Je hloupé konat dobré skutky. Je naopak přirozené být dobrým a přirozeně činiti nevědomě dobro. Je hloupé být věřícím. Je přirozené důvěřovat a padnout Bohu do náruče, ač ho nemůžeme v tomto stavu rozpoznat. Je hloupé být mistrem. Je přirozené být šťastný ze svého života a štěstím nakazit lidi okolo sebe. Je hloupé přemýšlet nad nebezpečím začínajícího vztahu. Je přirozené vztah prožít intenzivně a přijmout i vlastní rozchod.

Nakonec, co je vlastně komplikované v našem životě ? Komplikovaná je zástava dechu, srdce, těžká nemoc. Naše vlastní duše obývá neuvěřitelně dokonalý nástroj, tělo. Duše je vybavena vlastními končetinami emocí a citů a srdce je mozkem duše. Je-li duše spokojená, srdce o tom mluví. Duše si v nebi zapůjčí vozidlo, tělo, a jede na výlet do tohoto světa. Chce si to užít, procítit, ochutnat. Duše se tělem zhmotňuje a to jediný účel našeho narození.

A co je to duše? Proč to potřebujeme vědět. Náš začátek a náš konec je velice nejasný. Prožíváme malou výseč své fyzické existence. Bůh prožívá tuto existenci v našem těle. A pokud necítíme svoji božskou podstatu, musíme prožívat muka osamění a ztracení. Ovšem, jak se lze na tomto světě ztratit ? Jak ? Nemůžeme se vypařit, ani kdybychom odletěli do vzdálené galaxie, tak zde stále budeme. Svůj svět si stále nosíme sebou a náš svět je součástí všech světů. Těch zrozených, i těch nenarozených.

Nemuseli bychom trpět, být nešťastní a smutní. Pokud by neexistovaly jednotlivé polarity. Neštěstí se vidí ve štěstí, zlo v dobru, přátelství v nenávisti, láska v odmítání, černá v bílé.

Má přítelkyně mi vyprávěla sen. Nesmírně pravdivý. Byla ve velké místnosti, kde byla pouze bílá a černá barva. A také obrovský závěs. Rozdíly byly zřetelně viditelné.Náhle přišel Ježíš a rozhrnul závěs. Světlo zalilo prostranství. Černá barva zmizela se světlem a bílá splynula. Náhle nebylo nic, jen světlo. Tak Bůh stvořil svět. On je světlo. Ovšem světlo samo se nemůže vidět a tak vznikly všechny polarity. Černá a bílá. Ale tyto polarity nakonec vůbec neexistují. Možná proto nejsou ani jiné živé bytosti ve vesmíru. Možná jen my lidé, zvířata a fauna umíme vidět tuto existenci. Jedno zrnko na poušti a nekonečné množství jiných dimenzí v dalších zrnkách. Nám již neviditelných.

My máme velice omezený svět našeho smyslového vnímání a rozpoznávání. Abychom mohli prožívat tuto existenci, musí existovat i protipóly. Proto Bůh nemůže zasahovat proti zlu. Pokud by zlo zmizelo, zmizelo by i dobro. Nebylo by nic. Vůbec nic, co bychom mohli uvidět, osahat, z čeho se učit. Bible má pravdu. Bůh může zničit ďábla, kdykoliv. Pokud by to udělal, tento svět, tato nastavená dimenze, prostě zmizí. Nebude. A pokud je zlo obrácenou stranou dobra a tato mince je původním světlem, nelze odstranit pouze jednu stranu. Buď obě najednou, nebo to nechat tak, jak to je. Lidé netrpí zlem, neštěstím, nenávistí. Lidé trpí osamělostí. Nedokážou uchopit celou minci. Touží pouze po jedné straně a v tomto nelze pomoci.

Tento svět je pískoviště. Nic jiného. Existence trpělivě zkouší různé varianty. Lidé stojí většinou pouze na jedné straně a nadávají na druhou. To je nepochopení. Přemíra dobra bude vyrovnána zlem. Pouze v okamžiku prozření všechny formy splynou do jediného, původního oceánu. Říká se tomu blaženost, naplnění, rozpuštění. Zde mizí protiklady a nakonec, je to obrovské vítězství Boha. Oslava a extáze. Protože forma získala vlastnosti oceánu a to je největší dokonalost. Tam Bůh směřuje, ke středu mezi protiklady, přitom stále ve projeveném. A v tomto středu je ona prázdnota. Pohyb se zastaví, protože protipóly splynou v jednotu.

Aby bylo možné dosáhnout tohoto vrcholu, je potřeba smíření a pochopení se samotným modelem tvoření a vstřebání, nasáknutí vlastního procesu. Je potřeba najít střední cestu, která nemůže být nazývána ani cestou, snad ostřím břitvy. Slučovat protiklady a neutralizovat je. Ponořit se do oceánu a vidět jinak než předtím. Poté zmizí všechny boje o smysl naší existence, vlastní integritu, pravdivost názorů a přesvědčení. Mysl není součástí tvoření, mysl je sen. A jako sen skončí.

Můžeme dělat hodně. Můžeme splynout, můžeme cítit spoluúčast, můžeme hluboce porozumět bolestem světa, můžeme na sebe zapomenout. A hlavně, vroucně milujme vše, protože my jsme vše a nejsme osamoceni. Jsme celkem a vším. Samotné poznání je velice jednoduché a přirozené. Srdce nám bude neomylně udávat směr pohybu a natáčet kormidlo. Veškeré motivace zmizí, zbude jen hra. Hra na člověka a to je skvělá hra. Člověk sám o sobě je dokonalým tvorem a má neuvěřitelné schopnosti a kapacity. Není třeba tyto kapacity cele odevzdat ve prospěch imaginárních, byť hmotně a prožitkově příjemných vzdálených cílů. Měli bychom tuto kapacitu věnovat každému dnu zvlášť. Počet dní má každý omezen a pouze spontánnost, hravost a hýčkání sebe sama má význam. Význam onoho přítomného okamžiku, kdy jsme naplněni radostí a nadšením z vlastní tvořivosti a bezstarostnosti. Říká se, že jediné co musíme, je umřít. Proč nevyplnit zbývající čas věcmi, které nás pohladí a zaplní ? Protože to, co cítíme jako vzrušivé, hezké a příjemné je správné a výživné. Proč by se Bůh tolik namáhal, tak zkoušel a experimentoval, kdybychom odcházeli z tohoto světa nešťastní, opuštění a nespokojení ? K čemu by celý svět byl ?

Jsme sami sobě, v hranicích našeho vnímání a schopností, tou nejdůležitější bytostí ve vesmíru. My jsme světem, jiné světy se nepočítají. My jsme vesmírná laboratoř, takové pokusné milované zvířátko, vzrušující expedice. Pokud uspějeme, existence se pohne dál, protože ví, že se to prostě povedlo. A motivací existence je šťastný, milující a spokojený človíček. Proto máme dar svobodné vůle, dar myšlení a dar cítění. A to jsou mocné nástroje k opodstatnění hmotné existence. Někteří velikáni to dokázali a nakonec, není to složité. Mysl je složitá, výchova, tlaky, manipulace jsou škodlivé. Ty skutečně zabíjejí. Život je poté přehlédnut a pouze mechanicky prožit. Duše s hrůzou prchá z tohoto šíleného vězení, které bylo vytvořeno strachem a hrozbou z imaginárního nebezpečí.

Bůh je oceán. Bůh je projevené i neprojevené. Není to třetí osoba, není to bělovlasý a bělovousý mocný stařeček. Ďábel neexistuje, je pouhou a nutnou polaritou. Ráj je vše projevené. Ráj je hmotný i nehmotný. Do ráje nikdo nedojde, je v našem srdci a je stále přítomen. Ráj si nelze zasloužit, pouze prožít. Náboženství je směsice modlářství a strachu. Svaté knihy obsahují důležité klíče, promluvy bytostí, které pochopili a procitli. Mysl obsadí vše, zkroutí do své pochopitelné formy a porozumění. Co je na tom špatného ? Sen může být krásný i děsivý. Ale, je to sen. Ztratí se.

Buddhisti vidí chybně Buddhu a křesťani Ježíše. Oni zde nebyli. Nebyli součástí svého myšlení. Stáli mimo něj. Pouze intuice, láska, cit, srdce formovalo esoterickou bytost, která se stala součástí celku. Vysvětlit jejich stav nelze, jen proto, že scházejí opěrné body mysli a to jsou protiklady. Proto existovala pouze symbolika, naznačování a řeč nevyřčeného. Spodní proud, prázdnota pod písmeny. Oči, pohyb, úsměv. Toto poselství se nedá slovy předat. Slova nejdou nikam jinam než zpět do mysli, kde jsou proprány poznanou minulostí a stupněm dosaženého pochopení. Mysl v knize, mysl vyřčeného se smísí s myslí přijímajícího. K ničemu nedojde. Něco projde, něco je odmítnuto.

Svět mysli stojí mimo existenci. Dostává svůj příděl energie, protože mysl je důležitá k přežití. Může být mocným pomocníkem. Může být pavučinou zachycující hmyz, plnit svůj účel. Ale nesmí omotat pavouka. Pavouk musí zůstat volný.