Na obzoru zhasínají hvězdy. Nejprve ty nejmenší, ty, které bylo sotva vidět prostým okem, ale postupně se i ty světlejší ztrácí v nastupujícím svítání. Nebe na východě se barví růžově a celá příroda očekává okamžik, kdy se v němém pozdravu úžasu a díků skloní před vycházejícím sluncem. Ve chvíli, kdy se první paprsek dotkne tvého čela, padáš na kolena a tvé srdce by chtělo vykřičet bolest Lásky. Bolest, která je stokrát denně přinutila puknout a přece žít dál.

"Slunce, Slunce, Slunce ... !"

A znovu tvé srdce krvácí bolestí, že nemůže obejmou celý svět. Že je příliš malé na to, aby svou září dokázalo osušit slzy, ukrývané na miliónech tvářích před světem. Dokonce příliš malé, aby jeho zářivé teplo prohřálo tvůj vlastní život a tak tě přiblížilo tvým nejbližším. Nic není těžší než vlastní krunýř sobectví a egoismu. A tak tvé srdce denně puká, aby jednou mohla puknou tvá vlastní skořápka. Aby paprsky slunce prozářily každý krok, každé slovo, každý pohled. Aby nebylo nic než slunce, které právě vychází nad obzorem.

"Slunce, Slunce, Slunce ... !"

Znovu a znovu pukají zdi vězení, znovu a znovu je stavíš a znovu a znovu trpíš. Trpíš, i když ve skutečnosti Ty jsi šťasten a není nic, co by tě od štěstí oddělovalo! Víš to? Víš, že Láska, kterou tě zahalují sluneční paprsky vychází i z tvého srdce? Víš, že Světlo, které nyní vítáš je i tvojí nejvnitřnější podstatou? Víš, že nikdy nebylo nic kromě něj, i když si to neuvědomuješ?

"Slunce, Slunce, Slunce ... !"

Praskání zdí vězení pomalu utichlo, usadil se poslední prach. Srdce naposledy sevřela bolest. Fénix náhle prudce zamával křídly. Popel se rozlétl na všechny strany a z nekonečného středu vytryskly oslepující paprsky. Tam, kde ještě před chvílí v ohništi doutnala hromádka popele, tam, kde ještě před chvílí nebylo Nic, je najednou Vše. Na cestě k tomuto cíli však již poutník nestojí. Již není on a Cíl. Vše je To a není nic, mimo ně.

Slunce !?

LÁSKA, LÁSKA, LÁSKA ...