Když se někdy bavím s lidmi, tak dostávám pocit, že plně nechápou, co znamená přijetí. Většinou si myslí, že když něco přijmou, tak to znamená smíření s danou věcí nebo faktem s tím, že už nebudou činit nic na nápravu té věci. Podle mě je toto chápaní ale mylné. Pravé přijetí věci znamená podle mě především přijetí té věci, jaká je, ať už je „dobrá“ nebo „špatná“. Tento vnitřní stav je potom výchozím bodem k sjednání nápravy, pokud je to v dané chvíli možné.
Uvedu příklad:
Maminka má problém se svou dospívající dcerou, která občas lže a překrucuje si vše ve svůj prospěch. Mamince se to samozřejmě nelíbí. Dokonce jí to vadí. Takže začne něco dělat proto, aby se věci změnily k lepšímu. Stále se jí to nějak nedaří. Stále to není, jak by to podle ní „mělo“ vypadat. Maminka zjistí, že by chtěla mít dceru takovou a takovou. Prostě dokonalou. Ve své dceři si nevědomě projektuje svůj perfekcionismus. Tento perfekcionismus jí brání v přijetí dcery takové, jaká opravdu je. Řešením je tedy s láskou přijmout svou dceru se všemi „plusy“ a „mínusy“ a takto ji milovat. A přijmout a milovat také sebe sama, i svůj perfekcionismus. Milovat dceru takovou, jaká je. Když to maminka dokáže, může poté začít jednat se sebou a dcerou takovým způsobem, který v rámci daných možností může vést k nápravě. Anebo se taky věci zlepší jakoby samy od sebe.
S nepochopením přijetí sama sebe jsem se často setkal u některých následovníků džňána jógy. Ve strachu z vlastní nedokonalosti se od svých myšlenek a emocí drží raději co nejdále. Oni jsou přece tím všepozorujícím Já a tím ostatním rozhodně ne. Tak to alespoň tvrdí nauka. Takže jak se pomalu a jistě odtahují od své mysli a těla, tak se mohou dostávat do čím dále většího problému. A to, že se bojí sami sebe – tedy své osobnosti či individuality. Bojí se víc poznat sama sebe na člověčí úrovní – své „plusy“ a „mínusy“. Bojí se, že když je s láskou přijmou, tedy přijmou sama sebe jako celistvou bytost s „temnou“ a „světlou“ částí, spadnou opět „někam“ dolů, do toho nebožského světa plného utrpení. Tak vzniká u duchoborce jakýsi vnitřní rozkol. Tato desintegrace, neodhalí-li ji včas, se může stát za čas vážným problémem a duchoborec se ve svém vývoji dál neposune. Ta „nebožská“ země jej bude stále více stahovat „dolů“ a on se na ni a na sebe bude čím dál více zlobit a…
Rád bych nakonec podotknul, že to tak být nemusí. V takovém případě je vše v pořádku a poté může džňána jóga pomoci duchoborci k prozření a k poznání Boha ve všech jeho aspektech. Obávám se však, že procento takových případů nebude velké. Rád bych se ale mýlil.
A nakonec cituji svého dobrého kamaráda, který přijetí popsal asi takto:
Pro mě je přijetí nebo sebepřijetí něco jako oddechnutí si, že nemusím být dokonalý, abych se líbil Bohu, že Jemu se líbím tak, jak jsem, že On mi nic odpouštět nemusí, protože se na mě nikdy kvůli ničemu nezlobil. A když mě má rád Bůh, proč bych se neměl mít rád já? Ovšem tohle prožít je podle mě docela milost, mě se to stalo na semináři s Roopem Vermou, „kupodivu“ při meditaci, kdy Roop hrál na sitar skladbu k odpouštění všemu a všem včetně odpuštění sobě. Úplně mě to rozplakalo, že jsem to celou dobu jenom já sám, který si psychickým sebetýráním bráním v přístupu k Boží lásce.