Záhadný národ neznámého původu se na scéně dějin objevil zhruba 3000 let před našim letopočtem. Jeho stopy mohou archeologové sledovat po další dvě tisíciletí, z toho sto padesát let patřil k rovnocenným soupeřům Babylonu a Egypta.

Geografickou základnou Churritů byly úrodné nížiny dnešního severního Iráku a Sýrie. V šestnáctém století př. n. l. tu vytvořili jednotný stát Mitanni, který zprostředkoval mezopotamskou kulturu maloasijským Chetitům. Nejnovější informace o Churritech přinášejí archeologické výzkumy pahorku Tell Mozan nedaleko tureckých hranic. Američtí manželé Giorgio a Marilyn Buccellati tu již v roce 1984 nalezli zlomky hliněných pečetí, většinou však jen v malých úlomcích. Naštěstí se často opakovaly otisky stejných pečetních válečků, takže se velkou část z nich nakonec podařilo rozluštit. Jedna z pečetí patřila Tupkišovi, králi města Urkiš. Archeologové jsou přesvědčeni, že právě Tell Mozan je starověký Urkiš, významné správní středisko a město bohů, které se v sumerských a akkadských dokumentech objevuje již od roku 2200 př. n. l.

Zprávy o churritských městských státech se v asyrských a babylonských pramenech objevují nejméně od roku 1800 př. n. l. Města tvořila celý řetězec, od Ugaritu na pobřeží Středozemního moře přes Alalach a severní tok Eufratu a Tigridu k jezeru Van a dále na jih k městu Nuzi. Podle názoru vědců vyplnila ekonomická a politická centra Churritů mocenské vakuum po zániku akkadské říše. Z mnoha známých měst jsou jen některá přesně lokalizována a jen malá hrstka archeologicky prozkoumána. Z drobných městských států vznikla kolem roku 1470 př. n. l. jednotná říše Mitanni.

Při hledání původu a příbuzenských vztahů Churritů nedokázalo úsilí archeologů ani ve spojení s jazykovědci dosud přinést definitivní odpovědi. Při psaní textů používali churritští písaři většinou akkadštinu, která byla tehdy mezinárodním dorozumívacím jazykem Blízkého východu. Klíčem k poznání dávno vymřelého churritského jazyka by mohly být delší souvislé texty, případně dvojjazyčné nápisy, nic z toho se však mezi dosavadními nálezy neobjevilo. Ve zlomcích krátkých textů je zachováno asi 2000 slov, z nichž pět set až tisíc lze s určitou pravděpodobností identifikovat. Nejnovějším obohacením sbírky churritských textů je nedávný nález ze západní Sýrie (Quatna). V řadě textů se prolínají churritská slova s akkadskými, podobně jako jsou dnešní jazyky prostoupeny anglicismy. Rozluštěné texty popisují například inventář jedné dvorní dámy (dvě stě zlatých nožů, dvě stě nožů z lapis lazuli aj.).

Nejrozsáhlejším churritským textem je dopis nalezený ve staroegyptském diplomatickém archivu z el-Amarny. Na pěti stech řádcích shrnuje jednání o sňatku mitannské princezny s faraonem Amenhotepem III. (14. století př. n. l.). Právě tato písemná památka (dnes v Muzeu Přední Asie v Berlíně) podnítila vědecké znovuobjevení churritského národa. Dalším pramenem jsou zprávy z chetitských archivů v bývalém hlavním městě Chattušaš. Po dobytí sousedního státu kolem roku 1340 př. n. l. Chetité převzali spolu s mnoha prvky churritské kultury i kompletní panteon porobeného protivníka. Vědci v tomto překvapivém kroku spatřují politické rozhodnutí vládnoucí vrstvy. Po zániku chetitského státu uctívání starých churritských bohů totiž rychle skončilo.

Nálezy v Tell Mozan umožňují sledovat vývoj Churritů daleko před vznikem jednotného státu. Objevené město mělo již kolem roku 2600 př. n. l. mohutnou hradbu zřejmě z ještě dřívější doby. Výzkum odkryl také velký chrám z doby kolem 2250 př. n. l. a osídlení spodní části města s nálezy ze třetího tisíciletí.

Buccellati se soustřeďuje především na palácový okrsek, neboť doufá v nález písemného archivu. Zatím se podařilo odkrýt pouhou pětinu, naděje na zajímavé nálezy tedy trvá. Výkopy v obytném areálu a v chrámovém okrsku řídí německý archeolog Peter Pfälzner - nálezy z této části potvrzují tisíciletou kontinuitu osídlení mezi lety 2600 a 1600 př. n. l.

Chrám postavený asi v letech 2800 až 2700 př. n. l. byl situován v oválu o rozměrech 120 krát 75 metrů obehnaném zdí. Jsou to mnohem větší rozměry, než mají obdobné ovály z území jižní Mezopotámie. Uvnitř stála terasa z nepálených hliněných cihel o půdorysu 40 krát 40 metrů a výšce deset metrů. Vedla k ní šestnáct metrů široká rampa a v horní části schodiště se čtyřiadvaceti stupni.

Město Urkiš bylo rozlohou 135 hektarů největším městem doby raně bronzové na území dnešní Sýrie. Žilo v něm kolem padesáti tisíc obyvatel. Po obvodu bylo chráněno dvěma hradbami vysokými šest a širokými osm metrů. Pravidelná uliční síť ukazuje, že město nevzniklo ze starší vesnice, ale bylo naplánováno a od základů vybudováno. Kolem roku 1800 př. n. l. bylo opuštěno, chrám se však užíval nadále zhruba do roku 1300 př. n. l.

Vládu Tupkiše, nejstaršího doloženého krále města Urkiš, a jeho manželky Uqnitum pomohl časově zařadit senzační nález manželů Buccellatových. V roce 1999 se jim podařilo složit z dvaadvaceti úlomků otisk pečetního válečku se dvěma jmény: „Tar’amAgade, dcera Narámsína, krále Akkadu“. Dcera významného akkadského vládce (panoval asi 2210 - 2175 př. n. l.) se zřejmě do churritské vládnoucí dynastie dostala sňatkem. Protože její pečeti byly ve vrstvách jen o něco mladších než zmínka o Tupkišovi, řadí profesor Pfälzner jeho vládu do doby kolem roku 2200 př. n. l.

Zprávy o vrcholném období churritských dějin - státu Mitanni jsou mnohem skromnější. Dodnes se nepodařilo lokalizovat jeho hlavní správní středisko Wašukanni s předpokládaným písemným archivem. Nejžhavějším kandidátem je v současné době Tell Fecheria na turecko-syrské hranici. Toto churritské město bylo v minulosti mnohokrát vyvráceno a znovu vystavěno - nejprve Chetity, pak Asyřany a nakonec Římany. Systematické odkrývání jednotlivých vrstev probíhá velmi pomalu, a tak na případný objev mitannské metropole budeme možná čekat ještě desítky let.