Číslice, které používáme v současnosti, známe jako arabské. Správnější by ale bylo říkat jim číslice, které užívali Arabové. Jejich původ je totiž třeba hledat jinde - v indické kultuře. Muslimští matematikové začali používat číslice vymyšlené indickými astronomy a dokázali jejich užitečnost. Byl o ní přesvědčen i papež Silvestr II., který byl před zvolením hlavou církve znám jako francouzský vzdělanec Gerbert z Remeše. Kolem roku 1000 se pokusil rozšířit užívání arabských číslic i v křesťanském světě, ale s nevelkým úspěchem. Nakonec si je osvojili počtáři na evropských univerzitách, odkud se dostaly do obchodních a administrativních kruhů. V Evropě se však plně rozšířily až ve dvanáctém století.

Protože se velká část nejstarších pojednání ztratila a jiná známe jen z latinských překladů, těžko lze zjistit, co bylo v evropské středověké matematice původního. Nejen číslice, ale i slova a pojmy jako cifra (sifr), nula (zero - zafiro), algebra, algoritmus pocházejí z tehdejší arabské matematiky. Termín algoritmus například pochází ze zkomoleniny jména Muhammad ibn Músa ibn Abdulláh al-Chórézmí (Algorizmí), které patřilo géniovi narozenému v roce 780, tedy v době vrcholného rozkvětu arabské vědy. Zdá se, že byl první, kdo použil významu nuly podle místa, na kterém stojí, což bylo pro matematiku gigantickým krokem vpřed. Vděčíme mu také za základní úkony, jako je trojčlenka nebo odmocňování. Jeho dílo Kitab al-muchtasav aldžabr l-mukabala, pojednání o integraci a rovnicích, bylo ve dvanáctém století přeloženo do latiny a z výrazu al-džabrvzniklo slovo algebra. Je to neurovnaný soubor pravidel a vzorců zahrnující i kvadratické rovnice. Těžko lze v něm rozeznat, co pochází z nejstarších matematických tradic Orientu od Babylonie po Indii, co vzešlo z řeckého nebo hebrejského prostředí a co je vlastním přínosem autora. V každém případě je tento spis - stejně jako většina arabských vědeckých prací - zaměřen na praktické využití. Na rozdíl od povznášejících řeckých spekulací, všechno, co objevovala arabská věda, mělo k něčemu sloužit: k úměrnému rozdělení peněžní částky, ke zjištění plochy oseté půdy, k vypočítání objemu sýpky nebo výzdobě nějaké stěny. Z vyspělé středověké arabské geometrie, která rozvíjí předchozí orientální i západní poznatky trigonometrie, vzešly nádherné arkády Alhambry, které nás dodnes ohromují, nebo stalaktitové klenby zdobící mešity a paláce sultánů.

Arabští astronomové obohaceni o řecké, perské a egyptské poznatky v této oblasti konali svá pozorování v nižších zeměpisných šířkách a poznali hvězdy, které v severnějších oblastech nebyly viditelné. Katalogy souhvězdí se rozšiřovaly a nebe se zaplnilo jmény jako Albireo, Vega, Aldebaran, Rigel, Saiph nebo Atair. Všechna mají v arabštině nějaký význam. Atair (Altair) například pochází z al-nasr-altaír, doslova "orel letící vzhůru", protože je vrcholem tupoúhlého trojúhelníku připomínajícího orla s rozepjatými křídly. Naproti tomu s Vegou svírají dvě okolní hvězdy úhel mnohem ostřejší, takže vypadají jako "orel letící dolů" - alnasr-al-waki- s křídly staženými.

Zájem Arabů o oblohu byl spojen s jejich potřebami - například orientovat se v poušti nebo zjistit, kde leží Mekka, aby se směrem k ní mohli modlit. V astronomických spisech, které je často těžké odlišit od astrologických, šli však dále než k pouhému vizuálnímu zkoumání nebe. Analyzovali nebeské jevy matematicky a geometricky, jak dosvědčují astronomické termíny jako zenit, azimut nebo nadir.

V historii této vědy Arabové vyplňují mezeru mezi Ptolemaiem, který pokládal pevnou Zemi za střed vesmíru, a Koperníkem, jenž dokázal, že naše planeta obíhá kolem Slunce. Studium Ptolemaia je přivedlo k tomu, že objevili nepravidelnosti a rozpory v jeho systému, a ten pro ně přestal být dostatečně spolehlivý, jakmile rozvinuli vlastní pozorovací metody.

Kolem roku 1000 se objevil mimořádný badatel jménem Abú Rajhán Muhammad al-Bírúní. Zanechal po sobě spisy svědčící o překvapivé vzdělanosti. Uveřejnil v afghánském městě Ghazně dílo, které bychom mohli nazvat encyklopedií astronomie. Předkládá v něm k úvaze, že kdybychom vycházeli z předpokladu, že Země se točí kolem Slunce, mohli bychom vysvětlit pohyb ostatních nebeských těles. Předpokládal tedy to, co dokázal Koperník až o pět staletí později.

Arabové zdokonalili také jeden ze základních astronomických přístrojů - astroláb. Dala se jím měřit výška hvězd nad obzorem a tím také dosti přesně vypočítat jejich pohyby. Ve středověké Córdobě se také vyráběly záhadné pomůcky zvané destičky, což byly asi jakési superastroláby k velmi přesnému pozorování hvězd. Bohužel se ani jeden z nich nezachoval.

Arabové neměli rádi neplodné spekulace. Správnost myšlenek se měla potvrdit jejich praktickým využitím. Tato zásada posunula muslimskou techniku na první místo v tehdejším světě. Přebírali i nápady, myšlenky a vynálezy od národů začleněných do jejich říše nebo z ještě větší dálky, z Indie a z Číny.

Z Číny si přinesli papír či lépe řečeno tajemství jeho výroby. Od devátého století se začal vyrábět v západním Íránu velice jemný takzvaný samarkandský papír a ve dvanáctém století rovněž velmi dobrý papír v Játivě ve Španělsku. V Transoxanii, na území dnešního Uzbekistánu, žili stoupenci proroka Máního, manicheisté či dualisté, které Arabové pokládali za nositele prastarých tajemství. Ti používali v devátém století systém reprodukce textů na papír, který se podobal knihtisku. Měli dřevěné desky s vyrytými nápisy, na které se válečky nanesla barva a pak se na ně přitiskl list papíru. Dospěli dokonce k tomu, že užívali desky s pohyblivými typy, čímž o půl tisíciletí předběhli Gutenberga.

Velmi významnou úlohu sehráli Arabové v rozšíření zemědělské techniky. Dosáhli virtuozity v konstrukci zařízení k zásobování vodou a jejímu rozdělování. Stavěli mlýny, čerpací kola a zavlažovací čerpadla. V desátém století existovala plovoucí zařízení, která využívala proudu Tigridu ke mletí obilí. Arabské zavlažovací systémy na španělském východním pobřeží a v Andalusii jsou považována za mistrovská díla.

Vyznali se také v textilním odvětví. Díky nim padl čínský monopol na vývoz hedvábí. To se začalo vyrábět v Íránu asi v sedmém století. Arabové ovládali trh s indickou bavlnou a patřil jim rozsáhlý textilní průmysl v Egyptě.

Přísně střežili tajemství výroby svých zbraní, o nichž se vyprávěly legendy. Jejich ocelové šavle prý jedním mávnutím přesekly palec tlustou železnou tyč.

Uměli sestrojit hodiny a navrhovali jejich mechanismy. At-Tabarí popisuje kolem roku 850 obrovský hodinový stroj v Samaře, který byl celý z mědi.

Arabské požitkářství vedlo k neslýchanému komfortu. Při zkoumání Alhambry vyšlo najevo, že byla orientována podle větrů převládajících v každém roční období, aby vzduch proudil palácem tak, že v létě ochlazuje a v zimě zahřívá. Proti letním vedrům vymysleli chladicí systém nazývaný plstěný dům. Vzduch byl veden přes velké plochy plsti nepřetržitě zvlhčované kapkami parfémované vody, jejíž odpařování ochlazovalo okolní prostor.