Vybere nějaký citát bez uvedení autora a ze všech sil se jej snaží zpochybnit. Jeho zdůvodnění je vždy vedeno z plného ztotožnění s egem. Zamlčuje zásadní nutnost jeho rozpuštění,  ale naopak prosazuje plnou oprávněnost jeho existence i světa, ve kterém žije a z tohoto hlediska posuzuje, jak stezka poznání naplňuje požadavky ega.

Dochází samozřejmě k závěrům, že z pohledu ega a jeho požadavků stezka poznání nevyhovuje. Je pro něho "únikem" ze světa a našich problémů v něm. Sám pojem "únik" je oblíbeným důvodem všech materialistů proti všem opravdovým snahám, které směřují ze světa a existence bez Boha k životu v Bohu. Autor toto materialistické stanovisko s materialisty sdílí.

Nevím, jak k těmto nesmyslným a nebezpečným názorům dochází. Jako vysokoškolák by přece měl umět soudně myslet. Pravda je opačná. Jak může stezce poznání vyčítat něco, co neučí, neslibuje a není jejím cílem? Džňána jóga vychází z neutěšené existence ega a jeho světa bez Boha a vede rozpuštěním ega přes poznání Já právě k opuštění tohoto nebožského světa. Nejen neslibuje egu šťastný život ve hmotě, ale vede ze stavu bez Boha k Bohu rozpuštěním ega a v důsledku toho i k ukončení zrodů v nebožském světě.

Každý chápe, že žádná duchovní stezka nevede k vyléčení zlomené nohy ani k odstranění vrozených neduhů tělesných nebo duševních. To nejsou cíle stezek k Bohu. Nevedou ani přímo k rozpuštění neurotických sklonů nebo traumat. Vyčítat něco takového džňána józe, je nesoudné a neospravedlnitelné. Neslibuje ráj na zemi a dobré vztahy s lidmi. Hledající a mistři byli a jsou vždy více či méně lidmi ze světa pronásledováni. Přesto i ve světě se může, ač to není jejím cílem, projevit dobrý vliv stezky, když správně tj. s rozlišováním, milujeme druhé a plníme požadavky jamy a nijamy neboli duchovní etiky. Připravujeme si tím zlepšení osudu vědomým využíváním zákona příčiny a následku. Cílem všech pravých stezek není šťastný život ega v jeho světě, ale jeho rozpuštění a návrat do Boha, kde jedině lze nalézt pravé štěstí.

Každý, kdo žije ve světě včetně hledajících, se musí nějak vyrovnávat s tělem, s jeho zaopatřením, nemocemi, se zátěží z okolí i vnitřní. Máme-li infekci, bereme antibiotika, jsme-li neurotici, hledáme pomoc u odborníků na hlubinnou psychologii. Takové počínání je naprosto samozřejmé a není důkazem nějakého selhání jógy. Nikdo rozumný nevyčítá józe, že musí denně jíst, proč by jí měl vyčítat, že se v případě potřeby musí léčit? Nemoce na druhé straně nejsou důvodem, proč jógu zanechat, ale spíše naopak: strasti těla, kterým se nevyhne nikdo, jsou právě naopak důvodem, proč ji pěstovat ještě usilovněji, abychom se hmotného těla zbavili jednou pro vždy. K tomu právě jóga směřuje.

I když nás například antibiotika nebo hlubinná psychologie zbaví obtíží nebo je spíše jen zmírní a jsou v tomto smyslu a v této věci účinnější než jóga, nezapomeňme, že když zmizí jedna nesnáz, bolest, problém, vždy se objeví záhy další. Hlavní problém života ve hmotném světě nejsou postižení tělesná či duševní, ale sama naše existence v něm. Základní příčinou všech utrpení je ego a jeho nerozlučný průvodce hmotné tělo. Ego, samo největší zlo a problém naší existence, je zákonitě zdrojem všech zel a problémů, kterými trpí. Snaží se dosáhnout jejich vyřešení ve shodě se svou představou, ale i když má dílčí úspěch, zákonitě se vždy objeví další zlo, problém, což trvá nekonečně dlouho. Tak dlouho dokud nepochopí, že zdrojem všech zel a problémů je ono samo a že řešení neleží v potěšeních ega, ale v jeho rozpuštění. Pokud se neustále snažíme o řešení z postoje ega, těla a světa, je zřejmé, že jsme stále v moci nepravého přesvědčení, že něco takového je možné. Není a nikdy nebude. Pro ego není jiná naděje než nekončící řetěz zla, problémů a bolesti.

Kdo tuto pravdu necítí a neztotožňuje se s ní, ať jógu nedělá. Není pro něho určena a zákonitě jí bude zklamán. Vina není jóga, ale on sám. Obviňovat jógu, že nezabezpečuje egu šťastný život, je vrchol nepochopení. Jejím cílem není šťastný život ega v hmotném těle a světě, ale jeho zničení a zabezpečení života v božském, duchovním světě. Její cíl není časný, ale věčný.

Ego zákonitě strádá nedostatky všeho druhu, protože se oddělilo od Boha, zdroje všeho dostatku a dobra. Své nedostatky se snaží neustále odstraňovat, ale nesprávným způsobem. Posiluje a zabezpečuje sebe, a proto i zákonitě stále víc strádá, protože posiluje svou oddělenost od Boha, jediného zdroje opravdového dobra a dostatku.

Pokud někdo hledá šťastný život v egu, je to jeho právo, ale vyčítat józe, že jej neposkytuje a ještě se tvářit, že jsme duchovními hledajícími, je vrchol nevědomosti a současně i pokrytectví ega a také velkým zlem. Chtít žít v egu božsky ve světě odpadlém od Boha je základní nevědomost. Jak se shodují všichni praví mistři, musí být nejprve prohlédnuto, než je možné doufat vůbec v nastoupení stezky.

Tentokrát zpochybňuje autor jedno ze základních tvrzení Ramana Mahárišiho, jednoho z největších mudrců všech dob: "Átmavičára je cestou od začátku až do konce". Významné je již to, jak je autorovým nechvalným zvykem, že prameny, které cituje, neuvádí a čtenář se často ani nedozví, že jde o citáty odjinud a velkých mistrů.

I jeho rozumový postup je již nesprávný. Vybere ze souvislosti s celou naukou jediný výrok a ještě jej chápe omezeně a nesprávně. Maháriši neučí jen: "Átmavičára je stezka od začátku až do konce", ale i: "Kde přestává átmavičára, začíná lókavičára". Řečeno jasně: tam, kde přestaneme usilovat o poznání Já, padáme zpět do moci ega a jeho světa (lóka= svět). Proto je átmavičára základem stezky. Když ji neprovádíme, padáme okamžitě zpět do ega a jeho světa. Autorovy postoje jsou toho naprosto zřetelným příkladem. Átmavičára také není celá džňána jóga. Patří do ní i studium, rozlišování (vivéka) a rozpouštění vásan. Átmavičára je nosnou, důležitou praxí, ale není džňána jógou celou. Ve svém výroku Maháriši myslel nejen átmavičáru jako takovou, ale celou džňána jógu. Takové výroky nelze brát mechanicky a doslova. Kdo je takto chápe, dokazuje jen svou povrchnost a neznalost. Átmavičára také není pouhé cvičení pro vyhrazené hodiny, ale celodenním úsilím, které je zaměřeno na rozpuštění ega a to na prvém místě. Nerozpustíme-li nejprve ego, nemůžeme poznat plně své Já, protože vědomí jednoho vylučuje druhé. Pokud nerozpustíme ego, můžeme sice pravé Já zakoušet, ale nikoliv se s ním ztotožnit a žít jako ono. Právě toto se zřejmě stalo autorovi, pokud lze jeho tvrzením o zkušenostech Já věřit. Poznáním Já stezka ani átmavičára nekončí, ale pokračuje rozpouštěním ega, které se objevuje vždy znovu a znovu, upevňováním se v Já a rozpouštěním vásan. Pokud nás tento postup vysvobozuje z područí hmotného světa, který je protikladem božího království, plní tím átmavičára svůj cíl a je to jen dobře. Vidět v jejím působení zápor může jen materialista, pro kterého je svět objektivní skutečností a hodnotou. Ani sám Maháriši nechápe átmavičáru ve smyslu stezky poznání za jedinou cestu k cíli. Říká: "Buď se dotazujte, kdo jste nebo se naprosto odevzdejte". Poslední je stezka lásky.

Autor také nerozumí účinnosti pozorování. Správné pozorování se děje z postoje sebe si vědomého pozorovatele, který ví, ve smyslu prožívá: vím, že nejsem ničím, co mohu pozorovat, ale pozorujícím vědomím. Tím se rozliší od všeho, co pozoruje, například od nežádoucích citů, myšlenek a sklonů. Právě toto rozlišení je prvým předpokladem, aby vše pozorované nad námi ztratilo moc. Pokud se s tím ztotožňuji, místo abych se od pozorovaného rozlišil, nemám nad tím moc. Pak se pozorované rozpouští a vrací svou energii do svého neprojeveného zdroje. Nerozlišit se od pozorovaného, znamená zůstat v jeho moci. Zabývat se tím, je totéž jako to posilovat, protože čemu věnuji pozornost a nač myslím, to oživuji a posiluji. Nezúčasněný, odtažitý, nereagující postoj k obsahům našeho podvědomí je dokonce i jedním z požadavků, které používá hlubinná psychologie. To není ani potlačování ani ztotožňování, ale oním "nechat být".

Autor nám také radí nemilovat jen Já, ale i naši individualitu, její klady i zápory. Máme snad milovat své sobectví nebo dokonce nenávist? Ježíš jasně říká, že máme na prvém místě milovat Boha - Já a to celou svou bytostí a stále. Máme také milovat sebe i druhé, ale my i ti druzí jsou také jen Já a nikoliv tělo. O nějaké lásce k nenávisti nic nepraví. Asi se neporadil s autorem.

Individualita, kterou má na mysli, jak z textu vyplývá, je ego. O něm jasně Ježíš praví: "Kdo (ego) si chce svůj život zachovat, ten (ego) jej ztratí. Kdo ztratí svůj život (ego) pro mne (pravé Já), nalezne život věčný". Doporučuji číst evangelia. Jsou plny ryze praktických pokynů pro stezku na rozdíl od autorových článků.

Jestliže takto nesprávně chápou stezku poznání i ti, kteří se o ni pokoušejí, dostává se tím ospravedlnění dřívějším indickým zvyklostem. Nejvyšší pravdy této stezky byly tajeny a nebyly přístupné každému. Jejich učitelé pečlivě vybírali jen ty žáky, u kterých byly splněny předpoklady pro jejich správné pochopení a praxi.

Znám jeden roztomilý vtip. Blázen je posedlý představou, že je žížalou a žije proto v neustálém strachu, že jej sezobne kos. Po nějaké době jej lékař přesvědčí, že je člověkem a propustí ho z blázince domů. Za chvilku je blázen zpět a se strachem křičí: "Pane doktore, pane doktore, na plotě sedí kos!" Lékař jej chlácholí: "Pane Novák, přece víte, že jste člověk a ne žížala, tak čeho se bojíte?" Blázen se brání: "No jo, pane doktore, já vím, že nejsem žížala, ale ví to i ten kos?"

Ve vtipu je skryta velká moudrost, je velmi výstižným příměrem života v egu. Žížala= ego, kos= jeho svět; strach z kosa je strach ega o jeho žížalí existenci ve světě. Poselství, které k nám článek autora vysílá, zní: přijměte svou žížalí existenci, "neutíkejte" z ní, ale přijměte ji, milujte ji - sebe jako žížalu, její strach i kosa a snažte se o nápravu vztahu k němu. Autor sám se s tím zřejmě v souladu chová. Není na stezce átmavičáry, ale lókavičáry. Věří víc pravdám "milé kineziloložky" než Buddhovi, Mahárišimu atd. dohromady a zapomíná, že ona svou pravdou si chrání své živobytí.

Autor je nebezpečný pokrytec, který se tváří jako stoupenec stezky poznání a vyjadřuje se dokonce jako její znalec. Při tom popírá samy základy této stezky. Ve skutečnosti se nejen na této stezce nenachází, ale kráčí stezkou zcela opačnou: lókavičárou. Nesměřuje k Já, ale k egu a jeho světu. Není vůdce, ale svůdce. Má na svůj názor právo. Nemá však právo jej vydávat za stezku poznání nebo dokonce za její vylepšení a vydávat se za jejího znalce. Ve skutečnosti je jejím odpůrcem a svou přetvářkou mate nezrálé hledající.

Strašit je navíc "spálením čaker" je vrchol nezodpovědnosti. Přečetl jsem několik tisíc duchovních knih, ale nic takového jsem nenašel. Džňána ani s čakrami nepracuje; jak a kterak by je mohl spálit, autor se neobtěžuje vysvětlit, ač by měl, když před tím varuje. Že by zase nějaká moudrost "milé kinezioložky"? Podle mnohých z nich vede přece duchovní stezka jen k nemocem. Co je doopravdy nebezpečné, jsou čakry plné pokleslé energie, hlavně nenávisti. Právě ty duchovní úsilí čistí. "Zanesené čakry" nevědomostí a nenávistí nejsou podle autora nebezpečné?

Autor končí opět vyjádřením své nevědomosti: máme se obrátit k Bohu o milost, což je naprosto správné. Jak je možné, že neví: Bůh je totéž co Já, které je naší podstatou, je záhadou. Átmavičára je hledání naší božské podstaty, nejpřímější stezkou k Bohu, ale on ji zpochybňuje, ač se máme k Bohu obrátit. Jak, neříká. Prostě rozpor na rozpor a výsledkem nutně musí být zmatek těch, kteří autora vezmou vážně nebo dokonce opustí stezku poznání. Oprávněně si řeknou: proč se namáhat, když je tak nebezpečná a nakonec nic nepřináší? Z pohledu ega budou mít pravdu: egu na ní hrozí jen zánik.

Autorovy články mne opravdu rozzlobily, hlavně svou nezodpovědností a bezohledností k těm, kteří s jógou začínají. Nepochybně musí být zmateni. Bylo toto autorovým úmyslem? Taková tvrzení a jejich rozšiřovatele nelze přijímat a milovat takové, jací jsou, což by jim samozřejmě vyhovovalo. Oni se přece nemusí měnit. Je na nás je přijímat a milovat, jací jsou. I když nám zabraňují vstoupit do království nebeského. Co si o takových lidech myslel Ježíš, nalezneme v evangeliích. Rozhodně je nebral, jací jsou ani je "nemiloval". Mezi jeho oblíbené patřili obyčejní, pokorní lidé, kteří si uvědomovali, v jakém žalostném postavení se nacházejí a věřně prováděli stezku, kterou učil. Lókavičára jí nebyla.

Poznámka redakce: Tak takhle tedy ne, články plné osobních výpadů opravdu na Jitřní zemi v budoucnu zveřejňovat nechceme. Autor si zřejmě nepřečetl Vkládání článků - návod pro autory.
Navíc si poněkud sám odporuje. Proč je člověk, který dlouhá léta úspěšně praktikuje džňána jógu, přečetl tisíce duchovních knih, praktikuje přísnou duchovní praxi a dokonce ji vyučuje, "opravdu rozzlobený"? To je přece projev ega! Za ta léta by měl být schopen napsat článek s mnohem větším nadhledem a s láskou!