(dokončení článku)

Spor o charakter vědy probíhal již na jejím začátku. Tehdy proti sobě stáli Isaac Newton a Johann Wolfgang Goethe. Druhý z nich je znám spíše jako básník a dramatik. Napsal však několik spisů o přírodě. Nejznámější je jeho zkoumání morfologie rostlin a živočichů. Hledal nazíráním tvarů např. stromů a jejich součástí základní rostlinný nebo živočišný tvar. Zjišťoval dynamiku a pluralitu tohoto základního tvaru. To se samozřejmě zdá být nepraktické a neužitečné. Je to vědění, jehož aplikace do praxe nemají především technický ráz. Nejznámější je spor těchto dvou myslitelů o výklad světla, především výklad vzniku barev. Newton převedl barvy na kvantity. Na Newtonovi založená optika s barvami nepracuje. Zajímají ji vlnové délky, resp. kmitočty elektromagnetického záření. Vlnění je matematickou abstrakcí: Žádný fyzik (po Maxwellovi) nám neodpoví na otázku, co se vlní. Připadá mu nadbytečná, nebo dokonce směšná. Snaží se vypořádat se s tím, že vlnový výklad světla nevystihuje všechny světelné efekty a že tu musí být paralelní (korpuskulární) výklad, který také není úplný, ale je zcela odlišný.

Newtonovské pojetí vědy zvítězilo. Hlavním argumentem byla využitelnost výsledků v průmyslu, obchodu a vojenství. Meze a krizové jevy tohoto vědeckého přístupu se měly ukázat až daleko později. Goethovský přístup byl vytlačen na okraj, ale žil dále. Hlásil se k němu např. významný český přírodovědec 19. století Jan Evangelista Purkyně. Podrobněji se o tom dočteme v jeho textu Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce. Alternativní fenomenologická věda ožila s nástupem fenomenologie ve filozofii, zejména díky Edmundu Husserlovi. Filozofická fenomenologie vyústila spíše do Heideggerova existencialismu. Samotnou vědu tolik nezasáhla. Husserlův sen o novém vybudování systému věd se neuskutečnil. Fenomenologicky se orientovaly ve dvacátém století některé humanitní vědy. Vysvobodily se z nadvlády matematizované přírodovědy. Znovuobjevení psýché v psychologii s tím těsně souvisí. Tímto směrem se vydala také kulturní a sociální antropologie, religionistika a teorie umění. V dnešní biologii navazuje na goethovský přístup Ósacká skupina pro studium dynamických struktur. Navazují na Hanse Driesche a Adolfa Portmanna. Blízko této skupině jsou vůdčí osobnosti biologie 20. století Ludwig von Bertalanffy, Ilya Prigogine a C.H.Waddington.

Přesto, že jde o vědu kvalit vnímaných smysly, lze hájit vědecký charakter tohoto alternativního přístupu. Nejde tedy např. o duchovně orientovanou meditaci nad přírodou nebo o umělecké vyjádření přírodních dějů. Nejde také přesně vzato o přírodní filozofii toho druhu, jak ji pěstoval např. F. W. J. Schelling. Přesto, že toto pojetí nepracuje především s kvantitami a s matematickými vztahy, chce být pečlivým, metodickým pozorováním. Nejde jen o smyslové vnímání. Do hry vstupuje též intelekt. Postupuje však poněkud odlišně, než je běžné v tradiční vědě. Nevšímá si pouze struktur, procesů, korelací, pravidelností se zaměřením na praktické aplikace. V alternativní vědě by se to pokládalo za příliš povrchní. Práce intelektu zde je podobná čtení textu. Obvyklý vědecký přístup by odpovídal postupu, kdy bychom prozkoumali váhu a tvar papíru, jeho chemické složení, popsali skvrny na papíře a prozkoumali i jejich složení. Alternativní věda nechává stranou papír a barvy a čte sdělení, které sice nelze fyzikálně a chemicky identifikovat, ale které tyto fyzikální a chemické objekty vyjadřují. Intelekt zde činí to, co je mu vlastní. Název této lidské schopnosti je snad odvozen od latinského intu lego (číst, co je uvnitř). Nepostupuje pomocí argumentů od nějakých výchozích tezí (premis) k nějakému důsledku (ke konkluzi). Spíše jde o intuici, ale ne ve smyslu matného tušení. Metodičnost, otevřenost a kritičnost musí být i zde zachována. I zde člověk musí získat jistotu pro sebe a být schopen ji zprostředkovat druhým. Jinak by nešlo o vědění, nýbrž o domněnky a představy. I alternativní věda se může ověřovat praxí. Má ambice přispívat k léčení, k výchově, k zemědělství a podobně.

Důležité je, že takto pojatá alternativní věda nechce exaktní přírodovědu nahradit. Není alternativou ve smyslu buď anebo. Přesněji by se měla nazývat paralelní vědou. Chce působit vedle exaktní vědy a společně s ní. Je dokonce myslitelná spolupráce. Někteří již uvedení protagonisté alternativní biologie (Portmann, Bertalanffy, Prigogine, Waddington) jsou uznávanými autoritami i z hlediska klasické přírodovědy.

Významnou současnou českou iniciativou v oblasti alternativní vědy je práce katedry filosofie přírody na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zakladatelskou postavou zde je filozof a biolog, prof. Zdeněk Neubauer. Významným spisem, v němž vyjadřuje své pojetí, je O Přírodě a přirozenosti věcí. Ve spolupráci s ním se zejména dějinám vědy a souvislostem filozofie a vědy věnuje doc. Zdeněk Kratochvíl, který pracuje na téže katedře a přednáší též na Ústavu filozofie a religionistiky Filozofické fakulty UK. Dalším spolupracovníkem je Jiří Fiala a blízko tomuto pojetí, nebo na rozmezí klasické a alternativní vědy, stojí matematik Petr Vopěnka. Podobně uvažují Martin Palouš a Ivan M. Havel. Další oblastí je antroposoficky orientovaná věda. Ve světě má být úspěšná zejména ve farmacii a medicíně, v pedagogice, včetně pedagogiky speciální. Snaží se uplatňovat i v přírodních vědách. U je zatím zastoupena několika praktiky antroposofické medicíny a několika badateli stojícími na pomezí antroposofie a akademické vědy, v níž mohou dovolit alternativní postupy jen do určité míry. Mezi nimi je třeba zmínit pedagogického psychologa, děkana Pedagogické fakulty UK v Praze Zdeňka Helluse, matematika Zdeňka Kalvu a archeologa Jana Bouzka.

Citlivá v této souvislosti je pozice takových hermetických oborů jako je astrologie a alchymie, případně i magie. Nešťastné je stavět je jako konkurenci astronomie, chemie a psychologie. Alchymie není primitivní chemie, ani konkurence chemie. Jejím vedlejším produktem mohlo příležitostně být objevení nějakých chemických technologií, ale jejím účelem je stručně a zjednodušeně řečeno paralelní transmutace neušlechtilých kovů ve zlato a neušlechtilého lidského nitra v duchovní „zlato“. Jde tam o rozrůzněnou jednotu přírody a lidského nitra. V tomto smyslu je, či chce být nejen alternativní vědou, ale i uměním a duchovní cestou. Bohužel kolem těchto esoterních disciplin je ve hře problém pseudovědeckého šarlatánství.

Pod označením alternativní věda se někdy skrývá alternativa k vědě místo alternativy ve vědě. Jinými slovy, za alternativní vědu se vydávají různé pseudovědy. Hledání alternativní vědy by nemělo usnadňovat život šarlatánům. Ne, že by se někomu mělo brát právo říci svůj názor. Třeba i v něčem, co se zdá být pavědou, je nějaké zdravé jádro. Něco to vypovídá o lidských potřebách a touhách. Ale je třeba rozlišovat. Alternativní věda může spolupracovat s exaktní přírodovědou, ale mělo by vždy být jasné, že jsou to dva různé přístupy. A ještě něco jiného je např. esej, meditativní lyrika, teologické pojednání nebo filozofický rozbor. A něco jiného jsou soukromé pocity, dojmy a domněnky. Když se tato (postmoderní?) rozdílnost respektuje, může každý svým příspěvkem obohatit vnitřní svět těch druhých.

Náboženství si ve středověku a na začátku novověku možná dělalo monopol na výklad světa a chtělo zastupovat vědu nebo diktovat vědě. Svůj monopol postupně ztratilo a dnes se většinou už věnuje jen svým vlastním úkolům. V moderní době, v devatenáctém a hlavně po většinu dvacátého století chtěla mít moderní přírodověda monopol na interpretaci světa. Konstruovaly se vědecké světové názory a všichni a všechno (včetně náboženství) se tomuto typu vědy mělo podřizovat. Tento monopol také skončil. Věda přestává být vyznáním moderního věku, přestává být náboženstvím svého druhu a uvědomuje si svůj přínos, ale i své meze. Různé přístupy stojí vedle sebe. Tak trochu si konkurují, ale také mohou spolupracovat. Mezi klasickou vědou, alternativní vědou, filosofií, uměním a náboženstvím může probíhat plodný dialog. K profilu rozvinutého a zralého člověka patří toto všechno. V dobře fungující společnosti se toto všechno snese vedle sebe.

Ivan O. Štampach