Wicca a čarodějnictví
Současná situace v Čechách a na Moravě

Čarodějnictví je pohanská tradice, o které dnes už nikdo nemůže s jistotou říct, že bezpochyby pochází z předkřesťanského světa a že se jeho filozofie a rituální formy dochovaly v nezměněné podobě až do současnosti. Někteří říkají, že jsme jej zdědili v podobě znalostí a zasvěcujících tradic v přímých rodinných liniích a jiní zase, že to není pravda. Historie čarodějnictví je totiž velmi zamotaná věc. Už proto, že o ní neexistují prakticky žádné spolehlivé materiály a historické prameny. Je plná spekulací, zmatků a dezinformací. Nikdo neví nic jistě a teorií na toto téma existuje nespočet.

S trochou nadsázky se však dá říct, že to, co dnes máme, obsahuje stejný základ a filozofii, jakou obsahovalo Staré náboženství ve své původní podobě. Změnilo se však všechno ostatní. Čarodějnictví absorbovalo během své spletité historie obrovskou škálu vlivů. Mnoho čarodějů a wiccanů dnes používá například runy, kabalu, tarot nebo meditační techniky původem z Asie. Základní pilíře čarodějnictví však sahají velni hluboko do historie lidského rodu a archetypální formy, se kterými pracuje a které uctívá, jsou téměř tak staré jako lidstvo samo.

V České republice existují v zásadě dva druhy čarodějnictví, které se liší svým původem. Tím prvním jsou čarodějnické tradice, které zde existují již mnoho let a jejichž coveny vznikly na základě rodinných zasvěcení. Tyto malé skupinky dokázaly přežít jak komunistickou diktaturu a fašistický režim druhé světové války, tak i několik staletí katolické vlády v Evropě. V Anglii vzniklo z podobných tradic novopohanské hnutí Wicca, u jehož zrodu stála známá osoba Geralda Gardnera. To bylo na počátku padesátých let, kdy se začali objevovat první lidé, kteří se ke Starému náboženství přiznávali otevřeně. V Čechách však něco takového nebylo možné. Stíhání ze strany katolické církve sice již nebylo na pořadu dne, ale vystřídal je bolševický teror, který skončil teprve před čtrnácti lety.

Tímto momentem se začíná psát historie moderního čarodějnictví v Čechách. A nejen to. Objevují se i jiné pohanské tradice a náboženství, především z řad severských systémů. Po mnoha stech letech se zdá, že cesta k hledání vlastních kořenů je konečně volná a že se můžeme po téměř nekonečném odloučení vrátit k naší zemské Matce a spočinout v jejím náručí, aniž by nás za to někdo pronásledoval. Ještě než definitivně opustím téma původních čarodějnických covenů v naší vlasti, měl bych k této věci jednu poznámku. To, co je mi o těchto skupinách známo, se ke mně dostalo bez výjimky v ústním podání a nikdy jsem neměl dokonalou jistotu, že jsou tyto informace pravdivé. Údajně existuje v Čechách a na Moravě několik tradičních sborů a já bych měl velkou radost, kdyby se ukázalo, že je tomu skutečně tak. Již delší dobu se snažím vypátrat tradiční sbory, ale zatím ne příliš úspěšně. Ukazuje se, že je v naší zemi stále ještě pevně zakořeněná představa o nezbytnosti utajení a izolace. Paradoxně je to právě ta izolace, která největší měrou přispívá k současnému chaotickému stavu na české scéně.

Situaci v Čechách a na Moravě bych skutečně nejlépe popsal jako naprostý zmatek. Z tohoto chaosu se nám postupně vynořuje druhý proud čarodějnictví, který je mnohem početnější než ten první a který také zahrnuje wiccanskou tradici. Tento směr vzniká čtením knih a jejich postupným převáděním do praxe. Členská základna roste každým dnem a postupně vznikají malé začínající coveny ve všech koutech republiky. Tito lidé jsou inspirováni především Wiccou a příliš si nelámou hlavu s tím, že nejsou tradičně zasvěceni. Jejich dráha je bez výjimky zahájena samozasvěcujícím rituálem. Pro praxi tohoto typu se ve světě vžilo označení "Populární Wicca" jako protiklad k tzv. "Zasvěcující Wicce", která je založena na předávání nauky v přímých liniích od Geralda Gardnera, Alexe Sanderse a jiných. Zároveň je třeba podotknout, že samozasvěcení je v drtivé většině uznáváno jako naprosto platný způsob vstupu do pohanské komunity a to i příslušníky zasvěcujících wiccanských tradic. Dalším důležitým bodem je všeobecně přijímaný fakt, že práce těchto čarodějnic může být zrovna tak efektivní jako práce kolegů zasvěcených tradičním způsobem. Historie populární wiccy u nás je dána především dostupností literatury. V roce 1996 se objevila první kniha. Obsahovala minimum praktických informací a nutno podotknout, že dnes o ní ví jen málokdo. Napsal ji ve světě známý autor jménem Steward Farrar a kniha se jmenuje Čarodějství dnes. Kniha je koncipovaná jako příručka pro začátečníky, balancující na hraně beletrie a odborné literatury.

Vlnu zájmu však odstartovala o tři roky později vydaná Velká učebnice čarodějnictví a magie, což je wiccanský průvodce obsahující téměř vše potřebné pro plnohodnotnou praxi. Kniha vychází ze zcela odlišného kontextu než Čarodějství dnes. Důvodů je několik. Steward Farrar je zasvěcen v Alexandrovské tradici, zatímco Raymond Buckland založil tradici novou (Seax wicca). Velká učebnice čarodějnictví a magie je také poznamenána faktem, že autorem je američan, zatímco Steward Farrar je angličan. Rozdíly mezi anglickou a americkou wiccou jsou poměrně značné a obecně známé. Zmiňovaná rozdílnost je nejen v terminologii a používaných symbolech, ale i v celkovém přístupu. Ale o tom zase někdy jindy. Současné dění je výrazně ovlivněno Bucklandovou učebnicí běžně známou jako "Modrá kniha" a nic na tom už nemůže změnit ani Cunninghamův průvodce pro začínající wiccany (u nás vydaný pod názvem Keltská přírodní magie). Po celém území teď dochází k tomu, že lidé zakládají svou praxi právě na této knize a sdružují se do improvizovaných covenů, nebo pracují jako jednotlivci. Zkušenost ukazuje, že průměrný věk začínajícího wiccana v čechách je přibližně šestnáct až sedmnáct let.

Tím mířím k největšímu problému, který nás v současnosti sužuje, a tím je nedostatek kontaktů a informací spolu s nízkým věkem lidí, kteří tvoří pozvolna se rodící pohanskou komunitu. Existuje zde velká spousta lidí, kteří mají zájem a hledají učitele. Potíž je v tom, že kvalifikovaný učitel wiccy v Čechách zatím není. Naše jediná naděje jsou knihy, nebo založení covenu někým z okolních států. Tradiční zasvěcující linie původem od Geralda Gardnera se již šíří v Německu a v Rakousku, zatímco my si ještě budeme muset nějakých těch pár let počkat. Kamenem úrazu je snadná zneužitelnost situace. Za učitele wiccy se tu totiž může vydávat prakticky kdokoliv, což se také bohužel děje. Nízká informovanost a velká poptávka je dokonalou příležitostí pro šarlatány a jiná individua všech možných tipů. Velké nebezpečí číhá zejména na mladé dívky, neboť již vím o případech, kdy je čarodějnictví zneužíváno jako lákadlo k rychlému "seznámení" (vyjádřeno velmi decentně). Již jsem zaznamenal objevení první "tajné čarodějnické knihy". Jedná se docela obyčejnou čarodějnickou příručku, do které byly zahrnuty informace převážně z českých překladů nebo z internetu a která je prodávána v dárkovém balení jako původní text z roku 1602. Čarodějnictví se tak pozvolna stává výnosným obchodem pochybné kvality.

Situace je přímo zralá k tomu, aby se začalo nějakým způsobem pracovat na hledání jednoty a pořádání společných setkání. Tím se urychlí tok informací a kontaktů a vznikne tak jakési všeobecné povědomí o čarodějnictví, jenž snáze zabrání podobným zbytečnostem a komerčnímu zneužívání jeho tajemnosti. Pokud tento časopis alespoň z malé části pomůže ke zlepšení situace, pak jistě splní svůj účel.
Nechť Vám žehnají Bohové!

Zahrada