Někdo se podle toho řídí a žije podle toho. Jako třeba kdysi já. Jenže každý jsme svým způsobem jedinečné individuality, které pro svůj vývoj potřebují od určitého stupně jedinečné prostředky. A kdo na jisté úrovni poznání ustrne na tom, co přijal za své odněkud jinud než ze Sebe, tak brzy narazí a zjistí, že je něco špatně a že mu něco v životě nefunguje, že prostě „nepluje“, ale stále se drží starých záchytných kamenů, které považuje za svou „jistotu“.

Vzpomínám si na situaci, kdy jsem byl ráno zvyklý pravidelně meditovat. Jednou ráno jsem doma vstal, podle zvyku usedl do křesílka a začal formálně meditovat. Zdola se najednou ozval hlas, že je potřeba shrabat listí na zahradě. Nyní se ve mně vzepjal boj mezi potřebou ranní meditace a pomoci rodičům na zahradě. Přitom mi srdce říkalo, že mám jít teď pomoci, že potom už bude pozdě, neboť by rodiče již vše udělali sami. Najednou jsem se zastavil v „proudu řeky“ o velký balvan. Později jsem si uvědomil, že i ty „spásné“ vásány mohou být na obtíž, pokud na nich lpíme a v případě potřeby se jich nechceme vzdát. Myslím totiž, že je snadné ulpět jak na duchovních, tak světských hodnotách a zapomenout přitom na Boha samotného.

Pokud se někdo dostane do stejné situace jako a začne řešit otázky typu: „Co je tady a teď v tomto životě mým úkolem, jaké jsou mé schopnosti a talenty, které k tomu můžu rozvinout a využít?“, může třeba přijít na to, jak je jeho jedinečnost krásná a nepostradatelná. Že je nejen bytostí „tam nahoře“, ale i „tam dole“. A to je podle mě poznání, které je u většiny lidí nevyhnutelné k dosažení plné jednoty s Bohem. Že Bůh není jen tam nahoře, ale i dole. Prostě všude, je vším a ve všem.

A myslím si, že jako individuální bytosti jsme součástí Boha a zároveň spolutvůrci Jeho skutečnosti. A jelikož jsme těmi spolutvůrci, tak nám byl dán velký dar – svobodná vůle. Pro někoho to je velká milost, pro někoho strašné břemeno, kterého by se nejraději zbavil. Jak k tomuto daru budeme přistupovat už záleží jen na nás. Stále máme svobodnou vůli sjednotit se s vůlí Nejvyššího, nebo jít proti proudu řeky.

Myslím, že častou iluzí hledajících je touha „utéct“ někam do samádhi, aby je už ten krutý svět neotravoval. Jenže ten je taky součástí Skutečnosti – a on se taky potom tvrdě ozve, když na něj zapomínáme. Když zapomínáme na to, že je dokonalým hřištěm k tomu, abychom se stali tím, kým jsme. SAMI SEBOU. Na všech úrovních naší existence.

Známý výrok zní: „Vše je dobré“. V TADY a TEĎ. „Nedokonalosti“ účastníků hry se v jejich interakci proměňují v dokonalost, pokud zúčastnění dokáží ten okamžik prožít plně a  vědomě, pochopit jej a případně změnit tu energii, která jim už neslouží. Tak vnímá svět tantra, kde něco jako vásána potom ztrácí smysl. Z pohledu tantry jsme už teď jednotnými celistvými bytostmi. Je jen nutné všechny své energie s láskou přijmout a v případě, že nám už neslouží, je přeměnit tak, aby nebyl blokován tok energie ve Stvoření. Abychom byli součástí řeky, se kterou plujeme dále, jsme s ní sjednocení, ale pořád se dokážeme vnímat jako jedinečná individua. Individua harmonicky existující s ostatními v této krásné  a radostné hře tvoření.

Přístup tantry taky řeší jedno velké dilema mnoha hledačů - vnitřní rozpolcenost. Rozpor mezi tím, co bych měl a co chci,  co toužím dosáhnout, co toužím dělat. Přijde mi lidštější, osobnější a myslím, že trochu vhodnější pro západní společnost. Naše touhy nám nebyly dány pro nic za nic. Ukazují nám směr našeho života, tvoří jedinečnou individualitu každého z nás. Ukazují, které role a místo je pro nás ve Stvoření nejvhodnější. Můžeme jít za svými touhami, ale musíme být v každém okamžiku našeho života schopní se těch tužeb vzdát a být ochotní jít třeba jiným směrem nebo s někým jiným. Naše touhy jsou nástroje nám svěřené Bohem a měli bychom si jich vážit. Jsou hnacími motory našich životů. Jen je potřeba je řádně očistit, aby postupně zbyly ty, které nám umožní stát se tím, čím jsme - svobodnou a láskyplnou bytostí.