Výměna názorů mezi Michalem Müllerem a Jiřím Vackem je smutným příkladem nedorozumění mezi dvěma duchovními lidmi. Oba mám tu čest osobně znát a o to více je mi to líto. Tím spíš, že jejich nedorozumění je nedorozuměním zdánlivým, a tudíž zbytečným.

Článek Michala Müllera Átmavičára jako únik jsem si přečetl několikrát a pár dnů jsem uvažoval, proč jej napsal a co jím chtěl říci. Můj názor je následující. Podle mého soudu jej napsal, aby upozornil na několik úskalí spojených s praktikováním átmavičáry. Nemyslím, že měl v úmyslu zpochybňovat átmavičáru jako metodu, a tím méně kritizovat ty, kdož jí vyučují. Sám přeci bez obalu přiznává, že átmavičára mu „pomohl[a] k poznání... věčného Já“. Myslím, že chtěl prostě jen poukázat na problémy, se kterými se praktikanti átmavičáry mohou setkat. Neudělal nic víc, než lékař, který rekreačního cyklistu upozorní, aby si dal sedlo do správné výšky, jinak že ho budou bolet záda. Takové varování přece není kritikou cyklistiky ani zrazováním od ní. A to ani tehdy, když lékař své upozornění doplní poznámkou „já sám jsem měl se zády problémy, protože jsem měl sedlo moc vysoko“.

Prvním úskalím, na které Michal Müller podle mého názoru upozorňuje, je cvičení átmavičáry nikoliv z upřímné touhy po Bohu, po poznání svého Já, ale z neurotických příčin. Átmavičára se takovému člověku stává omluvou, aby nemusel řešit své psychické problémy, neboli, jak říká Michal „metodou, pomocí které nevědomě uniká ze světa a řešení problémů v něm“.

Druhým úskalím je, když si někdo Mahárišiho citát „Átmavičára je cesta od začátku až do konce“ vyloží jako že átmavičára je lék pro každého bez výjimky a na všechno. Takové lidi Michal varuje, že jemu samotnému sice praktikování átmavičáry pomohlo k poznání Já, ale nepomohlo mu poznat a pochopit jeho podvědomé vzorce chování (bez jejichž rozpuštění není vysvobození možné). Správně přitom dodává, že k rozpuštění těchto vzorců je třeba naučit se pracovat s emocemi ve smyslu pochopení, co nám emoce sdělují. Pouhé pozorování našich emočních výkyvů, byť z Já, k rozpuštění podvědomých vzorců podle jeho zkušenosti nestačí.

Třetím úskalím je, když člověk, který pomocí átmavičáry dosáhl poznání Já, pokračuje v začátečnických úvahách typu „toto nejsem a tamto taky ne“ a z pozice Já Jsem neguje a potlačuje své tělo a mysl. Namísto aby tělo a mysl zahrnul do vědomí, které již poznal, nadále vytváří umělý rozkol mezi projevem a neprojevem. Dělá to proto, že si neuvědomil, že postoj „toto nejsem a tamto taky ne“ je didaktickou pomůckou k poznání Já Jsem, a že pokud je toto poznání již dosaženo, je třeba jej změnit na postoj „i tohle jsem a támhle to taky“. Jen tak se může „nirvána stát samsárou“. Michal to vyjadřuje slovy „abychom žili v plné jednotě Skutečnosti, nesmíme zapomenout i na [tělo a mysl] a být jimi taky, a mít je co nejvíce rádi“. Zároveň varuje před vytvářením neuróz na úrovni Vědomí (tj. před potlačováním a odmítáním něčeho, co Vědomí domněle není) tím, že nabádá, abychom do lásky k Já zahrnuli i projevenou část sebe sama, tj. „svoji individualitu a její klady a zápory“.

Všechny tři uvedená úskalí átmavičáry nejsou smyšlené větrné mlýny, ale reálné a nezřídka se vyskytující problémy. Jiří Vacek sám uvádí, že mnoho hledajících se uchyluje ke Stezce, protože doufají, že jim vyléčí jejich neurózy či pomůže od psychických problémů. Dostane-li se neurotik, který má problémy najít si práci, který nedokáže navázat zdravý a plnohodnotný vztah a který se bojí lidí, k átmavičáře, je nanejvýš pravděpodobné, že ji zneužije jako prostředek úniku od svých problémů. Takový člověk bude velmi důrazně slyšet na doporučení o nečinnosti ve světě, o stahování se do ústraní, o nenáročné práci, o nepořizování si dětí a o pravidelné meditaci, a začne si pomoci nich racionalizovat své strachy. Zatímco v podvědomí bude dobře „vědět“, že jeho největším problémem, jeho životní výzvou, je kupříkladu najít si partnerku a oženit se, na vědomé úrovni bude takové myšlenky "nezaujatě pozorovat" a odmítat jako zavádějící, protože jsou „zaplétáním se do světa“. Takovéto zneužití duchovních nauk Egem je velmi, velmi mazané. Zdánlivě je totiž vše v naprostém pořádku: náš milý neurotik pravidelně medituje, pracuje jen na čtvrtinový úvazek („přece nebude sloužit světu“) a dokonce žije v celibátu.

Troufám si odhadnout, že v každém hledajícím větší či menší kus takovéhoto neurotika dříme, že takřka nikdo nezačíná meditovat z naprosto čisté touhy po Bohu. Já sám jsem nebyl výjimkou, ovšem přijít na to, že používám meditaci jako prostředek úniku, mi trvalo přes 4 roky. Teprve pak mi začalo docházet, že motivy za mým meditačním úsilím nejsou zcela čisté. Že sedět denně několik hodin v meditačním křesle a obětovat celou dovolenou na meditační semináře mi ohromně vyhovuje nejen z touhy po Bohu, ale i proto, že je to náramně pohodlné. Že je to jednodušší, než řešit konflikty s manželkou, naučit se jezdit autem, pořídit si dítě. A že před všemi těmito věcmi utíkám, že se bojím být činný ve světě, že mám problémy se prosadit, že omezuji kontakty s lidmi, protože z nich mám strach, že nechci mít dítě, protože je pro mě těžké přijmout za ně zodpovědnost, apod. Prohlédnout tuto šalbu nebylo snadné a bez velké vnitřní poctivosti k sobě, stejně jako pomoci okolí, bych to nedokázal. Je proto jedině dobře, že Michal před podobnými situacemi varuje.

Nesprávné chápání átmavičáry jako léku na všechno je dle mého soudu rovněž velmi rozšířeným nešvarem. Domnívám se, že Mahariši dozajista nechtěl svým citátem říci, že nikdo, za žádných okolností, nemusí dělat nic jiného než átmavičáru. Sám některým oddaným doporučoval i jiná cvičení, např. opakování manter. Mnohem pravděpodobněji chtěl říci, že átmavičára je cvičením, které nás za jistých předpokladů může (avšak nutně nemusí) dovést od samého začátku, tj. Ega, až k absolutnímu konci, tj. stavu Jednoty. Neřekl ani, že žádné jiné takové cvičení neexistuje, ani že není možné átmavičáru ničím doplnit, popřípadě zefektivnit. Přesto si mnozí hledající myslí, že stačí dělat átmavičáru a jsou „za vodou“. Jeden můj kamarád se na týdenních meditačních seminářích velmi trápil dlouhotrvajícími bolestmi v čakrách i neutěšeným psychickým stavem. Protože jsem prošel podobným trápením a stejně jako jemu mi na něj meditace nepomáhala, doporučil jsem mu odborníka na hlubinnou psychologii, se kterým mohl své problémy vyřešit během několika odblokování. On však na mé doporučení reagoval s nedůvěrou, řka, že možná vůbec není potřeba podvědomí čistit, protože „Maháriši přece nic takového neučí“.

Sám Jiří Vacek, pokud vím, neváhal využít k vyčištění svého podvědomí LSD terapii prováděnou v 70. letech v Čechách pozdějším objevitelem holotropního dýchání Stanislavem Grofem. Ani v jeho případě tedy nebyla átmavičára lékem na všechno. I on musel jít, slovy Michala Müllera „do hlubin ... podvědomí a dan[é] energetick[é] vzor[ce] chování a jednání změnit od prazákladu“. Kromě toho Jiří Vacek sám ve svém článku Átmavičára nebo lókavičára potvrzuje, že „[stezky k Bohu] nevedou k rozpuštění neurotických sklonů nebo traumat“. Proč tedy za doporučení obrátit se k psychoterapii Michala Mullera kárá, je mi záhadou.

Neméně vážný je i poslední problém, před kterým Michal Müller varuje. Je snadné si doporučení k odtotožnění se od těla a mysli vyložit tak, že je třeba tělo a mysl popřít, zašlapat do prachu a hluboce nenávidět. Je pravdou, že někteří Mistři se tak vyjadřovali, např. Jára Kočí prý říkal, že „je třeba sám sobě zakroutit krkem“ a Eduard Tomáš snad přímo řekl, že „Ego je třeba nenávidět, abychom se ho zbavili“. Osobně se však domnívám, že tato slova byla básnickou nadsázkou. Sám Jiří Vacek, pokud si vzpomínám, se v jedné ze svých knih zamýšlí nad tím, jestli není radikální odtotožnění se od těla a mysli, které se doporučuje těm, kdož začínají pátrat po Já, jen jakousi oklikou z nutnosti. Nakonec stejně musíme tělo i mysl do Já Jsem zahrnout.

Navíc je nenávidění části sebe sama, nezávisle na které úrovni k němu dojde, prvním krokem k neuróze. Racionální mysl, která nenávidí tělesnost, jí popře a vyrobí si utajovanou závislost na sexu. Vědomí, které nenávidí mysl i tělo, je popře a vyrobí si únavový syndrom, chronickou depresi, nevysvětlitelné bolesti a kdo ví co ještě. Nabádá-li Michal k milování naší individuality s jejími klady i zápory, neprosazuje, domnívám se, abychom se zamilovali do svých špatných stránek a smířili se s nimi. Naopak, myslím, že nabádá k tomu, abychom se zahrnuli láskou na všech úrovních, odpustili sami sobě, přijali se a tím získali sílu k tomu se pravdivě na sebe podívat a dále se měnit. Přijetí se takový, jaký jsem, je základní předpoklad k tomu, abychom se sebou vůbec něco dokázali udělat, to potvrdí každý psycholog. Osobně mi trvalo se přijmout takový, jaký jsem, několik let a více než meditace mi v tom pomohla nepodmíněná láska mojí ženy. Výsledkem není, že bych zlenivěl, ale že se mi žije daleko lehčeji a že se neměním z nutnosti, pod podvědomým bičem představy, jaký bych měl být a nejsem, ale ze svobodné vůle.

Většina věcí, na které Michal Müller v souvislosti s átmavičárou upozornil, by se dala vztáhnout na jakoukoliv jinou meditační techniku. Ego je prostě nezmar a dokáže překroutit a využít ke svému upevnění cokoliv, átmavičáru nevyjímaje. I kdyby velcí Mistři napsali tisíc knih o tom jak meditovat a na co si dát pozor, Ego žáků si vždycky najde skulinku, jak přežít. Každá zmínka o tom, jak lze i hluboké pravdy špatně pochopit a účinné transformační techniky zneužít, je dobrá. O takových nepochopeních a pochybeních píše Jiří Vacek a píše o nich i Michal Müller. Každý svým jazykem a každý pro svůj okruh čtenářů: Jiří Vacek úderně a promyšleně, Michal Müller spontánně a zkratkovitě. Každopádně myslím, že je dobře, že to dělají, a že je tu dost místa pro oba. Co vy na to?