Chladný vítr pročesává vlasy plné spadlého jehličí. Existence promlouvá švitořením ptáků, šuměním obrovitých stromů a chladné, majestátní skály mlčky pozorují pochodující dvojici dětí země. Je zima, slunce se zimomřivě zahalilo do sárí těžkých mraků a celé údolí je v podivném šeru. Před zrakem se náhle zjevuje provizorní, ošumělý srub obehnaný dřevěnými, zjizvenými lavičkami. Ruksaky padají na zem a mysl horečně spřádá barevné vize do nesouvislých obrazců. Ne, dnes není má mysl vítána. Rozjitřené smysly záhy převezmou vládu nad těly i city. Těžce dosedám na hrubou lavici zčernalých klád, opírám se o mlčící strom. Bohyně beze slova, se zvláštním úsměvem, usedá obkročmo na můj klín a její ruce pevně obejmou tělo. Vše utichá, oči se unaveně zavírají, svět okolo mlčí. Vnímám hebkost vlasů, ponořuji se do tepla, prsty něžně přejíždí po hrubé látce košile. Náhle, nečekaně se rodí první mohutná vlna. Oblast spodní čakry intenzivně vybuchuje gejzírem jiskřivé energie, která je nelítostně vržena vzhůru do prostoru těla. Srdce, dvě srdce se začínají probouzet ze spánku. Chvějí se proudem laskavého světla, proplétají se v omamné jezero vděčnosti, vítají se. Myšlenky odumírají v závrati střetu dvou polarit. Tvář Stvořitele zkrápějí slzy. Lesní srub plný čerstvého, voňavého sena se náhle a nečekaně mění ve velkolepou a úchvatnou svatyni odevzdání. Bohyně pomalu odkládá šaty a svléká muže. Muže, který byl dnes požehnán neuvěřitelnou sílou ženy. Muže, který se dnes má změnit v Boha. On ulehá na zem v pokoře před ohromující energií, kterou Bohyně mocně vyzařuje. Rozpaží volně ruce, odevzdává své chvějící se tělo na zářící oltář rodícího se slunce. Žena velice pomalu, nesmírně pomalu posunuje heboučkou kůži měkkých dlaní po rozlehlé krajině vzrušeného Boha. Muž křečovitě zadírá prsty do tmavé, mlčenlivé hlíny. Nové a nové vlny rozkoše vyvolávají nekontrolovatelný třes obou zasažených těl. Kundalini, strašlivý had, odmotává jednotlivé smyčky děsivého těla a vydává se na pouť vzhůru. Energie Bohyně se mísí s energií Boha v posvátnou relikvii vášně. Vlhká ústa, bolestivě, pomalu, znásilňují tepající kůži, která se křečovitě přetavuje v rozlehlou, nekonečnou pláň. Těla ztrácejí kontrolu, žhnou pod přívalem spalujícího plamene, svíjejí se v nových a nových erupcích vybuchující rozkoše. Had zvolna polyká svojí oběť. Svět okolo se ztrácí, vše splývá do nerozpoznatelného chomáče barev a jisker. Obrovská energie naléhavě naráží do hranice těl hrozící explozí. Miliardy buněk tančí chaotický tanec bolestivé extáze mimo dosah vlastního chápání. Ticho - konec - konejšivá smrt. Plíce roztřeseně nasávají cáry provoněného vzduchu. Dlaně jsou nehybně složené v sobě. Nevím, nevím co se stalo, nechci to vědět. Nic nemá smysl. Myšlenky jsou zmrzačené. Unavená těla se chvějí doznívající rozkoší. Těžce se probouzím do známého, divného světa. Kruh se spojil.