Někdo může získat pocit, že ve svých článcích opomíjím důležitost poznání naší věčné podstaty – vědomí Já jsem. Pro to, myslím, mnoho dobrého dělá Jiří Vacek ve svých knihách a veřejném působení na společných meditacích. Za to mu velké díky. Vzhledem k tomu, že jsem poznal a ustálil Já jsem během relativně krátké doby, píši více o tom, co může potkat člověka, když se pozná v jednotě Já jsem a zjistí, že aby ta jednota byla úplná a na všech úrovních, tak ho čeká ještě hodně práce a poznávání zákonů stvoření. To souvisí hlavně s rozpouštěním vásán (energetických vzorců), které přímo souvisejí se světem, ve kterém žijeme. Proto se ve svých článcích věnuji hlavně jim. I tak si ale myslím, že i pro ty, kteří vidí poznání Já jsem jako cíl vzdálený, mohou být moje zkušenosti užitečným zdrojem informací na jejich cestě za poznáním.

Ramana Maháriši by se jistě nezlobil, kdyby se mohl dozvědět něco o problémech hledajících a sám třeba své rady jim a nauku tomu přizpůsobit a vylepšit. Jiří Vacek ale pod jakoukoli kritikou, byť i nepřímou, vidí nevědomost a stále se obává, že by “žáci” jógy mohli být svedeni na scestí. Je, myslím, velká škoda, že v tak důležité problematice, jako je rozpouštění vásán (energetických vzorců) a problematika duchovní stezky obecně není možné otevřeně konstruktivně diskutovat a vyměňovat si názory bez osobních urážek a výpadů.

Nyní bych rád komentoval některé názory Jiřího Vacka:

Osobně si myslím, že každá nemoc je důsledkem nějaké disharmonie v nás, že nám ukazuje, co v nás není v souladu s Všejednotou. Vnímat tedy nemoc spíše jako znamení, co bych měl s pomocí boží změnit a ne jako něco, co mě tady obtěžuje a je důvodem být co nejrychleji odsud pryč. Základem tohoto názoru Jiřího Vacka je, myslím, přesvědčení, že jsme tady na Zemi za trest. Můžeme být i nemusíme. Myslím ale, že většina z nás je tu proto, aby se něco naučila a posunula se vpřed ve svém vývoji. Život na Zemi není jednoduchý, ale díky tomu může být pro duši tou nejlepší školou.

Podle Jiřího Vacka léčení neuróz například hlubinnou psychologií nebo Mandalou života řešením z ega. Nikam nevede, jen příčiny zmírňuje a vytváří další. Sám nevím, jak Jiří Vacek k tomuto názoru přišel, když ve svých knihách hlubinnou psychologii doporučuje. Tímto psychologickým léčením naší duše se uvolňují staré “zamrzlé” struktury z podvědomí a vrací se nám tak síla, kterou jsme předtím nemohli svobodně disponovat. Je zajímavé, že člověk může dosáhnout poznání Já, ale pořád nemusí vědět proč se na něj šéf zlobí nebo ho samovolně rozčiluje dcera v pubertě, kdykoli přijde do místnosti. Je stále neurotikem, který utíká do Já před světem, který nechápe a zdá se mu krutý a nemilosrdný. Pokud Jiří Vacek od sebe odděluje psychologický a duchovní vývoj, rozděluje člověka jako bytost na dvě části, přičemž ta věčná – Já jsem – pořádá hon na ego a začíná vznikat ještě větší dualita, než ve skutečnosti je.

Jiří Vacek chápe ego, jako vědomí ztotožněné s tělem a myslí. Mám na tento problém trochu jiný názor. Když se uvědomím jako Vědomí pozorující tělo a mysl nebo jen jako nezaujatý pozorovatel obsah vědomí, pak získám nástroj, který mi může pomoci s tímto obsahem pracovat. Pokud ale jen ustrnu u tohoto pozorování a dokonce rozlišují myšlenky spásné a nespásné, stále někdo v hloubi mě samého, v hlubokých jeskyních mého podvědomí leží něco, k čemu nemám přístup a nemohu s tím volně pracovat. Podle mistra Serapise Bey je u normálního člověka poměr vědomých a podvědomých energií 1:10. Tyto energetické bloky v podvědomí se váží k našemu fyzickému, mentálnímu a emocionálnímu tělu. Myslím si, že právě tyto “zamrzlé” energie tvoří hlavní část ega. K “roztavení” těchto energií je potřeba nejen meditace, ale také ochoty podívat se do vlastních “temných hlubin” i jinými metodami. Někdy třeba pomůže jen nekompromisně nastavované zrcadlo světa, který si nevědomě tvoříme. Souvisí tedy ego z našimi těly? Myslím, že ne. Závěrem podle mě je, že samotná existence těla tedy ještě neznamená, že člověk existuje v nevědomém pokleslém stavu pod vládou ega.

Také mě zaujalo, odkud Jiří Vacek vzal domněnku, že nerozumím účinnosti pozorování. Asi z důvodu, že jsem nezaujatému pozorování nevěnoval dostatečnou pozornost. Musím připustit, že se mi to někdy stává. A to v případech, kdy danou věc považuji za svou druhou přirozenost. Nezaujaté pozorování je velmi důležité a je právě prvním krokem k úspěšné práci například s neurózami. Tím, že si tak neurózu uvědomíme a ošaháme, můžeme přistoupit k další fázím léčení – pochopení příčiny neurózy, jejím láskyplným přijetím (protože jsme ji kdysi odmítli a zatlačili do podvědomí) a přeměnou energetického vzorce (vásány) do správné podoby. To vše stále také jako nezaujatý pozorovatel.

Je také poměrně zarážející, proč jsem stále obviňován Jiřím Vackem, ale také pravděpodobně jeho žáky, z toho, že svádím lidi ze stezky. Pokud přijmu plnou odpovědnost za svůj život, tak “svedení na scestí” ztrácí význam a přestává existovat. Pak už nemůžu svádět na mistra nebo kohokoli jiného, že mě zavedl na špatnou kolej. Můžu si za to i já sám, že jsem přijal slepě “mylné” informace. V dnešní informačně přebohaté době si mohu téměř každou informaci prověřit z dalších zdrojů, jako například Internet nebo bohatá nabídka duchovní literatury. Nesmím také zapomenout na ten hlavní zdroj – naši intuici. Po takovém přezkoušení se rozhodnu to zkusit nebo nezkusit s plnou odpovědností za své rozhodnutí.

Z vlastní zkušenosti vím, že je moc pohodlné přijímat nekriticky názory a postupy druhých a pak je za to obviňovat, že oni mě zavedli na špatnou cestu. Anebo se budu chovat tak, že proti všemu, s čím nesouhlasí a neučí mistr se budu bránit, aby se mi nerozbořila věž, kterou jsem si tak pracně postavil a bojím se, že mi ji někdo zboří jako domeček z karet. Každý máme svou vlastní cestu a neseme za ni plnou odpovědnost a v určité fázi (nejen) duchovního vývoje musíme tuto odpovědnost přijmout.

Osobní urážky od Jiřího Vacka ponechám stranou, ale rád bych mu doporučil, aby se sám zamyslel nad svým vztahem ke kritice – jaké motivy ho ženou takovým způsobem něco a někoho kritizovat a také nad tím, jak umí kritiku přijímat a reagovat na ni.

Po přečtení článku “Átmavičára nebo lókavičára” jsem si jasně uvědomil, že my dva se vlastně nemůžeme v současné situaci shodnout. Jiří Vacek upírá světu právo na jeho existenci a tím vlastně existenci světa podvědomě popírá. Vzniká tak existenciální rozpor, který vytváří dualitu nebe a země, ducha a těla. Život ve světě, který žijeme je podle mě odrazem nás samotných včetně našich hluboko zasunutých podvědomých vzorců chování. Potom platí známá věta Herma Trismegista: “Jak nahoře, tak dole – jak dole, tak nahoře.” To je asi hlavní rozdíl v našich přístupech k životu ve světě a Bohu. To je pravděpodobně důvod, proč je naše výměna názorů nekonstruktivní. Možná, že by byla jiná, kdyby neprobíhala na veřejném fóru Internetu, ale soukromě. Každý přece máme svůj pohled na svět a vždy se můžeme obohatit o ten jedinečný pohled toho druhého a něco nového si uvědomit.