Takový džňána jogín se na pocity a emoce bude dívat, jako na něco, čím není, a bude se je snažit pozorovat. Schválně jsem v předchozí větě nenapsal „své emoce“, protože on jimi podle nauky není, on je nekonečné Vědomí a emoce a pocity jsou v něm. To samo o sobě není špatné. Chybu ale vidím v tom, že džňána jóga neučí, jak s pocity pracovat a z člověka může udělat emočně-pocitového impotenta. Radí nám, že je máme pozorovat, neztotožňovat se s nimi a pozorováním je rozpouštět, pokud jsou zrovna „nespásné“. To vše teoreticky funguje, ale v praxi to někdy bývá bohužel trochu jinak. Nejlépe to vysvětlím na vlastním případě. Po dvou letech intenzivních meditací jsem byl už skoro bezúsilně svou nekonečnou podstatou – Vědomím Já jsem. Ale zjistil jsem, že jsem se dost odříznul od svých pocitů a emocí. Kdykoli se objevily, rozpouštěl jsem je ve Vědomí a myslel jsem si, že se „čistím“. Ne vždy tomu tak ale bylo. Mnohdy jsem je jenom potlačil, když zrovna nebyly nejpříjemnější. Ani jsem se je nesnažil pochopit, co mi říkají, proč se objevují. Svou emoční a citovou složku jsem bral jako velkou přítěž, kterou si tahám s sebou. Ano, byla to přítěž, ale dnes vím, že bych se jí nezbavil tak, jak jsem to dělal kdysi. Stal jsem se tak trochu emočně-citovým impotentem. Pokud byste chtěli vidět takového člověka, zajděte si na český film Silný kafe a tam se při pohledu na takový typ dobře pobavíte.

Tak se tedy přirozeně dostávám k druhému přístupu, ke kterému jsem „překonvertoval“, abych nespadl do ještě větší jámy, než jsem byl. Musel jsem si uvědomit, že pocity jsou našimi dobrými rádci a služebníky. Rádci proto, že nám říkají v životních situacích, co v našem životě funguje nebo nefunguje. Co už jsme vyřešili a co nám ještě dělá problémy, co nás vyvádí z rovnováhy. Například když jsem měl zavolat řediteli nějaké firmy, začal jsem se bát a začal jsem být nervózní. Co mi ty pocity říkaly? „Máš problémy s mužskou energií a s autoritami.“ To jsem si sice uvědomil úplně až později, ale ze zkušenosti jsem zjistil, že se často člověk musí prohrabat velkou vrstvou bahna, než dojde k jádru problému a pochopí jej. Služebníky jsou proto, že jsou velmi účinným komunikačním nástrojem. Přes emoce a pocity toho někdy sdělíme daleko více a účinněji, než samotnými slovy.

A pocity jsou také nástroji intuice. Jistě se vám často v životě stalo, že jste měli pocit, že si máte ráno vzít deštník. Pokud jste nevzali, tak jste možná odpoledne nadávali, že jste svůj pocit neposlechli a že jste zmokli jako myši. Musím připustit, že není mnohdy lehké rozpoznat v té záplavě pocitů a emocí, co je naše milá intuice. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že když se dral a dere na povrch můj „emocionální odpad plný strachu a tuposti“ ze solar plexu a břicha, tak je velmi těžké tohle rozpoznat. V takových případech je pro mě opravdu těžké se rozhodovat. Už z toho důvodu je, myslím, dobré naučit se s pocity pracovat, pochopit je a pročistit natolik, abychom byli vždy schopni rozpoznat ty „intuitivní“ a „nepravé“ pocity. Nedá se samozřejmě říct, že některé pocity by byly špatné a některé dobré. Spíše bych je rozdělil na ty, které nám slouží, a ty, které nám již neslouží. Ty pak rozpoznat a přeměnit je do zdravé podoby. To ale, jak jsem zmínil výše, vyžaduje jejich pochopení, láskyplné přijetí jako části sebe sama, schopnost nezaujatě ten pocit nebo emoci pozorovat a nakonec je přeměnit. Teoreticky to vypadá jednoduše, ale v praxi bývá vše těžší. Nelhat si do kapsy, neracionalizovat si své problémy a neutíkat před nimi do Vědomí Já jsem.

Záleží tedy na nás samotných, jak se budeme ke svým pocitům a emocím chovat. Do jaké míry je přijmeme jako součást sebe coby bytosti, která je nejen „bílá“, ale i „černá“...