Po skončení dvouletého tantrického výcviku u Johna Hawkena stojím znovu na začátku cesty. Změnila jsem se já a změnil se můj pohled na cestu samotnou. Rozjasnilo se. Obzor slibuje mnohé, dříve netušené, možnosti a každá další zákruta skrývá tajemství, které může být odkryto. Už tolik nepadám a neodírám si kolena. Nějak lépe se mi drží směr. Cítím se být tou, která jde vstříc slunci. Žiju svůj život plněji a vědoměji. Tantra mě učí chápat, kdo jsem. Dává mi poznání toho, co mohu a musím udělat pro sebe, a tím i pro druhé. Učí mě, jak se spojit se svou energií - se svou sexualitou, se svým srdcem, se svým Duchem, svou intuicí. Učím mě jak plynout v energii. Ale teď více o tantrickém výcviku...

Ponořím-li se do pocitů, které jsem zažila na týdnech tantrického výcviku, bývám ohromená. Zjistila jsem, že neumím vystihnout intenzitu svých pocitů. Neumím slovně "pokleknout" před posvátností, kterou jsem pocítila a procítila během posledního týdne tantrického výcviku. Teď převažuje jediný pocit - vděčnost za to, že jsem tím vším mohla projít.

Ráda bych se podělila alespoň o některé, pro mne zásadní, prožitky, pocity a poznání. Dvouletý tantrický výcvik u Johna Hawkena probíhá ve čtyřech týdnech během dvou let. Každý týden je jedinečný a každý má své téma. Na jednom týdnu jsem pochopila, co znamená pospolitost žen v tom, pro mne pravém, smyslu slova. Cítila jsem vzájemnou podporu, bezpodmínečné přijetí, soucítění, lásku. Výchozí situace je jiná než znáte z kruhu svých kamarádek, kde máte hodně společného, a do přátelského svazku jste aktivně vstoupily. Ve výcviku se sejdou ženy velmi odlišné. Ne každá byla pro mne na začátku výcviku "přijatelná". Některé mě trochu rozčilovaly, některé něčím dráždily, některých jsem si ani nevšimla. Pak jsme cvičily, prožívaly, setkávaly se spolu, naslouchaly si, mluvily o sobě. Začínala jsem víc přijímat sama sebe, začínala jsem chápat naši rozdílnost, ale i podobnost. Uvědomovala jsem si pozvolna, co mi jiné ženy zrcadlí, co mám sama v sobě potlačeno či odmítnuto, co bych sama chtěla mít. Lépe jsem začala rozumět uzavřenosti, agresivitě, strachu, odtažitosti, ... někde se vynořilo, že to všechno je či může být i mou součástí. S chápáním přicházelo soucítění, pocit propojení, láska. Vzpomínám na jedno cvičení - jen ženy samotné v malých skupinkách po čtyřech. Oblékly jsme na sebe víc vrstev oblečení, ověsily se šátky či šperky. Jedna z nás začala. Postavila se před kroužek zbývajících tří sedících žen, které ji ze srdce podporovaly (na týdnech tantry dostanete opravdu hodně podpory ze srdce!). Začala jsem odkládat kousek po kousku  toho, co jsem měla na sobě. S každým kouskem jsem odložila ze sebe i to, co už nepotřebuji. Vyslovovala jsem nahlas: "Odkládám svou přílišnou sebekritiku: Odkládám své posuzování jiných. Odkládám svou potřebu být za všech okolností silná a mít vše pod kontrolou. Odkládám svou potřebu stále něco přemílat v hlavě. ... Odkládám svůj žal nad ztrátou syna. " Zůstala jsem stát nahá před zraky a srdci žen a cítila, jak mě s láskou a bez podmínek přijímají takovou, jaká jsem. Poté následuje léčivé přijímání vlastního těla. Dotýkala jsem se svého těla, uvědomovala si a vyslovovala nahlas, co mám na svém těle ráda. Obřad byl zakončen společným objetím, vyslovením konejšivých a laskavých slov, pohlazením, přijetím. Pro mne bylo hluboce léčivé soucítění ostatních žen. Před pěti lety tragicky zahynul můj dvanáctiletý syn. Nikdy jsem si plně nedovolila dát průchod svému žalu. Stále jsem se snažila být silná, zvládnout to. Nedokázala jsem se podělit o svůj žal. Nechtěla jsem rozplakávat druhé. Tady v kruhu se mnou plakalo víc než dvacet žen. Hluboko ze srdce prožívaly můj žal a pomáhaly mi jej rozpouštět. Vzpomněla jsem si na plačky na pohřbech - ženy, co naříkaly a plakaly nahlas. I mně by na synově pohřbu pomohly. Nedovolila jsem si plakat nahlas, připadala bych si hysterická a že se neumím ovládat. Řekla bych, že se obecně snažíme nevzbuzovat pozornost druhých výraznými projevy svých emocí, raději je v sobě potlačíme. A potlačování emocí se stane naší normou ve společnosti i v soukromí... nerozumíme svým emocím, nerozumíme sobě.

Ještě něco jsem si uvědomila o pospolitosti a soudržnosti v kolektivu žen. Je v ní obrovská životodárná síla a cítím, jak Země i společnost tuto sílu potřebuje. Soudržnost se v ženských kolektivech obvykle moc neprojevuje. Vždycky jsem z vnějšku vnímala mužské kolektivy jako mnohem soudržnější. Měla jsem pocit, že se muži více podporují, více spolupracují. U žen často vládne nesnášenlivost, posuzování jedna druhou, žárlivost, oddělenost. Mám pocit, že právě pochopení, kdo já-Žena jsem, v čem je má síla a můj úkol zde, vede k pochopení druhých žen a touze po spojení s nimi.

To je jeden malý střípek pestrobarevné mozaiky zážitků a proměn, kterou se pro mne tantrický výcvik stal. Příště si podržím na dlani jiné barevné sklíčko.