Česká republika je jedním z nejbezbožnějších států v Evropě. Jen čtyřicet procent lidí se považuje za věřící. Třetina z nich se ovšem nehlásí k žádné existující církvi. To jsou potenciální příznivci alternativních duchovních hnutí.

Propláchnout se Vodnářem

V Česku se zabydluji nová duchovní hnutí

Čarodějnice, třicátý duben. Na kopcích v okolí Doks se rozhořely ohně. Zatímco u většiny za bujarého veselí postupně ubývá piva ze sudů, na statku Nataraj v obci Skalka uctívají bohyni. Také v Česku nastal nový věk a s ním dorazila roztodivná duchovní hnuti.

Na statku káže kněžka Avalonu a zhruba padesátka lidí jí naslouchá. „Místo abychom vrhali naše vlastní stíny, strachy, naši vlastní temnotu na čarodějnice, odevzdáme je očišťujícímu ohni," hlásá žena, civilním jménem Hana Evansová. Zúčastnění se otáčejí podle jejích pokynů na všechny světové strany a občas poněkud zběsile tančí. Na závěr každý píše na papírek, co by chtěl jednou provždy spálit, a na barevnou stuhu zase věci hodné oslavy. Pak se průvod vydává na nedaleké návrší, tam se papírky obřadně házejí do ohně a rituál končí. Jedná se o vůbec první příchod hnutí Bohyně do českých zemí.

Kněžkou přes internet

To, co vypadá jako libůstka nevelké skupiny žijící ve svém vlastním světě, je ve skutečnosti součástí globálního duchovního směru, který má ve Velké Británii a v USA za sebou už dvě desetiletí vývoje. Oslavy čarodějnic ve Skalce se zúčastnila i jedna z jeho zakladatelek Monica Sjöö, která se už od sedmdesátých let zabývá zkoumáním ženských božstev v různých kulturách.

Hnutí Bohyně je ale jen jednou z rozličných odpovědí na duchovní potřeby dnešní doby; sociologové je zahrnují zpravidla do kategorie duchovní směry nového věku. Příběh jeho stoupenkyně Hany Evansové, Češky žijící v Anglii, je pak docela názornou ukázkou duchovního hledačství jedenadvacátého století. „Už někdy od sedmnácti let jsem měla velice silnou potřebu duchovní cesty, ze začátku jsem dokonce chtěla být jeptiškou," vypráví. „Náboženské organizace mě ale nelákaly, zkoušela jsem tedy jiné dostupné cesty, například zen-buddhismus, začaly mě zajímat taroky." Později se provdala do Velké Británie, prošla tantrickým výcvikem, seznámila se s čarodějnickým hnutím Wicca a novopohanstvím, ale stále nemohla najít pravý směr.

Patří k věci, že cestu, která ji oslovila, našla nakonec na internetu. Právě tak se seznámila s hnutím Bohyně, které uctívá univerzální božský princip ženského rodu a klade velký důraz na ženskou stránku světa: plodnost, citlivost k přírodě, intuici, empatii.

Příznivci bohyně se scházejí každý rok v anglickém městě Glastonbury, o němž se tvrdí, že když tam do člověka narazí auto, sanitky se pravděpodobně nedočká, zato jej ušlapou léčitelé; je totiž plné stoupenců nového věku. Vyznavačky a vyznavači bohyně tu mohou projít speciální přípravou a stát se kněžkami Avalonu, tak jako to udělala Evansová: „Sjížděli jsme se několikrát do roka. Učili jsme se základní pravidla uctívání bohyně, ale hlavně šlo o hledání osobního vztahu k ní. Na závěr každý slíbil, co bude v budoucnosti pro bohyni dělat. Já jsem se rozhodla, že ji přivezu do Čech."

Můj osobní bůh

Důraz na osobni prožitek vyšší síly, málo pravidel a hierarchie, důvěra ke všemu přírodnímu a přirozenému, oproštění se od zábran a bloků, kterými člověka sužuje západní civilizace. Takové je hnutí Bohyně a takové jsou i ostatní novověké směry. Patří mezi ně již zmíněné novopohanství a šamanství, řadí se sem i nejrůznější novodobé směsi náboženství a psychoterapie. Věk Vodnáře ale oprášil a vstřebal i odvozeniny starých nauk, jako je jóga či tantrismus. Spadá sem znovuoživená astrologie a magie či různé typy věšteb a léčení. Zmíněné směry se navzájem doplňují a lidé je zpravidla vrství a kombinují na seminářích, workshopech a duchovních zájezdech. Dozvídají se o nich často prostřednictvím internetu, který je virtuálním chrámem nových hnutí. Kromě toho existuje už i u nás řada různých duchovních křižovatek, jako čajovny a meditační centra. Tam všude lze najít množství inzerátů a nabídek.

Služby jsou většinou placené, což vede Zdeňka Vojtíška ze Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů k názoru, který vyslovil v publikaci Netradiční náboženství u nás: „Někdy se zdá, že základem hnutí nového věku je komerční vztah mezi těmi, kdo touží po určitém zážitku, a těmi, kdo na náboženském trhu nového věku tyto touhy uspokojují. Proto se pro tento druh zbožnosti používá někdy název městská, popřípadě klientská religiozita."

U nás zatím není duchovní klientela široká ani zvlášť zámožná. Pro orientaci: víkend s duchovnem v některém meditačním centru stojí mezi tisícem a dvěma tisíci korun, strava na den kolem dvou set korun. Za takovou cenu lze pořídit například tantrický výcvik, školení v šamanismu, oblíbené jsou také kursy využívající metody indického gurua Oša, takzvanou dynamickou meditaci. Jde o formu meditace přizpůsobené nervnímu západnímu člověku. Podle popisu účastníků se při ní „dlouho tancuje a skáče, teprve pak se medituje a člověk využívá pocity z pohybu". Jiným tahákem je holotropní dýchání. Takové experimenty ale nejsou bez rizika.

„Vždy když se jedná o nějakou formu meditace, relaxace či imaginace, je třeba se mít na pozoru, téměř vždycky se tu pracuje s nevědomím," varuje psychiatr Prokop Remeš ze Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Náhle obnažené problémy v nevědomí mohou podle něj spustit bouřlivou psychickou reakci, přičemž lidé, kteří kursy vedou, si s tím často neumějí poradit. Ke stále oblíbenější tantře má ještě jednu výhradu: „Je to jen taková ušlechtilá zástěrka. Lidi vzrušuje sex a tváří se, že to dělají kvůli duchu."

Kosmologie a matematika

Ti, kteří duchovními cvičeními prošli, si je ale většinou chválí. Obecné představy jsou podle nich často zkreslené: „Například tantru si ted' oblíbily redaktorky ženských časopisů a prezentují ji jako nějaký tajuplný návod, jak sbalit chlapa. 0 to ale vůbec nejde," komentuje Radek, který si nepřeje zveřejnit celé jméno. Absolvent školení tantry, reiki (léčba pomocí usměrněné energie) a geomancie (vyhledávání příznivých a nepříznivých bodů v prostoru, například v obydiích) říká poněkud zašifrovaně: „Tantra je především univerzální kosmologie, která dělá život smysluplnějším. Proto se jí mimochodem věnuje spousta lidí ze světa softwaru a kybernetiky, protože dává smysl objevům vysoké matematiky a fyziky."

Radek s vizionářskou rétorikou a s dlouhými šedými vlasy vypadá, jako by se nikdy nevěnoval ničemu jinému než svému nitru. Jeho příběh je ovšem spletitější a vystihuje přitažlivost duchovních hnutí víc než výzkumy sociologů. Vzděláním ekonom prožil dvanáct let v diplomatických službách v Africe, pak pracoval jako analytik pro komerční firmu. Uspokojení bylo ale stále méně a méně: „Člověk najednou neví, proč to všechno dělá," vzpomíná na pocity před několika lety. Už za pobytu na černém kontinentě se seznámil se šamanismem, vúdú i tantrismem. Když musel odejít z místa ve firmě, nové už nehledal. Dnes pracuje v kadeřnickém a masérském salonu v centru Prahy, intenzívně se věnuje tantře a dalším duchovním technikám. „Když vidím své spolužáky, několik je jich už mrtvých, několik tak tlustých, že se nemohou ohnout... Že jsem z toho kolotoče odešel, byl jenom pud sebezáchovy."

Karolína Vránková

Východ na východě

Nové duchovní směry vtrhly do Evropy a USA na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nastával věk Vodnáře (průsečík pólů v tu dobu zamířil do souhvězdí Vodnář). Člověk i socialistického Československa ale zaslechljen krotké šplouchání, musel se spokojit s ojedinělými zprávami a cvičením jógy. Velkým pokrokem bylo, když sem na pozvání pražského oddílu vysokohorské turistiky začal od roku 1975 každý rok přijíždět Paramhans Svámí Mahéšvaránanda, autor systému jóga v denním životě. Na jeho návštěvy vzpomíná jeho žačka Jana Procházková (na snímku): „Musel se vždycky nahlásit na policii a slíbit, že nebude mluvit o Bohu a o ničem duchovním. Takže se především cvičilo, výklad se omezil na zdravý životní styl a podobná neškodná témata." Na programu byla také různá dechová cvičení. Dále na tenký led duchovna se ale guru nepouštěl, hovory o filozofickém pozadí jógy probíhaly jen v soukromí.

„Většinou jsme se setkávali u jídla, Svámí nás mimochodem také učil, jak vařit a kořenit vegetariánskou kuchyni. Nesmělo nás nikdy být víc než dvanáct." To aby případná kontrola, která zastihne žáky sjejich mistrem u talířů vegetariánskéhojídla, uvěřila, že právě slaví narozeniny.