornost upoutala vznášející se zářivá podoba, jiskřící stříbřitě zlatá postava vzdálená přes půl metru ode mě, nevšední živoucí láska.

Ach, bože! blesklo mi hlavou. Leslie, kterou jsem dosud viděl na vlastní oči, nebyla ani nepatrným zlomkem všeho, čím je ve skutečnosti! Je tělem skrytým v těle, životem skrytým v životě; a otvírá se mi, otvírá, otvírá... poznám z ní vůbec někdy všechno?

Nebylo třeba slov, a přesto jsem věděl všechno, co mi toužila vnuknout.

- Spal jsi, já byla u tebe a lákala jsem tě ven, Richie, prosím tě vystup ze sebe... až jsi to udělal -

- Ahoj, drahoušku, ahoj, ahoj! -

Vztáhl jsem k ní ruce, a když se světla vyzařující z nás obou navzájem dotkla, dostavil se pocit, jaký míváme, když se držíme za ruce, ale připadali jsme si mnohonásobně bližší, prožívali jsme něžnou slast.

- Vzhůru - vysílal jsem k ní myšlenku - Pomalu. Zkusme se pohnout vzhůru. -

Odpoutali jsme se společně od země jako dva balóny naplněné horkým vzduchem a propluli jsme stropem, jako by byl z chladného vzduchu.

Střecha domu pod námi klesla kamsi dolů, hrubé dřevěné šindele zapadané jehličím z borovic, cihlový komín, televizní anténa směřující k civilizaci. A úplně dole na verandách květiny spící v truhlíkách.

Potom jsme se ocitli nad stromy a opatrně se vznášeli pryč nad vodní hladinou za noci plné pocuchaných obláčků bloudících po obloze mezi hvězdami - řídký rozpadlý cirrus, neomezená viditelnost, jižní vítr. Vůbec žádná teplota.

Je-li tohle život, napadlo mě, pak je nekonečně krásnější než všechno, co jsem kdy...

- Ano, zaslechl jsem, jak Leslie přemýšlí. - Ano.-

- Pořádně si všechno zapiš do té své úžasné paměti, nařídil jsem jí. - Nemysli si, že na tohle zapomeneš, až se probudíme! -

Pohybovali jsme se společně a pomalu jako v pilotním kursu při prvním samostatném letu, bez jediného prudšího pohybu. Ani trochu jsme se nebáli výšky, o nic víc než by se dva mraky mohly bát, že spadnou, nebo dvě ryby, že se utopí. Ať to byla jakákoli těla, neměla váhu ani hmotu. Kdyby se nám chtělo, mohli jsme klidně proletět železem nebo středem slunce.

- Vidíš? Tu šňůru? -

Když to Leslie řekla, vzpomněl jsem si a podíval jsem se. Od nás se zpátky k domu táhly dvě lesknoucí se pavučiny.

- Jsme duchovní draci, každý na svém provázku, napadlo mě. - Jsi připravena k návratu? -

- Hezky pomalu. -

- Nemusíme se vracet... -

- Ale my přece chceme zpátky, Richie -

Hezky pomalu jsme se snesli nad vodní hladinou zpátky k domu a proletěli jsme západní stěnou do naší ložnice.

Zastavili jsme se u poličky na knihy.

- Támhle! - pomyslela si. - Vidíš? To je přece Ambra! -

Huňaté světelné tělo se vznášelo k Leslie.

- Ahoj Ambro! Ahoj, Ambřičko! -

Ze světla vanul pocit radosti ze setkání, pocit lásky. Pomalu jsem se od nich odpoutal a vydal jsem se napříč pokojem. Co kdybychom si chtěli s někým promluvit? Co kdyby se Leslie chtěla setkat s bratrem, který zemřel, když jí bylo devatenáct, nebo kdybych si já chtěl promluvit s matkou či s otcem, který zemřel teprve nedávno, co by se asi stalo?

Ať je to stav, jaký chce, mimo tělo otázky přicházejí rovnou s odpověďmi. Chceme-li si s nimi pohovořit, klidně můžeme. Můžeme se setkat s každým, vůči němuž pociťujeme nějaký vztah a kdo si přeje být s námi.

Otočil jsem se a podíval se po obou, po ženě a po kočce, a poprvé jsem si všiml, že od kočky také vede stříbrná nit. Vedla tmou dolů ke košíku stojícímu na podlaze a ke spícímu bílému huňáčkovi. Kdybych měl nějaké srdce, určité by mi v té chvíli vynechalo.

- Leslie! Ambra... Ambra je kočičí anděl! -

Jako na signál ke hře, kterou jsme neznali, se naše druhá kočka Dolly v tu chvíli vřítila na plný plyn nejvyšší rychlostí do haly, skočila a podobná čtyřnohému motocyklu dopadla na postel.

O zlomek vteřiny později už po nás skákala kočka, pod jejími dopadajícími tlapkami jsme se probudili a všechno zapomněli.

"DOLLY!" vykřikl jsem, ale kočka vyskočila z postele, odrazila se ode zdi a rychle zmizela v hale. Takhle se jen bavila.

"Promiň, příšerko," omlouval jsem se. "Promiň, že jsem té probudil."

Leslie rozsvítila svou lampu.

"Jak jsi poznal, že to je Dolly?" zeptala se ospalým hlasem.

"Byla to Dolly. Viděl jsem ji."

"Potmě? Tys viděl naši černohnědou Dolly, řítící se nejvyšší rychlostí, potmě?"

Oba jsme si vzpomněli zároveň.

"Byli jsme venku, že?" zeptala se Leslie. "Ach, ufónku, byli jsme spolu nahoře v oblacích!"

Popadl jsem zápisník a šátral po peru. "Rychle, okamžité mi řekni všechno, co si pamatuješ."

Od této noci už cvičení nebylo tak obtížné a každý úspěch usnadňoval cestu k dalšímu.

Po prvním roce cvičení jsme se mohli setkávat mimo tělo několikrát za měsíc; podezření, že jsme na téhle planetě jen hosty rostlo, dokud jsme se na sebe nedokázali usmát, dva zaujatí pozorovatelé třeba uprostřed večerních zpráv.

Díky tomu cvičení pro nás smrt a tragédie, které jsme vídali ve velkém na pátém televizním programu, přestaly být smrtí a tragédiemi; staly se z nich příchody a odchody, dobrodružství duchů vybavených nekonečnou mocí.