Dveře se s třeskem zabouchly a znemožnily přístup světlu až na nepatrnou trošku a já jsem byl zanechán o samotě, vleže na zádech. Pomocí kousků, kterým jsem se ve svěrací kazajce dávno naučil, se mi podařilo posunout se na podlaze centimetr po centimetru, až jsem se okrajem podešve pravé boty dotkl dveří. To pro mne znamenalo nesmírné povzbuzení. Nebyl jsem tak docela sám. Kdyby bylo zapotřebí, mohl bych se aspoň klepáním dorozumět s Morrellem.

Správce Atherton však patrně udělil dozorcům přísné rozkazy, protože i když se mi podařilo zavolat Morrella a povědět mu, že se chystám provést jeho pokus, dozorci mu zabránili odpovědět. Mě mohli jen proklínat, protože jsem byl na deset dní ve svěrací kazajce a nehrozil mi tedy žádný další trest.

Vzpomínám si, že jsem si tehdy všiml, jak nezkalenou mám mysl. Obvyklá bolest, působená svěrací kazajkou, byla v mém těle, ale má mysl byla tak netečná, že jsem si už neuvědomoval bolest o nic víc než podlahu pod sebou nebo zdi okolo. Nikdo nikdy nebyl v příhodnějším stavu mysli a ducha pro takový pokus. Rozumí se, že jsem za to měl co děkovat své naprosté slabosti. Ale bylo v tom ještě něco víc. Dlouho jsem se školil, abych dovedl zapomínat na bolest. Neznal jsem pochyby ani strach. Zdálo se mi, že celým obsahem mé mysli je naprostá víra v její převahu. Tato netečnost mi připadala téměř jako sen, a přece působila svým způsobem kladně, takřka až k vrcholu exaltace.

Začal jsem soustřeďovat svou vůli. I tehdy tělo ztrácelo citlivost a trnulo následkem ztráty oběhu krve. Upjal jsem svou vůli k malíčku na pravé noze a umínil jsem si, že tento prst musí v mém vědomí přestat žít. Umínil jsem si, že tento prst zemře – že zemře, pokud jde o mne, který jsem jeho pánem a něco zcela jiného než on. To byl nejtěžší zápas. Morrell mě upozornil, že to takové bude. Nebyl tu však ani stín pochybnosti, která by narušovala mou víru. Věděl jsem, že ten prst zemře, a poznal jsem, kdy umřel. Umíral článek po článku, přinucen mou vůlí.

Ostatní bylo snadné, ale pomalé, to připouštím. Článek po článku, prst po prstu přestaly existovat prsty na obou mých nohou. A tento proces pokračoval článek po článku. Přišel čas, kdy přestal existovat kus mého těla od kotníků dolů. Přišel čas, kdy přestalo existovat všechno od kolenou dolů.

Vrchol mé naprosté exaltace byl takový, že jsem nepocítil ani sebemenší hnutí radosti nad svým úspěchem. Nevěděl jsem nic, než že nutím své tělo, aby zemřelo. Věnoval jsem se jen a jen tomuto úkolu. Prováděl jsem jej tak důkladně, jako když zedník klade cihly, a považoval jsem své dílo za samozřejmost, za jakou považuje svou práci zedník.

Za hodinu bylo mé tělo mrtvo až po boky a já jsem mu vnucoval postupující smrt od boků vzhůru, od jednoho kloubu k druhému.

Když jsem dospěl do výše srdce, začalo se mi poprvé kalit a mást vědomí. Z obavy, že bych mohl pozbýt vědomí, umínil jsem si zadržet získanou smrt, a soustředil jsem se na prsty na rukou. Mozek se mi zase vyjasnil a smrt mých paží až po ramena nastala v nejkratším čase.

V tomto stadiu bylo z mého hlediska mrtvé celé mé tělo až na hlavu a na malý kousek hrudi. V mozku mi už nezněl tlukot a bušení sevřeného srdce. Srdce mi bilo pravidelně, ale slabě. Radost nad tím – kdybych se jí v takové chvíli odvážil – by byla znamenala konec mých pocitů.

V tomto místě se má zkušenost rozchází se zkušeností Morrellovou. Zatímco jsem stále ještě automaticky napínal vůli, začal jsem upadat do snu, jak se to stává na rozhraní spánku a bdění. Zdálo se mi také, jako by se mi mozek zázračným způsobem rozrůstal uvnitř lebky, ta se však nezvětšovala. Občas se mi zatřpytilo nebo se zablesklo světlo, jako bych i já, svrchovaný pán, přestal na okamžik existovat a v příštím okamžiku se stal zase sám sebou, zůstávaje stále obyvatelem tělesné schránky, které jsem vnucoval smrt.

Nejvíc mě zaráželo zdánlivé zvětšování mozku. Nepřekročil stěnu lebky, a přece se mi zdálo, že jeho povrch je už mimo lebku a rozšiřuje se dál. Bylo to provázeno jedním z nejpozoruhodnějších pocitů nebo zážitků, s jakými jsem se kdy setkal. Čas a prostor, pokud tvořily obsah mého vědomí, se nesmírně rozšířily. A tak, když jsem otevřel oči, abych si to ověřil, viděl jsem, že stěny mé těsné cely se rozestoupily, takže cela se podobá prostorné audienční síni. A zatímco jsem o tom uvažoval, věděl jsem, že se rozestupují dál. V jedné chvíli mi napadlo, že kdyby se tak rozestupovala celá věznice, musely by být vnější zdi San Quentinu na jedné straně daleko v Tichém oceáně a na druhé straně by musely zasahovat do nevadské pouště. K tomu se přidružila myšlenka, že může-li jedna hmota prostupovat druhou, pak stěny mé cely mohou proniknout stěnami věznice a tak přenést mou celu i mě na svobodu. Ovšemže to byl čistě fantastický nápad a já jsem ho tehdy za takový považoval.

Rozšíření času bylo stejně pozoruhodné. Srdce mi tlouklo jen v dlouhých intervalech. Dostal jsem nový nápad a začal jsem zvolna a bezpečně počítat vteřiny mezi dvěma údery srdce. Zprvu, jak jsem jasně zjistil, uplynulo mezi dvěma údery něco přes sto vteřin. Když jsem však počítal dál, intervaly se prodlužovaly tak, že mě počítání unavilo.

A zatímco tato iluze rozšíření času a prostoru trvala a rostla, zjistil jsem, že uvažuji jakoby ve snu o novém hlubokém problému. Morrell mi řekl, že se osvobodil od svého těla tím, že své tělo zabil – nebo že je vyloučil ze svého vědomí, což bylo ovšem jedno a totéž. Avšak moje tělo mělo tak blízko k úplné smrti, že jsem naprosto bezpečně věděl, že rychlým soustředěním vůle na dosud živý kousek zbytku mého těla přestane existovat i moje tělo. Avšak – a v tom byl onen problém, a na ten mě Morrell neupozornil – mám donutit i hlavu, aby zemřela? Učiním-li to, nebude tělo Darrella Standinga mrtvo navždycky, bez ohledu na to, co bude s jeho duchem?

Zkoumal jsem svou hruď a zvolna bijící srdce. Rychlý nátlak mé vůle byl odměněn. Neměl jsem už hruď ani srdce. Byl jsem jen mysl, jen duše, vědomí, říkejte si tomu, jak chcete, vtělené do mlhavého mozku, který sice měl svůj střed uvnitř lebky, ale šířil se dál mimo ni.

A pak přišly světelné záblesky a byl jsem pryč. Skokem jsem se vyhoupl nad střechu věznice a nad kalifornskou oblohu a byl jsem mezi hvězdami. říkám vědomě „mezi hvězdami“. Kráčel jsem mezi hvězdami. Byl jsem dítě. Měl jsem na sobě průsvitná, oblačná, jemně zbarvená roucha, třpytící se ve studeném svitu hvězd. Rozumí se, že tato roucha měla svůj základ v době, kdy jsem se jako chlapec chodil dívat na cirkusové umělce, a v mých chlapeckých představách o tom, jak chodí oblečeni mladí andělé.

Nicméně jsem takto oděn kráčel mezihvězdným prostorem, nadšen vědomím, že jsem se vydal na velkou dobrodružnou pouť a že na jejím konci najdu všechny kosmické vzorce a objasním si nejzazší tajemství vesmíru. V ruce jsem držel dlouhou skleněnou tyčku. Bylo mi uloženo, že se musím koncem této tyčky dotknout každé hvězdy, kolem které půjdu. A věděl jsem s naprostou jistotou, že kdybych vynechal jen jedinou hvězdu, byl bych uvržen do nějaké nesmírné propasti nepředstavitelného a věčného trestu a viny.

Dlouho jsem pokračoval ve své hvězdné pouti. Říkám-li dlouho, musíte mít na paměti nesmírné rozšíření času, k němuž došlo v mém mozku. Putoval jsem totiž prostorem po staletí a koncem své hůlky, vedené neomylným okem a rukou, jsem se dotýkal každé hvězdy, kterou jsem míjel. Cesta byla čím dál jasnější. Nevýslovný cíl nekonečné moudrosti se neustále blížil. A přece jsem se nedopustil žádné chyby. Nebylo to žádné jiné já. Nebyl to zážitek, který by někdy býval mým zážitkem. Celou dobu jsem si uvědomoval, že jsem to já, Darrell Standing, kdo kráčí mezi hvězdami a dotýká se jich skleněnou hůlkou. Zkrátka, věděl jsem, že tu není nic skutečného, nic, co kdy bylo nebo co mohlo někdy být. Věděl jsem, že to není nic než směšná orgie obrazotvornosti, jakou lidé zakoušejí ve snech po požití drog, v deliriu nebo v pouhé obyčejné dřímotě.

A potom, když má nebeská pouť pokračovala docela vesele a dobře, minul jsem koncem tyčky jednu hvězdu a v tom okamžiku jsem věděl, že jsem spáchal těžký zločin. A v tom okamžiku mě zasáhl úder, strašný a nutkavý, neúprosný a pánovitý jako železná podkova osudu, a odrazil se ozvěnou ve vesmíru. Celá hvězdná soustava zablýskala, roztočila se a zřítila se v plamenech.

Rvala mě nejtěžší, trhavá smrtelná křeč. A v tom okamžiku jsem byl Darrell Standing, odsouzenec na doživotí, ležící ve svěrací kazajce v samovazbě. A znal jsem bezprostřední příčinu, proč jsem byl takto přivolán. Byl to úder kloubu o zeď, přicházející od Eda Morrella z cely číslo pět, který mi začínal hláskovat nějaké sdělení.

A teď, abyste si učinili představu o rozšíření času a prostoru, které jsem pociťoval. O mnoho dní později jsem se ptal Morrella, co se mi snažil sdělit. Bylo to stručné poselství, totiž: „Standingu, jsi tam?“ Vyťukal to rychle, zatímco dozorce byl na vzdálenějším konci chodby, do níž se otvíraly dveře cel. Jak říkám, vyťukal to poselství velmi rychle. A teď se podívejte! Mezi prvním a druhým úderem jsem byl pryč, mezi hvězdami, oděn v oblačná roucha, a dotýkal jsem se každé hvězdy, kolem níž jsem putoval na cestě za vzorci, které by mi objasnily všechna tajemství života do posledního. A stejně jako předtím pokračoval jsem v této pouti po staletí. Pak přišlo předvolání zpět, úder kopyta osudu, nejvyšší trhavá smrtelná křeč a byl jsem zase zpátky ve své cele v San Quentinu. To byl druhý úder kloubu Eda Morrella. Interval mezi tímto a prvním úderem nemohl být delší než pětina vteřiny. A přece se mi čas rozšířil do tak nepředstavitelně obrovských rozměrů, že během jedné vteřiny jsem prožil toulku po hvězdách, trvající věky.

Vím, čtenáři, že ti to všechno připadá zmatené. Souhlasím s tebou. Je to zmatené. Ale takový byl můj zážitek. Bylo to pro mne stejně skutečné jako had, kterého vidí člověk stižený deliriem tremens.

Podle nejvelkorysejšího odhadu mohlo vyťukání otázky trvat Edu Morrellovi dvě minuty. Pro mne však mezi prvním a posledním úderem jeho kotníku uplynuly aeony. Už jsem nedokázal kráčet hvězdnou stezkou s tak nevýslovnou, ničím nezkalenou radostí, protože se mi do cesty položil strach před neodvratným odvoláním zpět, které mě roztrhá, rozerve na kusy, až budu vržen zpátky do pekla svěrací kazajky. A tak se aeony toulek po hvězdách staly aeony strachu.

A celou tu dobu jsem věděl, že mě tak krutě připoutává k zemi kotník Eda Morrella. Snažil jsem se k němu promluvit, požádat ho, aby přestal. Ale vyloučil jsem tělo ze svého vědomí tak důkladně, že jsem nebyl s to je vzkřísit. Mé tělo leželo mrtvo ve svěrací kazajce, přestože jsem dosud obýval jeho lebku. Marně jsem se namáhal, abych donutil svou nohu vyťukat poselství Morrellovi. Usoudil jsem, že mám nohu. Provedl jsem však pokus tak důkladně, že jsem žádnou nohu neměl.

Hned poté – a proto, jak teď vím, že Morrell dohláskoval své sdělení – pokračoval jsem v cestě mezi hvězdami a nikdo mě neodvolal zpět. Později jsem si během své cesty uvědomoval, že usínám a že je to sladký spánek. »as od času jsem se ospale pohnul – prosím, čtenáři, všimni si toho slova – POHNUL jsem se. Pohyboval jsem nohama, pažemi. Cítil jsem na kůži čisté, hebké ložní prádlo. Pociťoval jsem tělesné blaho. Ach, jak to bylo příjemné! Tak jako žíznící na poušti sní o šplouchajících kašnách a tekoucích pramenech, tak jsem já snil o úniku ze sevření kazajky, o čistotě v místech špíny, o hladké, sametové zdravé pleti místo mé tlusté kůže scvrklé na pergamen. Snil jsem, ale s jistým rozdílem, jak uvidíte.

Procitl jsem. Byl jsem v naprosto bdělém stavu, přestože jsem neotevřel oči. A uvědomte si, prosím, že nic z toho, co přijde teď, nebylo pro mne žádným překvapením. Všechno to bylo přirozené a očekávané. Ujišťuji vás, že jsem to byl já. Nebyl jsem však Darrell Standing. Darrell Standing neměl s bytostí, kterou jsem byl, společného víc než kůže Darrella Standinga, scvrklá na pergamen, s chladnou, hebkou pletí, která patřila mně. O nějakém Darrellu Standingovi jsem nevěděl a ani vědět nemohl, uvážím-li, že Darrell Standing tehdy ještě nebyl na světě a neměl se narodit ještě několik století. Však uvidíte.

Ležel jsem se zavřenýma očima a lenivě naslouchal. Zvenčí se ozýval klapot mnoha kopyt, spořádaně se pohybujících po kamenných dlaždicích. Podle cinkotu kovových součástek brnění a postrojů, který jej doprovázel, jsem poznal, že ulicí pod mými okny projíždí nějaký jízdní průvod. Lhostejně jsem se v duchu ptal, kdo to asi je. Odněkud – a já vím odkud, věděl jsem totiž, že ze dvora hospody – ozvalo se zvonění a dusot koní a nedočkavé ržání, poznal jsem, že to je kůň, který čeká na mne. Ozvaly se kroky a nějaký pohyb, kroky jasně naznačující, že jsou tlumeny, aby nezpůsobily hluk, a přece schválně hlučné a prozrazující tajný úmysl probudit mě, jestliže dosud spím. V duchu jsem se tomuto uličnictví usmál.

„Ponsi,“ přikázal jsem, neotvíraje oči, „vodu, studenou vodu, rychle, celou potopu. Dlouho do noci jsem pil a teď mám hrdlo v plamenech.“ „A taky jste dnes pořádně zaspal,“ vyplísnil mě a podal mi vodu, kterou už držel připravenou.

Posadil jsem se, otevřel oči a oběma rukama jsem zvedl korbel ke rtům. Pil jsem a přitom jsem se díval na Ponse.

Všimněte si teď dvou věcí. Mluvil jsem francouzsky a neuvědomoval jsem si, že mluvím francouzsky. Až teprve později, když už jsem byl zpátky v cele a rozpomínal jsem se na to, o čem teď vyprávím, uvědomil jsem si, že jsem hovořil francouzsky – ano, a hovořil jsem dobře. Pokud jde o mne, o Darrella Standinga, který teď píše tyto řádky na chodbě vrahů ve folsomské věznici, znám jen středoškolskou francouzštinu natolik, že mohu v tomto jazyce číst. Ale mluvit, to je pro mne nemožné. Taktak že se dokážu trochu srozumitelně prokousat jídelním lístkem.