"Horečka je mocná čarodějka, kterou příroda darovala lidstvu, aby ničila jeho nepřátele," prohlásil slavný lékař ze sedmnáctého století Thomas Sydenham.

Horečka zesiluje imunitní odpověď, zřejmě i proti rakovinným buňkám.

Po celá staletí od středověku byly rakovinové nádory především záležitostí pro chirurgy. V sedmdesátých letech devatenáctého století však účinnost chirurgických zákroků začala slábnout. V té době už existovala anestezie a antiseptické prostředí. Tedy daleko lepší podmínky pro úspěšné operační zákroky. A přesto se situace vyvíjela opačně.

Dr. William Cooley, mladý lékař z New Yorku, odoperoval úspěšně svou první pacientku, devatenáctiletou dívku. Amputoval jí paži postiženou rakovinným nádorem. Rakovina nicméně metastazovala a pacientka zemřela. Cooley začal studovat staré spisy. Zjistil, že v minulých stoletích odoperované nádory většinou nemetastazovaly. Sto let před ním kolem roku 1770 se operací uzdravilo průměrně šest pacientů ze sedmi. V jeho době pouze jeden ze čtyř. Cooley zjistil, že dříve rakovinné nádory mizely často samy, evidentně spontánně. V záznamech z nemocnice, kde pracoval, objevil pacienta, který měl velký rakovinný nádor na krku a ten sám před sedmi lety zmizel. Cooley ho vyhledal. Pacient žil a po nádoru nebylo ani památky. Jak to bylo možné?

Nebyl to případ ojedinělý. Cooley zjistil, že tato téměř zázračná uzdravení měla něco společného. Všichni tito lidé prodělali v kritické době infekční onemocnění - těžkou chřipku, spalničky nebo dokonce malárii, neštovice či syfilis. Muž s nádorem na krku, o kterého se Cooley zajímal, dostal v té době prudký streptokokový zánět kůže (erysipel), neboli takzvanou "růži". Ve většině případů, když horečka klesla, nádory se rozpadly a tělo je absorbovalo nebo odpadly jako mrtvá kůže. Bylo jasné, že klíčem k tomuto zázraku je horečka. Vysvětlovalo to i dřívější chirurgické úspěchy. V dávných dobách neexistovala ani anestezie, ani antiseptika. Pacienti, jimž byl chirurgickým zákrokem odstraněn rakovinný nádor, velmi často dostali ze špinavých nástrojů, rukou chirurga či nehygienického prostředí infekci, která paradoxně byla blahodárná. Někdy sice na ni zemřeli, ale pokud infekci zvládli, obvykle se rakovina nevrátila a nemetastazovala. V osmnáctém století neúspěchy chirurgické léčby rakovinných nádorů byly vlastně způsobeny lepší hygienou. Někteří chirurgové si to uvědomovali a infikovali pacienty záměrně. Do nádorů se vpichovala infekce malárie nebo i syfilidy, které prý nádor bezpečně likvidovaly. V době, kdy žil Cooley, bylo už něco podobného nemyslitelné. Nicméně Cooley infekci a horečku jako lék proti rakovině uznával a se svým názorem vystoupil na konferenci v newyorské Lékařské akademii v roce 1892. Prezentoval tam už zmíněný případ muže s nádorem na krku, který onemocněl streptokokovým zánětem kůže. "Erysipel je jediným vysvětlením, proč se pacient uzdravil," prohlásil Cooley na konferenci. "A jestliže náhodná infekce dokáže pacienta nádoru zbavit, dá se reálně předpokládat, že stejný účinek bude mít i záměrné infikování pacienta podobnou nebo stejnou chorobou." Erysipel je prudký streptokokový zánět kůže. Jeho původcem je Streoptococcus pyogenes. Jde o bolestivou a velmi nepříjemnou chorobu kůže, ale na rozdíl od gangrény, syfilidy nebo TBC není většinou životu nebezpečná.

Cooley se rozhodl, že tímto streptokokem zkusí infikovat neléčitelný případ jedné z nejtěžších forem rakoviny - sarkomu. V květnu 1891 našel dobrovolníka, muže, který měl nádor na krku a další na krční mandli. Už byl jednou operován, ale nádory se objevily znovu a rychle rostly. Cooley vstříkl injekčně streptokokový roztok do obou nádorů. Opakoval to každý den nebo obden po celé dva měsíce. Nádory se zmenšovaly. V srpnu s léčbou skončil a nádory opět začaly růst. Cooley použil silnější infekci a zkusil to znovu. Pacient dostal vysoké horečky. Nikdo se je nesnažil mírnit. Po dvou týdnech nádor na krku zmizel úplně a nádor na mandli se zmenšil a zaschl. O dva roky později Cooley o případu referoval na lékařské konferenci. Nádor na krku se neobnovil a na mandli se nezvětšoval a evidentně ztratil maligní charakter. Přitom sarkom mandlí je velmi obtížně léčitelný a nemoc má obvykle rychlý a fatální průběh.

Cooley vyzkoušel svou metodu na řadě dalších pacientů. V případech, kdy infekce byla provázena prudkými horečkami, byly výsledky nejrychlejší a nádory mizely úplně a navždy. Po řadě zkušeností vytvořil vlastní sérum, které bylo kombinací mrtvých bakterií Streptococcus pyogenes a bakterií Serratia marcescens a které bylo po něm nazváno Cooleyho toxin. Měl všechny výhody. Od samého počátku vyvolával u pacientů prudkou horečku a zimnici bez akutní infekce. Cooley byl přesvědčen, že to nejsou bakterie, které léčí, ale prudká imunitní reakce těla, tedy vysoká horečka. Svůj toxin vstřikoval pacientům hluboko do nádoru tak často, jak bylo třeba, aby horečka neustupovala a byla dostatečně vysoká. Někdy to trvalo celé týdny a měsíce, ale výsledky byly překvapivé. Cooley se přitom zaměřoval na zcela beznadějné případy, kdy jakákoli jiná léčba selhala. I pacienti, které se zcela vyléčit nepodařilo, žili mnohem déle. "Měl lepší výsledky, než jakých dosahují dnešní moderní postupy," říká o Cooleym doktor Stephen Hoption Cann z univerzity v Britské Kolumbii a tvrdí, že stojí za to se touto metodou opět zabývat. Navzdory obrovským úspěchům musel Cooley postupně svou terapii omezit. Jeho šéfové dávali přednost moderním formám léčení, které se v té době rozšířily. Po několika aplikacích se nádory zmenšily nebo zcela zmizely. Bohužel se většinou po čase objevily znovu. Horečka byla důkladnější. Jak říká doktor Cann, i dnes, o sto let později, jsme na tom stejně. V případě, že jde o těžko léčitelný nádor, radioterapie nepomáhá. Jak se ukazuje, Cooley svou terapií zcela vyléčil ne desítky, ale stovky beznadějných případů. Jeho metody byly netradiční a poměrně zdlouhavé. Dávka toxinu musela být "ušita na tělo" pro každého pacienta. V dnešní hektické době na to není čas. Současná léčba vychází ze zcela opačných principů. Radioterapie a chemoterapie imunitní systém zcela ochromí a je proto třeba se infekci úzkostlivě vyhýbat.

Řada výzkumných pracovišť dnes zkoumá možnosti využití imunitního systému v boji s rakovinou. Některé programy se zaměřují na způsob, jak vyprovokovat tvorbu specifických protirakovinných buněk nebo molekul potlačujících nádory. Někteří odborníci nicméně tvrdí, že Cooleyho metoda byla lepší. Právě proto, že byla velmi drastická a vyvolávala prudkou imunitní reakci. Podle doktora Canna právě horečka byla tím nejdůležitějším faktorem. Čím vyšší, tím lepší. Tělo při ní produkuje velké množství obranných látek. Obranné buňky jsou při horečce velmi rychlé a mají vysoké destruktivní vlastnosti. Dokonce u lidí, kteří mají často horečnaté onemocnění, je nebezpečí vzniku rakoviny daleko nižší. Zdá se, že moudrá slova lékaře z doby před čtyřmi sty lety o horečce jako mocné čarodějce mají něco do sebe.

Poznámka redakce: Takže pozor na všechny ty zázračné "léky", používané při nachlazení a chřipce. I tady platí, že není nad zdravý rozum a že méně znamená někdy více. Jednak ušetříte, jednak uděláte i něco pro své zdraví