Začnu tím co praví o duchovním učiteli Šrí Ramana Maharši. Tento světec nejen dosáhl cíle duchovní cesty, ale navíc se neskrýval v ústraní a po dlouhých 54 let svým příkladem, trpělivostí, tichem i slovy vysvětloval princip svého poznání.

Šrí Ramana pravil : "Guru je ten, kdo po celou dobu zůstává pohroužen hluboko v Já, ten, kdo nevidí rozdílu mezi sebou a jinými. Není posedlý názorem, že on je osvícený a ostatní okolo něj žijí v žaláři ega. Jeho sebevláda je neotřesitelná a není nikdy ze svého klidu vyrušen."
Co si můžeme z tohoto citátu vzít? Určitě začneme jeho neochvějným klidem. Klidem bytosti, která spočinula ve vznešeném stavu, povznesená nad přízemnost bytostí nevědomých. Navíc je zde důležitý prvek, že jeho stav není nikterak výjimečný. Jak je možné být tak vysoko povznesen a přesto necítit důležitost svého postavení? Toho lze dosáhnout jediným způsobem. Jedině odstraněním pocitu "Já jsem tělo" a pocitu "Moje", které vážou pocit důležitosti, lze dosáhnout tohoto stavu.

Jak se však můžeme zbavit pocitu "Já jsem tělo" a pocitu "Moje" a dosáhnout stavu osvobozené bytosti? Začnu příkladem Šrí Ramany. V 16 letech měl prožitek své smrti. Naprosto nečekaně prožil pocit umírání a tím v ranném mládí objevil nejen pomíjivost tělesnou, ale prožil stav věčnosti, stav, který se nazývá sámadhi. Jeho pocit "Já jsem tělo" byl zcela vykořeněn a spolu s ním umírá i pocit "Moje". Tento prožitek byl tak silný, že o několik týdnů později opouští svůj domov, svou rodinu a odchází pod posvátnou horu Arunáčalu. Zde následně prožije zbytek svého života a nikdy toto místo neopustí. Cesta Šrí Ramany byla v uvědomění si pomíjivosti těla, poznání iluzornosti prožívaného světa a zároveň prožití nepopsatelné blaženosti osvobozené bytosti. To vše v jediném okamžiku změnilo osud mladého a inteligentního chlapce v osud moudrého světce.

Pro ty, kteří by v Šrí Ramanově odchodu pod Arunáčalu viděli útěk ze světa, dlužno poznamenat, že matka i bratři se později za Šrí Ramanou přestěhovali a Šrí Ramana řadu let potom plnil své synovské povinnosti.

Nyní se však dostáváme k nejzásadnějšímu bodu duchovní cesty. Uvedu opět citát Šrí Ramany Maharšiho: "Žák má mít prudkou a nepřetržitou touhu osvobodit se od životních běd a dosáhnout nejvyššího duchovního blaha. Nemá míti ani nejmenší touhy po něčem jiném."
Co nám říká tento citát i předchozí popis přeměny Šrí Ramany? Ten, kdo chce dosáhnout cíle cesty, musí obětovat vše čím je a co má. Musí být ochoten vzdát se všeho, počínaje vlastní důležitostí a smyslem dosavadní existence a konče všemi vazbami na tělo, svět i lidskou společnost. Duchovní cesta je změna vlastního myšlení a cíl duchovní cesty je naprosté odstranění individuální osobnosti. Ten, kdo si myslí, že dosáhne cíle a zůstane nepozměněn, je již předem odsouzen k neúspěchu.

Duchovní cíl může být dosažen dvěmi cestami. První je vzdání se všeho co mám a co jsem a odevzdání všeho Bohu, což je cesta oddanosti neboli Bhakti marga. Druhá je poznáním iluzornosti a pomíjivosti těla a prožívaného světa a poznání věčnosti svého pravého božského "Já", což je džňána marga.

Konečnou metodou pro dosažení cíle cestou poznání je metoda dotazovací, zvaná átma vičára neboli dotazování po Já. Tato metoda je přímá cesta k nejvyššímu blahu. Ovšem ten, kdo není dostatečně připraven, nemůže využít plně kvalit této metody a ztratí se v labyrintu své nezkrocené mysli. Tak jako nelze úspěšně studovat univerzitu bez znalostí základní školy, stejně tak nelze úspěšně používat átma vičáru bez předchozího uklidňování a očišťování mysli jednoduššími metodami. Pokud si někdo myslí, že jednodušší metody jsou pod jeho úroveň a on půjde jen cestou nejvyšší, právě ten je na cestě ke zklamání.

Co tedy udělat, pokud se hodlám vydat na duchovní cestu? Nejprve si musím uvědomit, co je ona duchovní cesta a co je cílem, kterého chci dosáhnout. Duchovní cesta je vynaložení snahy na očistu mysli. Cílem je spočinutí v klidu a Božské blaženosti pramenící z očištění a poznání své mysli a tím i poznání svého prožívaného světa. Veškerá činnost, veškeré metody, které povedou k tomuto cíli musí být využity a ve chvíli, kdy splní svou roli, potom musí být opuštěny. V nejvyšším stavu není místo pro jedinou závislost či připoutanost ani ke světu, ani k překonané duchovní cestě. Tam zůstává pouze onen vznešený a klidný stav, který nemůže být vyrušen činností, neúctou ani poctami, ztrátou ani ziskem, tichem ani hlukem, chladem ani horkem. Nic, co přichází ze světa, nemá moc nad myslí svobodné bytosti a nic nemůže vyrušit Božský stav blaženosti.