"Než se vydáme každý po své cestě, musím ti říct poslední věc. Prozadím ti tajemství bojovníka. Můžeme to snad nazvat bojovníkovou již předem danou láskou. Život bojovníka nemůže být chladný a opuštěný, oproštěný od citů, protože je založen na jeho citech, oddanosti a věrnosti k tomu, koho miluje. A mohl bych se zeptat: koho miluje? Teď ti ukáži, že Genarovou láskou je celý svět. Teď právě objímá ve své náruči tuto nesmírnou zemi, ale protože je tak nepatrný, vše co může udělat je to, že v zemi pluje. Země však ví, že ji Genaro miluje a dává jí svoji láskyplnou péči. Je to důvod, proč je Genarův život až po okraj naplněn a jeho stav - ať již je kdekoliv - bude zcela naplněn. Genaro bloudí na cestách své lásky a všude, kde je, je cele přítomen." Don Juan se před námi v dřepu usadil a laskal půdu. "To je ta předem daná láska dvou bojovníků" řekl, "tato země, tento svět. Pro válečníka není žádná větší Láska. Jenom když s neochvějnou vášní miluje tuto Zemi, může uvolnit svůj zármutek. Bojovník je vždy plný radosti, protože jeho láska je nezměnitelná a předmět jeho lásky jej zahrnuje a dává mu přímo nepochopitelné dary. Smutek náleží jen těm, kteří nenávidí věc samu, tu, která poskytuje útulek svým bytostem." Don Juan se opět něžně laskal se zemí. "Tato láskyplná bytost, která žije až do svých posledních odchodů a porozumí každému citu, ta mě laskala, vyléčila z mých bolestí, a konečně když jsem porozuměl své lásce k ní, naučila mě svobodě. Dostal jsi vysvětlení od kouzelníka, ale na tom nezáleží, protože bez neochvějné lásky k bytosti, která ti poskytuje přístřeší, zůstane opuštěnost opuštěností. Je to jenom láska, za kterou může úchvatná bytost poskytnout svobodu duši bojovníka. A svoboda je potěšením, tváří v tvář všem protivenstvím. Toto je poslední lekce. To vždy zůstalo pro poslední okamžik krajní opuštěnosti, když člověk stojí tváří v tvář své smrti a své osamělosti. Jenom tehdy má toto smysl."