Ti, kdo se snaží o soulad v kultuře a v lidském nitru se pokoušeli a pokoušejí najít mezi vědou vírou nějaké zprostředkování. Prvním takovým pokusem je hypotéza dvojí pravdy. Ta je dnes konstantním řešením. Pomáhá předcházet zbytečným konfliktům. Její podstatou je přesvědčení, že náboženské výpovědi se týkají Boha (resp. nějak jinak pojaté transcendentní skutečnosti), zatímco stvořeného světa jen ve vztahu s Bohem. Náboženské výpovědi o světě (např. o přírodě nebo o dějinách) mají podle této koncepce pouze ilustrativní charakter. Nejsou pro náboženství podstatné. Věda naproti tomu pojednává o tvorech, popisuje, srovnává, zjišťuje jejich genezi, zkoumá procesy a vztahy, zjišťuje pravidelnosti, které nazývá přírodními zákony. Bůh a jeho záležitosti (např. stvoření, milost, posmrtný úděl člověka apod.) není předmětem jejího zájmu. Toto řešení je provizorní, protože pouze vzdaluje soupeře, vědu a víru od sebe. Neřeší problémy, které přece jen mezi vědou a vírou mohou vznikat.

V našem století koncipovali lidé, kterým záleželo nejen na klidu mezi vědou a vírou, ale i na jejich spolupráci, dva návrhy, které se snaží o soulad mezi vědou a vírou. Jejich společné označení je konkordismus. V praxi se však ukázalo, že se nenastolil skutečný soulad při zachování samostatnosti a nezávislosti obou oborů. Spíše šlo o dvě varianty toho, kdo koho ovládne.

Jednou formou konkordismu bylo upravování vědeckých výsledků podle předpokládaných obsahů víry. Typickým projevem této koncepce je tzv. vědecký kreacionismus. Ten přizpůsobuje výběr paleontologických pozorování a jejich interpretací tak, aby vyhověl doslovně pojaté biblické „zprávě“ o stvoření světa v Gen 1,1 – 2,3. Kreacionismus se snaží dokazovat, že svět byl stvořen v podobě velmi blízké dnešní za šest dní před šesti tisíci lety.

Druhou variantou konkordismu je vytváření domnělé vědecké nebo na vědě založené víry. Takové pokusy byly velmi populární v prvních dvou desetiletích dvacátého století. V Čechách výsledkem těchto snah byly první (pak odmítnuté) pokusy formulovat obsah víry vznikající Církve československé. Nový pokus o zajištění souhry mezi vědou a vírou podnikl teologicky vzdělaný francouzský jezuitský kněz a paleontolog Pierre Teilhard de Chardin. Jeho teologie hmoty, těla a přírody je trvalým přínosem. Inspirující jsou jeho náboženské meditace na tato témata. Profesionální teologové mu ale při vší úctě vyčítali nesystematičnost a nedostatečné odůvodnění předkládaných teologických myšlenek. Vědecká obec oceňuje jeho přínos k objevení a popisu homo pekiniensis, jeho spisy věnované vztahu vědy a víry však odmítá. Pokládá je za kontaminaci vědy náboženskými tezemi. Jeho obrazy o korpuskulizaci, zvnitřňování, prosvětlování a zduchovňování hmoty v průběhu evoluce nemají prý empirický podklad. Jeho dílo se zdá být impozantním krokem směrem k nové spolupráci vědy a víry, ale je u něj teprve v počátcích, bez důkladného rozpracování. Velmi významným, i když široké veřejnosti méně známým autorem snažícím se o náboženskou interpretaci evoluce byl americký badatel ruského původu Theodosius Grigoroievich Dobzhansky.

Dosavadní pokusy překonat staré konflikty mezi vědou a vírou byly nepříliš úspěšné. Máme-li udělat další, úspěšnější kroky v tomto směru, musíme si ujasnit stav současné vědy. Nejprve je třeba ocenit její důslednost a přesnost. Základem vědecké práce je snaha prokázat každé tvrzení. Uvažování musí postupovat krok za krokem přesně podle zásad logiky a obecné vědecké metodologie. Odměnou za přísnou vědeckou kázeň jsou její technické aplikace. Osvědčuje se ve službě lidskému zdraví a bezpečí a při uspokojování všemožných lidských potřeb.

Ukazuje se ale také, že věda nemá řešení na všechny problémy a že není všemocná. Aplikace vědy vyvolala závažné krize. Ovládnutí zdrojů naší planety vedlo k jejich ničení. Je znečištěna půda, voda i vzduch, hynou živočišné i rostlinné druhy, zhoršují se zdravotní poměry člověka, stupňuje se nebezpečí ozáření z kosmu (ozónové díry), větší množství energie v atmosféře následkem skleníkového efektu vede k turbulentním jevům ničícím majetek, zdraví, ba i životy lidí (tornáda, orkány, bouře, záplavy). Neustálé zvědečťování psychologie vedlo ke vzniku paradoxní psychologie bez psýché, k tzv. behaviorálním vědám. Nezkoumá se již psychika, ale pouze podněty a reakce. Tato verze psychologie je úspěšná např. v ergonomii, tedy při vynucování co největšího pracovního výkonu při co nejmenších nákladech, ve vojenské psychologii (přípravě živých, ale nemyslících vraždících robotů), a dále v psychologii propagandy a reklamy. Též kruté sociální utopie našeho století se odvolávaly na vědu a přinesly snad největší utrpení v dějinách.

Odpovědní vědci jsou vědomi, že věda vedle úspěchů přináší i škody. Že není vševědoucí a všemocná. Proto si sami kladou nad vědou kritické otázky. Dochází k sebereflexi a seberevizi vědy. Odmítá se tradiční vědecké paradigma zformované na začátku novověku a nastává základní změna nazírání a metod. Tento proces bývá označován jako posun vědeckého paradigmatu nebo jako vědecká revoluce. Je to hlubší změna než nové pozorování nebo změny v hypotézách. Příklady nového paradigmatu ve dvacátém století můžeme vidět v relativistické a kvantové fyzice směřující k unitární teorii pole, v nové fyzikální kosmologii včetně antropického principu, v teorii morfogenetických polí v biologii, v humanistické, hlubinné a transpersonální psychologii a v participativní sociologii.

Existují návrhy na ještě hlubší revizi vědy, než ty změny, které proběhly doposud. K tomu je ale potřebné se podívat na samotné základy novověké matematizované přírodní vědy. Jejími zakladateli byli renesanční myslitelé Galileo Galilei, Francis Bacon a Isaac Newton. Podle tohoto pojetí je reálné jen to, co je měřitelné, tedy kvantitativně vyjádřitelné. Východiskem tedy není celá zkušenost. Prvním krokem je redukce zkušenosti na ty údaje, které lze dosadit jako hodnoty do matematických vztahů vyjadřujících poznání přírody. Smyslem vědeckého usilování je hledání mechanismů. Modelem skutečnosti je tedy stroj. Matematizace přírodních věd vede postupně k tomu, že zkušenost není příliš důležitá. Jsou-li zjištěná fakta v rozporu s uznávanou hypotézou, předpokládá se vždy napřed, že bylo chybné pozorování. Hypotéza se mění až když už je to nutné. Je třeba říci, že v tomto typu vědy jsou reálná schémata a konstrukce.

Návrhy na alternativní vědu chtějí být návratem ke zkušenosti. To, co se odehrává mezi člověkem a věcí, nazýváme jevem, fenoménem. V něm se věci zjevují. Nemáme věci jinak, než jako fenomény. K věcem pronikáme, když rozšiřujeme a prohlubujeme vnímání a když nic z vnímaného neodsouváme. Nezajímají nás jen kvantitativní ukazatele. Prvotní jsou kvality. Fenomenologicky zaměřená alternativní věda je především vědou kvalit.

(pokračování)
Ivan O. Štampach