Za prvé my nejsme ego, ale pravé Já, sat-čit ánanda, atman, Kristus, naše buddhovská podstata, tao. Ego je naše nepravé já, které vytváří ztotožnění ryzího vědomí, kterým jsme s hmotným tělem a myslí.

Naše pravé Já nic nechce ani chtít nemůže. Chce ego a to svou myslí. Je zcela běžné, že mysl chce současně mnoho věcí naráz a současně také mnoho věcí nechce a dokonce se jich bojí. Mnoho těchto přání a tužeb je dokonce navzájem protichůdných: chtěli bychom například v něčem vyniknout, ale nechce se nám cvičit nebo pijeme, ale chtěli bychom se této závislosti zbavit a to vše současně.

Toto chtění i nechtění jsou jednotlivé myšlenky nebo city ega. Domýšleno do důsledků, ego samo nic nechce, ale vytváří a chová jednotlivé myšlenky a city, které něco chtějí nebo nechtějí. Pokud jsme nezaujatými pozorovateli mysli, můžeme tyto jednotlivé city a myšlenky jasně pozorovat. Existují samostatně, jedny nezávisle na druhých, vznikají, trvají a mizí. Často jsou navzájem protichůdné. Ty z rozumu nám říkají: musíš udělat to či ono, cit nebo touha jsou proti a my jsme jimi zmítáni a nemůžeme se rozhodnout. Jsou-li tyto protivné sklony silné a vztahují-li se k podstatným životním záležitostem, pak dochází k hlubokým vnitřním konfliktům až k rozpolcení.

Psychologové tento vnitřní rozpor dobře znají a mají pro něho odborný název: ambivalence. Označuje stav, kdy současně něco chceme a nechceme, současně něco nenávidíme i máme rádi. Často také jeden z těch dvou rozporných a protikladných sklonů zatlačíme do podvědomí a proto si jej nejsme vědomi, ale existuje dále a ovlivňuje nás podvědomě.

Takže je pravda, že můžeme současně něco chtít i nechtít, milovat i nenávidět a není to nemoc. Schizofrenie je něco zcela jiného.

Důležité je vědět, že Já nic nechce a dokonce ani ego samo ne, ale že pouze pěstuje ve své mysli myšlenky a city, které si něco přejí nebo naopak nepřejí. My, ani naše Já ani ego nejsme žádnou myšlenkou ani citem. My je jen vytváříme a chováme. Jsou našimi výtvory. Ve stavu nevědomosti jim však plně podléháme, protože jsou skutečnými mocnými silami. Pokud se dokážeme od nich odtáhnout do vědomí, poznáváme výše uvedenou pravdu a přímo je nazíráme jako jednotlivé výrony energie naší mysli. Pak také máme možnost je ovládat a nikoliv jim otročit. Předpokladem je pochopit výše uvedenou zákonitost a umění být nezúčastněným pozorovatelem mysli. Pochopit způsoby mysli, jakými nás svými výtvory ovládá, je nesmírně důležité pro zdar naší stezky. Ambivalence je jedním z nich. Je běžné, že vše zlé a se stezkou v rozporu strkáme do podvědomí a propadáme přesvědčení, že jsme dobří a celou bytostí toužíme po Bohu. Kdyby tomu tak bylo, rychlý úspěch na stezce by byl nevyhnutelný. Proč tomu tak není, je zřejmé. Viníkem je ambivalence. Často Boha současně více nechceme než chceme.

Názorným příkladem ambivalence je chování většiny hledajících. Některé jejich tužby směřují k poznání a k vysvobození, jiné do světa. Pokud chtějí ve světě uplatnit například své schopnosti a prosadit se nebo se upínají na šťastný rodinný život, ať si pak nestěžují na jógu ani na stezku poznání a netvrdí, že je neúčinná, nic neřeší a že proto potřebuje vylepšit a podobně.

Kdo neplní podmínky jógy zejména tak zásadní jako je odpoutanost od světa a nelpění na něm, nemůžeme na stezce očekávat trvale dobré výsledky ani tehdy, když hodně medituje. Stezka zdaleka není jen v klidu prováděná átmavičára nebo meditace. Jestliže lidé, kteří neplní základní podmínky jógy, jsou z ní zklamáni a viní její praxi z nedokonalosti a prohlašují nutnost jejího vylepšení, jsou zaslepeni právě svou ambivalencí a nedostatkem pravé touhy. Nejsou schopni ani ochotni dát stezce vše a hlavně sebe. Vina je na nich a nikoliv v nedokonalosti jógy: neplní požadavky stezky a ještě ji očerňují. Nechtějí se podřizovat její zákonitostí, ale naopak, pravidla stezky se mají přizpůsobovat jim, aby si mohli s egem užívat světa a současně žít v poznání a dosáhnout vysvobození. Zapomínají zcela, že poznání je totéž, co rozpuštění ega s jeho všemi tužbami a vysvobození je vysvobozením právě ze světa, který si tak horlivě chtějí užívat.

Každý má jistě právo „na svou pravdu“. Jestliže si někdo plete schizofrenii s ambivalencí a navíc tvrdí, že ambivalence neexistuje, takovou svou „pravdou“ jen prostým důvěřivcům škodí a to tím víc, čím víc ze sebe „dělá“ autoritu.