Četl jsem pár komentářů na duchovních serverech. Viděl jsem nelítostné útoky jednotlivých reagujících čtenářů. Názory do sebe narážely divokou silou a zanechávali smutnou spoušť. Nakonec, nikdo nevyhrál. Co se vlastně stalo? Proč je zuřivá obhajoba našich přesvědčení tak důležitá? Co je motivací lidského konání, co je odměnou, co je cílem ? Co leží za urážkami, nepřátelstvím a pohrdáním?

Lidé jsou velmi zvláštní. Snažíme se porozumět světu okolo nás a stahujeme se do těsného brnění připraveni vždy bojovat a otupit odstín vznášejícího strachu. Mnoho, velmi mnoho věcí nás intenzivně bolí. Strach nás tlačí do křečovité pózy všemu porozumět, být připraveni, nenechat se zaskočit. Tak vysušujeme naše nejvzácnější city i emoce. Pokud zvítězíme, pokud naše inteligence a dar slova zaskočí toho druhého, cítíme opojnou, velmi kratičkou energii náhlé moci a nadvlády. Milujeme neporušenost našeho přesvědčení, pravd a jistot. Ale život ve svém rychlém pohybu není statický, mění se velmi rychle. Nelze zastavit řeku, která vytváří klidnou vodu, tůňky, divoké peřeje a mohutné vodopády. Náš vlastní, cenný život se překlápí do těsné ulity pouhopouhého přežití, vyhaslosti a ne vášně.

Co získáme, pokud změníme pohled na svět u druhého člověka? Pocit bezpečí, pocit davové psychózy, že se nám události, které naše myšlení interpretuje jako nepříjemné, zlé a těžké, vyhnou? Náboženství, sekty, duchovní směry slibují nemožné. Slibují vyřešení problémů někde daleko za horizontem mimo náš dosah, odměnu za poslušnost, jedinou pravou nauku, rigidní a mrtvé návody. Poté sloužíme jen vlastnímu strachu, který nám odebírá vrozenou citlivost, touhu a chuť naplno žít.

Stále a stále nabádám své přátele. Dejte lidem, kteří vás stresují, svobodu. Dejte jim svobodu která jim náleží, dejte volnost projevu jejich vlastní osobnosti, jejich názorům a přesvědčení. To je milosrdný soucit. Nikdo není zapomenut a na ztuhlých maskách příliš nezáleží. Ti lidé, nejsou jejich maskami, které jim v bolesti a utrpení zkřivují dokonalou, božskou tvář. I oni klopýtají na cestě ke světlu a jen náše hluboké soucítění a pochopení jim může dodat potřebnou sílu opět nalézt záchytný bod. Každý touží být milován, každý touží být vyslyšen, každý touží po teple a bezpečném tlukotu lidského srdce. My sami nemůžeme nic ztratit. Rozpusťte se v konejšivé prázdnotě, v hlubokém porozumění, co vlastně je lidská mysl. A poté, vystaveni bezohlednému, nelidskému útoku a nepřátelství, budete vnímat přicházející agresi jako zoufalý pláč opuštěného a zapomenutého lidského tvora. Ta agrese na vás již nezanechá stopy, neboť mysli jako takové není dovoleno splynout s přicházející, temnou energií. Uvidíte plátno, běžící film, který vás již nedokáže vtáhnout do sebe.

K čemu nám je ego, sebevědomí, sebedůležitost, pýcha a moc? Jsou to úlomky fragmentů, které nedokážou přinést trvalé štěstí. V potu tváře vystoupáme na vysokou horu, kde vztyčíme naší vlajku omamného úspěchu a seberealizace, abychom v zápětí pohlédli na rozlehlé pohoří dalších a dalších tužeb, krkolomné výstupy a bolestné sestupy. Celý náš život je poté drogou, která bere vše. Bere naší energii, citlivé vnímání, lidskost a hluboké porozumění. Vše, vše zde musíme jednoho dne zanechat. Převozník vezme jen nás, převozník s vlídnou tváří a nezměrnou hloubkou očí.

V tichu se nalézá vše - domov, láska, naplnění. Děsí nás slova probuzených mužů a žen o totální prázdnotě. Ovšem, prázdnota, nicota, děsí jen naší mysl. Co tam budeme dělat, vše ztrácí smysl a pohyb. Vy sami poznáte, ucítíte, že v prázdnotě, v tichu je vše. Naprosto vše. Je to plné všeho. Srdce zaplaví neuvěřitelný pocit štěstí i úlevy. Vše ztratí původní důležitost, tak jako v milování, slova jsou již prázdná a zbytečná. Prožitek je konečný a věčný. Nic, nic nemusíte dělat, jste pohlceni a absorbováni v záplavě tolik známého světla. Mysl nakonec vzdává svůj chaotický boj o nadvládu a těžké okovy se zničehonic ztrácejí. My jediní stavíme překážky a omezení k dosáhnutí stavu citlivosti. Strach nám zaslepuje oči, potlačuje city. Vlastní mysl nás tupě a hloupě tlačí do iluze budoucnosti. Málokdy se stane, že se skutečně bojíme v přítomnosti. Nebo v minulosti. A přítomnost je nakonec zproštěna i času. Prožíváme zvláštní temné i světlé vize, které ještě nenastaly a to je zvláštní.

Toužíme po bohatství, a bohatství nám nadělí přesycenost. Toužíme po moci, a moc z nás udělá hlupáky, točící se ve vlastní iluzi. Toužíme po jiném uspořádání věcí našeho světa a přítomnost prožijeme ve stavu nebožtíků. Toužíme po partnerovi a nakonec v něm vidíme naší snovou projekci, mající sloužit nám samým. Toužíme po slávě a uznání a plazíme se u nohou vlastního strachu, rodící necitelnou oddělenosti. Život sám o sobě je velmi jednoduchý a od samého začátku naprosto dokonalý. Nic mu neschází. Je naší volbou, jak s tímto darem naložíme. Usmrtíme své emoce, touhy, rozkoš, nekončící oslavu čerstvé přítomnosti a staneme se chladnými, vyděšenými a uštvanými bytostmi? Je naším posláním strávit život jako ztuhlé, vychladlé mrtvoly v těsné truhle nekonečného dosahování a stálé nespokojenosti?

Odtlačte otrávenou a vnucenou mysl mimo sebe, podívejte se na ní z venku, rozpoznejte hloupé motivace i ekvilibristiku vzdušných zámků, slibujících nemožné za dalekým horizontem. Budu ve vás probouzet citlivost, pokud mě síly z nekonečnosti konání neopustí.

Láska a soucit jsou mými křídly.