Sovy ve folklóru a v mytologii nesly kvality tajemství, moudrosti a smrti. Věřím, že národ sov se znovu objevil se zvláštním důrazem na krajinu naší duše, aby nám pomohl smířit se s naší vnitřní temnotou, a zvlášť s naší vlastní smrtelností.

Spojení sovy se smrtí musí pocházet přímo ze skutečnosti, že se dobře pohybuje ve tmě, loví většinou v noci, a posiluje jej i její prudký a tichý let, upřený pohled a téměř lidský, často žalostný nebo varovný křik.

Sovy se dodnes dosti hojně vyskytují v okolí lidských sídel, a musely být ještě hojnější před několika staletími, než jsme se stali nelítostnými vrahy zvláště těch zvířat, která se k nám chtěla přiblížit. Mladé sovy se poměrně snadno navykají na život s lidmi. Rády se nechávají hladit a krmit, rády si hraji, stejně jako koťata, štěňata a děti. Někdy se dokonce samy přidružují k lidem.

Naši předkové museli znát sovy velmi dobře, a viděli i jejich další vlastnosti, které přispěly k jejich místu v lidské imaginaci, jehož souvislosti jsme ztratili: Spojení s moudrostí se nezdá zcela jasné, ale každý, kdo někdy zažil intenzivní, zkoumavý pohled sovy, neustálé otáčení hlavy a přímý zrakový kontakt, cítil její vědomou přítomnost. Jedním z faktorů může být i dlouhověkost sovy.

Kalous ušatý se dožívá až osmdesáti let a po celý život je vázán na stejné teritorium. Mnohé sovy žijí také v celoživotním svazku a při výchově mláďat se střídají v sezení na hnízdě a lovu. I když můžou lovit kdykoliv, sovy pálené a kalousi zřejmě nejraději loví během novoluní, když jsou stíny nejhlubší a jejich výhoda adaptace na tmu je nejvýraznější. Zahlédnout náhle temnou siluetu sovy na nepatrně světlejším pozadí nebe za bezměsíčné noci může zanechat v člověku hluboký dojem. Zvýrazňuje to pouze tajemnou odlišnost sovy.

Nejstarší známé zobrazení sovy můžeme najít v paleolitických skalních kresbách. Zobrazování sovy se později stalo výraznou součástí kultu Okaté bohyně, který kvetl v neolitické Evropě. Stovky keramických figurek, úlomků keramiky a rytin do kamene z té doby zobrazují abstraktní nebo stylizovanou podobu sovího těla s dvojitou spirálou namísto očí, zobákem a křídly. Někdy nacházíme dvojitou spirálu nad zvýrazněným trojúhelníkem klínu. Někdy jsou figury velmi stylizované, ukazují pouze výrazné oči. Obrazy sovy se našly v Evropě a na Blízkém Východě, často v pohřebních mohylách nebo v keramických urnách s kostmi pohřbených a množstvím zrní. Magické oči sovy v podobě dvojité spirály zřejmé představovaly funkci Bohyně jako Smrti, neustávající dvojí pohyb vesmíru k životu a ke smrti, a sova sloužila jako poháněč nebo nosič duše do další etapy cyklu.

Římští císaři se sov báli. Křik sovy věštil smrt císaře. Z Artemis se v Římě stala Diana, vládkyně čarodějnic. Latinský název sovy - strigis - se v Římě stal slovem, označujícím „čarodějnici.“ Pokud sova předpovídala smrt římského císaře, byla vítána pro mnohé evropské rolníky, podrobené surovou okupací římských legií. Římskou identifikaci sovy s čarodějnicemi posilovaly samy čarodějnice, které jako uznávané vůdkyně svých společenství inspirovaly a vedly mnohé vzpoury proti Římanům. Tato identifikace se později silné projevila v období procesů s čarodějnicemi, kdy byly sovy loveny, zavírány do klecí a mučeny k smrti stejné jako čarodějnice, někdy i upalovány na stejné hranici.

V příběhu, ve kterém mýtus odráží společenské a politické změny nepřišla Lilith k Adamovi od Jehovy, ale od Ašery, Velké matky. Když Adam stále trval na mužské, nadřazené poloze v sexu, rozhněvaná Lilith opustila ráj a vrátila se na břeh řeky, kde žila na stromě spolu s hadem. Adamovi pak Jehova daroval mnohem submisivnější družku, zrozenou z Adamova vlastního těla, jak si to vyžadovala patriarchální mýtotvorba. Od té doby nazývají Židé a křesťané Lilith „noční můrou“, která se zjevuje v noci mužům jako nádherná žena, a svádí je proti jejich vůli k masturbaci a nebo jim způsobuje noční poluce. Noční můra je také jeden z názvů pro sovy ve středověké Evropě.

Sovy zdánlivě téměř zmizely z našeho světa. Odhaduji, že víc než polovina dnešních dvacetiletých lidí nikdy neviděla živou sovu. Sovy vnímají jen některé skupiny pozorovatelů ptáků, přírodovědci a rolníci, ale většina lidí v podstatě sovy ignoruje.

Sovy se v naší kultuře objevují na reklamních poutačích, ukazujících, co by si měl kupovat moudrý spotřebitel; vychytralé, strašidelné sovy se vyskytují kolem Halloweenu, občas se objeví křik sovy v hororu a sem tam v televizních dokumentárních pořadech. Ve srovnání s tímto tristním stavem, převládajícím v naší kultuře, je fascinující, kolik lidí udává kontakty s živými i mrtvými sovami. Sovy je hluboce ovlivnily, jakoby se osobné setkali s nějakým egyptským zvířecím božstvem. Sovy přicházejí ve snech. Soví péra se záhadné objevují v ruce. Mrtvoly sov nacházíme v lese nebo na cestě. Pocity z takových setkání pak tvoří celou škálu, od poplašné reakce přes strach, lhostejnost, fascinaci až po podlehnutí.

Sova je poslem Temné matky. Je nosičem duše, zprostředkuje styk s naší vlastní hloubkou, jíž se vyhýbáme, popíráme ji a potlačujeme pod vlivem společnosti. Je mluvčím té části Matky, která získává zpět to, co bylo vytvořeno: recyklátor, hltač, kompostovač. Tento aspekt ženství je vyháněn nejen z naší vlastní psychiky, ale i ze světa, kde se naše tabu, týkající se smrti (a moudrosti) projevují v takových sociopatických absurdnostech, jako jsou supermarkety se zdravotnickými potřebami, otrávené vodovody, zákazy potratů a bombardéry, nezachytitelné radarem, stále víc informací a stále méně schopnosti jednat ve svém vlastním zájmu.

Sova se dnes znovu zjevuje s překvapivým důrazem, ve snech, v umění i fyzicky. Její obraz nese stále své původní asociace a připomíná nám původní plnost Velké matky. Připomíná nám dobu, kdy jsme se i my cítili dobře ve tmě a dává nám naději, že jednou tomu tak znovu bude. Poselství sovy nám říká, že brána smrti je stále ještě otevřená. Stále se ještě můžeme vrátit k božské matrici. Život, který se nám jeví jako přímka, od počátku přes přítomnost ke konci je jako vždy pevně zakořeněný v simultánním všezahrnujícím tajemství Velké matky.