Urinoterapie se používá po celém světě. V Evropě její rozmach v 19. století a na počátku 20. stol. ukončil objev antibiotik. Moderní způsoby léčby a předsudky tuto účinnou metodu úplně vytlačily. Ostatně tuto techniku zná ještě mnoho lidí z vyprávění o našich předcích. Například při řezném poranění při práci na poli se vlastní moč běžně používala k vymytí a desinfekci rány.

V současné době se výzkumem uriny a jejího léčebného využití zabývají vědci v Evropě, USA, Indii, Austrálii i Japonsku. V Mexiku a Japonsku je již urinoterapie součástí studia na lékařských fakultách.V těchto zemích je také několik klinik s urinoterapeutickou léčbou. Během sta let výzkumu, věnovaného urině a jejím složkám, byly zjištěny následující poznatky. Urina překvapivě snadno zabíjí viry. V silné koncentraci nejenže oslabuje viry jako jsou obrna a vzteklina, ale přímo je ničí. Zároveň účinkuje jako výtečná a jistá přirozená vakcína a osvědčila se v léčbě široké škály neduhů, včetně chronických a akutních zánětů jater, černého kašle, astmatu, senné rýmy, planých neštovic, migrény a zažívacích potíží. Dále zkoušky s urinou prověřily, že zaručeně léčí šedý zákal. Bylo zjištěno, že mnohé tělesné nemoci byly urinou zmírněné, např. roztroušená skleróza, zánět tlustého střeva, vysoký krevní tlak, lupus, revmatický zánět kloubů, zánět jater, hyperaktivita,ekzém, cukrovka, pásový opar.

O tom, že příznivců urinoterapie v lékařských a vědeckých kruzích přibývá, také svědčí to, že III. světového urinoterapeutického kongresu v Brazílii se zúčastnilo přes 300 lékařů ze 43 zemí všech kontinentů. Z České republiky se ho zúčastnila nejznámější odbornice na urinoterapii v České republice MUDr. Vilma Partyková. Tato lékařka je absolventkou Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala 7 let na klinice, z toho 5 let jako anesteziolog Fakultní nemocnice v Praze na Vinohradech a přes 20 let jako všeobecná a obvodní lékařka. O urinoterapii napsala již druhou knihu, která byla inspirována ohlasem pacientů, čtenářů autorčiných článků a knih, posluchačů jejích přednášek a zájmem široké veřejnosti.

Přestože v celém světě je urinoterapie běžnou záležitostí a žádným tabu, pro mnoho lidí je použití této vlastní tělní tekutiny nepřijatelné a vzbuzující odpor. Svůj podíl na tom má pochopitelně výchova, kdy je již malým dětem vštěpována představa o své moči jako o něčem nečistém a špatném. Urina každého člověka je produkována přesně na míru, jako ultrafiltrát koluje v našich cévách a poté ji ledviny přefiltrují. Do ní pak vyloučí všechny látky, které již tělo v danou chvíli nepotřebuje. Moč obsahuje mnoho různých látek- vitamíny, enzymy, hormony, soli, proteiny, minerály i stopové prvky a další, které dosud nebyly objeveny. Urina je také významným zdrojem pro stanovení diagnózy, jak to všichni známe z praxe u lékaře. Moč je totiž přesným obrazem stavu organismu, protože vzniká z krevní plazmy jako produkt látkové výměny v lidském těle, které se účastní všechny orgány lidského těla, krev a každá buňka. Součástí uriny je i voda a ta má schopnost přenášet a zachovávat informace. Proto nese také informaci o všech probíhajících i nastávajících chorobných procesech uvnitř těla, ale i o přesném umístění všech postižení. Možná z těchto důvodů jsou i někteří léčitelé schopni z moči pacienta rozpoznat jeho nemoci. A při urinoterapii se tyto infomace dostávají různými způsoby zpět do lidského organismu, kde vyvolávají určité reakce a dochází k léčení na podobném principu jako u homeopatie. Podstatná a důležitá při urinoterapii je skutečnost, že se vždy léčí a ozdravuje organismus jako celek a ne pouze určitý orgán či nemoc. Urina je vždy po ruce a její složení se během léčby mění podle potřeb organismu. Urinoterapie nemá na rozdíl od chemických léků vedlejší účinky a je netoxická.

Používání uriny je velmi široké – může se vmasírovat do problematických částí těla, kapat pod jazyk, aplikovat podkožně, slouží k potírání, obkladům, na klystýr a v určitých případech je ji možno i pít. Pití ranní moči také praktikují a doporučují někteří jogíni. V těchto případech je však nutné se s účinky a aplikací urinoterapie podrobně seznámit či poradit s lékařem zabývajícím se celostní medicínou. Při nesprávném postupu a aplikaci může urina uvolnit z těla najednou příliš mnoho odpadních látek, kterými byl organismus během života zanesen.To může způsobit komplikace vylučovacím orgánům. Vždy je doporučováno používat vlastní urinu, lze ji i homeopaticky upravit s vodou a aplikovat, či odpařenou jako krystalky sypat do rány. Z toho co bylo doposud výzkumem ověřeno a potvrzeno je jasné, že lidská urina neobsahuje žádné jedy, ale právě naopak se opětovným použitím uriny organismus obohacuje obrannými látkami a léčí bez vedlejších účinků. Záleží tedy pouze na nás a našich postojích, abychom se naučili plně využívat této neobyčejné látky, která je velkým pomocníkem každého z nás.

Radek Märtl