Výzkumy času, hmoty, energie a všeho měřitelného v našem světě poukazují na velmi zvláštní věc. Tou je tzv. dichotomie – dvojznačnost. Na jedné straně se hmota jeví jako částice, na straně druhé jen jako vlnění. Stejně tak lidská bytost se na jedné straně jeví jako čistě biologický stroj, na straně druhé jako nekonečné pole vědomí.

Když se podíváte do původně tajných nauk taoismu, hermetismu a jim podobných, často se setkáte s tvrzením, že není tady, tam, teď, předtím a potom. Že všechno je jeden jediný bod, který zakouší ralitu. To by odpovídalo i některým fyzikálním teoriím – holografickému vesmíru, kvantové mechanice ve smyslu práce s kvantovým vakuem apod.

V hermetismu, konkrétně thelémské filozofii, se praví, že každý člověk je Bohem – a netvrdí se to jen zde (také např. v tantře). Dále se praví, že každý člověk je hvězdou – jakýmsi „agregátem zkušeností“. To by souviselo možná s výzkumem vědomí, které se jeví spíše jako aktivní zakušitel, než jako náhodný a pasivní účastník.

Pokud by toto vše mělo korespondovat s Jungiánskou psychologií, dostali bychom značně fascinující pohled na člověka i na Boha. Jungova psychologie, její moderní odnože, stejně jako psychoterapie totiž dávno definovaly pojem Boha jako tzv. „Selbst“ – Já. Ovšem bez možnosti plurálu, tzn. všichni mají toto „velké já“ společné. Ve změněných stavech vědomí, transech, meditacích a modlitbách pak může řada lidí pocit totožnosti sebe sama s tímto Já přímo zakusit – žážitek je většinou tak silný, že osoba ho proživší má ohledně víry v Boha do konce života jasno. Tento stav je také samozřejmě jedním z hlavních cílů naprosto všech spirituálních, extatických, rituálních a jiných technik a praktik.

Pokud dáme ono Já do kontextu s výše uvedeným, dojdeme k zajímavému postřehu. Všechno se tváří, jakoby Bůh zastínil sám sebe, aby mohl sám sebe prožívat…“stvořil k obrazu svému“… Jakoby se v miliardách mozků, těl, kmenů, listů a vůbec všem sám uskutečňoval.

V Bibli se píše: 

Kdo oznámí od počátku, abychom věděli, aneb od starodávna, abychom řekli: Práv jest? Naprosto žádného není, kdo by oznámil, aniž jest kdo, ješto by se dal slyšeti, aneb ješto by slyšel řeči vaše.

Není toto jednoznačné určení toho, že Bůh není žádnou oddělenou entitou, se kterou by šlo komunikovat, nebo jí být řízen? Pokud tomu tak je, můžeme ho jen zakoušet, být jím.

Velkou neznámou však je, proč jsme zapomněli svůj původ a všechny souvislosti – nebo lépe řečeno – pokud známe stavy vědomí rovnocenné pocitu božského vědomí, pak, jak tvrdí existenciální směry psychologie, bychom měli ne studovat mystické stavy, ale proces, který každého jedince od tohoto prožitku dělí a znemožňuje mu jej prožít kdykoliv si dotyčný zamane…