K napsání tohoto článku mě přivedla vlastní potřeba dát si dohromady všechny souvislosti týkající se mé snahy o sebepoznání. Byly to hlavně články Michala Müllera a naposled reakce pana Jiřího Vacka, které nasměrovaly tok mé úvahy. Takže tu píšu něco o názorech a individuálním přístupu obecně. Výše uvedené články plus další vlastní zkušenosti mě utvrdily v tom, že to většinou není nepřátelství a snaha přesvědčit druhého o svých názorech, ale spíše neochota toho druhého pochopit. V obou pohledech vidím mnoho pravdivých postřehů. Pokud však začnu slova druhého vykládat podle svého chápání a nesnažím se pochopit, co je slovy skutečně míněno, stává se z diskuze nebo rozhovoru námět pro absurdní drama, kde každý mele svou, a přitom to vypadá, že se spolu baví. Je samozřejmé, že každý názor je prostě jen názor a ne pravda sama. Ovšem to co už tak zřejmé není, alespoň mnoha lidem, je to, že ne každé vyjádření názoru je snaha přesvědčit druhého o své jediné pravdě. Někdy si lidé vyměňují názory proto, že je zajímá, jak věc vidí někdo jiný, aby mohli svůj názor případně pozměnit a více přiblížit k pravdě. Podle mě je tohle vytváření lepšího (subjektivně) názoru práce s myslí, která je potřebná. A jestli mě nějaký můj názor či postoj znesvobodňuje a brání mi prožívat lásku (například názor, že jsem špatný a lásku si nezasloužím), potom mi názor někoho jiného může pomoci k překonání toho, co mě poutá. A navíc je důležitá forma předání určité myšlenky. Když dva říkají totéž, může to od jednoho znít jako nic neříkající změť slov, zatímco od druhého jako by k nám promluvil Bůh. Přímo do srdce. Vše záleží na tom, jak jsou lidé na sebe naladěni. Takže čím víc lidí sdělí své názory, tím je větší šance, že nás něčí slova zasáhnou a pomohou nám v růstu. A když bych navázal na jedno zmíněné přirovnání, (!) pro někoho (!) může být rychlokvaška nejen chutnější, ale třeba i lepší pro zažívání než několik let naložená okurka.

Já osobně považuji svoje názory za pracovní hypotézy ve smyslu, jak je chápe věda. Existuje nulová (tedy výchozí) hypotéza, například, že labuť je bílá. A bude považována tak dlouho za pravdivou, dokud se neobjeví někde labuť černá. Takže teď je hypotéza taková, že labutě mohou být bílé i černé. Jestli někdy někdo objeví labuť červenou a duhovou, opět se posuneme dál s naší „pravdou“ o labuti. Stejný princip funguje i v životě, jak světském, tak i duchovním (má-li cenu je rozlišovat, protože učit se můžeme neustále). Mám určitou domněnku vytvořenou podle toho, co jsem si přečetl nebo podle toho co prostě považuji za pravdu (poněvadž jsem nevědomec, žijící v iluzi máji, co Pravdu nezná) a tu domněnku budu tak dlouho považovat za správnou, dokud ji praxe nevyvrátí. A pokud hypotéza odolává náporům dostatečně dlouho, je poměrně oprávněné ji považovat za víceméně správnou a mohu ji použít jako základ pro své další učení. Mám za to, že tohle je poctivý přístup. Pokud člověk postupuje takhle, a zachová si poctivost sám k sobě, nemůže nakonec minout cíl, byť by mu to trvalo třeba deset vtělení. Ostatně rychlost postupu záleží nejvíc na tom, jak se člověk dokáže otevřít Lásce nebo Bohu nebo Mistrovi nebo Pravdě (každému podle nátury) a na tom, jak je ochotný se učit z každé situace, která ho potká. A učit se můžeme i od lidí naprosto „neduchovních“, protože zrovna ti mohou mít v určitých zásadních oblastech jasno, zatímco my v nich tápeme.

Zpátky k tomu nedorozumění a neporozumění. Myslím, že je potřeba vidět individuální potřeby člověka pro jeho nejlepší růst. Právě tak jako kaktus by shnil, kdyby se zaléval stejně jako rajče, tak i lidé potřebují každý zvláštní péči. A každý by se měl snažit o to vybrat si cestu, která má srdce. Cesty lidí se různě proplétají a spojují a rozpojují a křižují a není podle mě potřeba nad druhým lámat hůl, pokud zrovna jeho cesta od té mojí odbočila. Nemyslím si (a všechny autority, které uznávám mi to potvrzují), že je tu jedna nejkratší a tudíž nejlepší cesta k vysvobození a pak je tu plno jiných, pomalejších a tudíž horších cest, které přinejlepším vedou k té nejlepší a přinejhorším někam do zatracení. Důležitá je, jak jsem už napsal, ochota se otevřít a důvěřovat té svojí cestě a Bohu, že nás vede. Pokud budu následovat svědomí, nemůžu nedojít k cíli. A pokud zrovna nemám sílu na to jednat podle svědomí, bolest, kterou mi to jednání způsobí mě dřív nebo později poučí o správné cestě, která je bez bolesti. Bez těch pádů bych přece nikdy ani nevěděl, jaká je druhá strana mince, tudíž by mi uniklo ponaučení a pochopení, co je správné. Pokud už mám dost síly, abych si vybral, kudy se vydám, potom už mám i dost rozumu na to, abych věděl, že za to rozhodnutí ponesu odpovědnost, čímž odpadá odmítání těch následků, které mohou být i bolestivé.

Myslím, že od určité doby se nesmíme nechat vést strachem z pekla nebo bolesti nebo z toho, že chybíme a budem pykat znovunarozením do světa, ale musíme se odvážit dělat vlastní kroky vedené láskou. Strach může být dobrým hnacím motorem možná tak pro vyložené zločince. Já osobně se necítím tak zkažený, že bych se musel bát pekla nebo trestu za své zločiny, a proto hledám spíš takové jednání, které by potvrzovalo přikázání lásky k Bohu, sobě a bližnímu svému. Pokud cítím strach nebo nespokojenost, je to pro mě známka toho, že mi chybí láska. Ne tak, že by mi jí někdo upíral, ale že se jí uzavírám. Takže zase otevřenost.

Co se týká světa, nemyslím si, že se vylučuje duchovní růst a šťastný nebo spokojený život ve světě. Pokud na svět pohlížím, jako na součást Boha a ne jako na temnotu, co nemá s Bohem nic společného, mohu žít Boha i na Zemi, což je podle mě úkol nás všech. A mám za to, že tenhle úkol nemohu splnit, pokud budu svět odmítat, jako nebožský. Když se budu snažit dostat se odtud někam jinam, nebudu už tady a teď, ale jinde a jindy, což je vytváření iluze. Přijetí Země není uctívání hmoty, ale spíš přijetí života tady a teď. To je taky podle mě pravý význam uzemnění. Navíc právě ze Země proudí energie do celého těla a do všech jeho center. Když se tedy Zemi uzavřu tím, že její energii odmítnu jako pokleslou a dále „vytahuji“ sílu ze zdola nahoru, zákonitě tím ubírám těm spodním čakrám. A jelikož láska a otevřenost nemá nic společného s připoutaností, tak tím, že budu milovat Zemi a otevřu se i její lásce, která pro mě stvořila fyzické tělo, budu tu šťastný a zároveň svobodný. Opět otevřenost.

Uznávám, že mojí povinností je vědět. Ale dokud ještě žiju v nevědomosti, nepovažuji za nutné se psychicky týrat tím, že si nezasloužím Boží lásku, protože jsem nevědomý a nedokonalý nebo dokonce proto, že nejsem osvícený. Bůh mě miluje neustále, a jsem to jenom já sám (resp. moje nevědomá část), který se Jeho lásce uzavírám, protože se nepovažuju za hodného Jeho lásky. Podle mě tohle je ten nejhorší trik ega, kterým nás drží ve dvojnosti. Prostě nepřijímáme Boží lásku kvůli obrovskému pocitu viny.

Na závěr jenom poznámku k tomu nabádání k nedělání a neusilování. Ono skutečně není potřeba cokoli dělat, abychom realizovali Já. No spíš je potřeba dělat NIC. Ale většině lidí, včetně mě, dělá největší problémy právě to nedělání. Nic nedělat, jenom být a nezasahovat. Tohle umět žít, tak nic nemůže bránit v přirozeném plynutí energie a událostí. Já jsem si to pracovně nazval bdělá uvolněnost. Takže usilovat o neúsilí. To zní pěkně, ne? :-)