K napsání tohoto povídání mě inspirovaly mé vlastní problémy, které jsem si následováním stezky džňána jógy způsobil, problémy, které jsem si tím prohloubil, nebo ty, které jsem ignoroval. Předem musím upozornit, že zde nehodlám kritizovat stezku samotnou. Spíše se zamyslím nejen nad vlastními zkušenostmi, ale i zkušenostmi jiných, a pokusím se vypíchnout možná úskalí, která mohou na této stezce duchoborce potkat.
Začal bych dualitou, která možná zbytečně vzniká rozdělením na nebožské a božské, dokonalé a nedokonalé, odpadlé a neodpadlé. Podle některých nauk je tento svět odpadlý od Boha, a proto je nutné se co nejrychleji z něj dostat – prostě vyvanout. Důsledkem tohoto postoje je doporučení hledajícím, že se mají do světa zaplétat co možná nejméně. Ne že by si neměli plnit své světské povinnosti, být rodiči nebo třeba chodit do práce. Hlavní ale v životě je duchovně pracovat, tedy meditovat a číst duchovní literaturu. Vše ostatní je méně důležité.
Když si vzpomenu na sebe, tak se musím sám sobě smát. Postupně jsem ztrácel zájem o svět, o vztahy s přáteli, zvlášť když nebyli zrovna duchovně pracujícími. Svět mě přestával bavit a já jsem čím dál více začal unikat před tímto od Boha odpadlým kouskem univerza. Rozdělil jsem si skutečnost a unikal do té její části, ve které mě nikdo nemohl ohrožovat. Do svého věčného Já. Byl jsem čím dál více, ale zároveň jsem se čím dál více vzdaloval té druhé části skutečnosti – světu, ve kterém také žiji. A ani mě nenapadlo trochu přemítat nad tím, proč tady na tom světě vlastně jsem. Měl jsem na to totiž jednoznačnou odpověď: vysvobození z něj. A to co nejrychleji. Svou fyzickou existenci jsem považoval za jakýsi vřed, který mi brání splynutí ve věčné Jednotě. A jako člověk, jako osobnost jsem stále více degeneroval. Zatlačil jsem do pozadí většinu svých talentů a schopnosti, přestal si je uvědomovat. Bylo to něco naprosto nepodstatného vůči tomu věčnému a neměnnému Já.
Pak se ale ohlásil svět – zkoušky na vysoké škole, práce a jiné „světské“ povinnosti. A taky spousta psychických a fyzických problémů. Nedořešené bloky v nižších čakrách a další podobné problémy. Byl jsem sice v Já, ale pořád to rozhodně nebyl pořád stav, který bych označil za dokonalý. Stav, kdy prožíváme jednotu rozlišenosti a nerozlišenosti. Jednotu světa a ducha. Zjistil jsem, že jednat podle zákona lásky ve světě je sakra těžké. Že sice můžu přebývat bez úsilí v Já, kde zažívám nerozlišenou Jednotu, ale ve světě to zas tak dokonalé nebylo. Často to bolelo, bál jsem se lidí, považoval jsem je mnohdy za své nepřátele, uzavíral jsem se jim, nedokázal jsem se prosadit a být sám sebou. Být sám sebou na všech úrovních své existence. A to moc bolelo a bolí i dnes, pokud se tak neděje.
Pak jsem navštívil jednu milou „kinezioložku“, která mi řekla jedno velké moudro: že rozhodně nestačí být osvícen jen v těch vrchních čakrách, ale že je potřeba mít v pořádku i ty spodní. A ty spodní právě souvisejí s naší individualitou,originalitou, se světem a životě v něm. A v tomto světě musíme přijmout svou nedokonalost a připustit si, že jsme více či méně chybující lidé, kteří se v lepším případě učí ze svých chyb. Musel jsem jít do podsvětí a nořit se ve vlastních temnotách a jejich obsah s láskou přijímat jakou součást sama sebe. Byl jsem najednou člověk s plusy a mínusy.
Pro pochopení této zdánlivě jednoduché pravdy mi pomohla tantra a její přístup k životu. Poznal jsem, že každý okamžik našeho života je dokonalý. Že každý okamžik je spojení nedokonalostí v dokonalost, když jej prožíváme vědomě a dokážeme jej reflektovat. Že svět je zrcadlem nás samých, odrazem toho, jací jsme. A poznat, že tento hmotný svět je rovnocennou součástí skutečnosti. Že tento svět nemusí být rozhodně něčím, z čehož musíme utíkat, ale svět, kde se můžeme učit a rozvíjet se. Svět, ve kterém se učíme být láskou, která je základním tvůrčím principem celého vesmíru. Můžeme v takovém případě remcat na to, jaké je to tady nebožské a plné utrpení? Když už to děláme, tak asi není problém ve světě, ale v nás. A to je občas těžké si přiznat.
Z výše uvedeného textu může vyplynout, že džňána jóga, tak jak ji učí někteří učitelé, je směrem, který je špatný. To rozhodně netvrdím. Spíše jsem chtěl upozornit na jistá úskalí této cesty, na která mohou narazit jak žáci, tak i mistr. Je to cesta, která vede k poznání, ale pokud chceme poznat celou skutečnost a její zákony, tak se většinou musíme obrátit na pomoc ještě jinam. To proto, abychom poznali a žili skutečnost, že opravdu vše je Bůh.